9. listopadu 1989 padla Berlínská zeď a zhroutil se tak komunismus ve východní Evropě.
Nemohlo následovat nic jiného, než dominový efekt u posledních států sovětské zóny, které ještě stále držely komunistickou linii, tedy Československo, Bulharsko a Rumunsko.
Nicméně, v den, kdy se před kamerami celého světa začaly, nejprve u přechodu Bornholmer Strasse, pak ale na mnoha dalších místech právě spojovaného Berlína, spontánně objímat davy západoněmeckých a východoněmeckých krajanů, bylo celému světu definitivně jasné, že komunistická totalitní říše, že se právě poroučí k zemi.
Pro nás může být zajímavé, že v ČSSR se až do onoho 17. listopadu nedělo nic, jako by se v Německu (a před tím v jiných státech) nic nehýbalo.
Tak to mohlo vypadat zvenčí, a až na jednu výjimku to tak skutečně bylo.
Teplice: Stejně jako na mnoha místech průmyslových oblastí ČSSR se v tomto městě nedalo v zimních měsících takřka dýchat. Rozdíl byl v tom, že tady 11. listopadu 1989 vyšli lidé spontánně demonstrovat proti tomu do ulic a jejich tři dny trvající demonstrace (první velké mimo Prahy, Bratislavy a Brna) dokonce donutily komunisty k dialogu.
Jinak ovšem Československo poslední měsíce stagnovalo, petici Několik vět podepsalo za půl roku 40 000 lidí z 15 miliónového národa, komunistická justice bez zájmu veřejnosti dál zatýkala disidenty a odsuzovala je do vězení.
Mimochodem, ještě 12. listopadu 1989 hájil jistý ekonom Václav Klaus v rakouské televizi výhody socialistického způsobu hospodaření.
Na pozadí tuzemských víceméně stojatých vod, však probíhaly změny, na jejichž základě se vytvořilo mocenské rozložení sil, tak jak ho známe dodnes.
Jako první se pak začal hroutit komunismus v Polsku, kde již v červnu 1989 mohli svobodně rozhodnout o složení části svého parlamentu. Následovalo Maďarsko, zde 8. října ukončila činnost Maďarská komunistická strana a v listopadu téhož roku (cca ve stejné dny jako u nás) se začal rozpadat komunistický režim i v Bulharsku.
Náš den D přišel 17. listopadu a spouštěčem byla, brutálně komunistickou policií rozbitá, demonstrace pořádaná vysokoškolskými studenty.
Rumunsko si pak svou komunistickou revoluci odbylo jako poslední v prosincových dnech toho roku.
Na fotce vidíte občany komunistické NDR při prvním vjezdu na první desítky metrů západní části Německa. Obyvatelé západního Německa (NSR) je vítají a dávají jim dárky v podobě čokolád a ovoce. (Jo, tyhle obyčejné věci díky vládě KSČ (KSN) ke konci komunistické éry nebyly, stejně jako šroubky, dřevěné násady k nářadí, jízdní kola, vložky, okapy, cement, atd, prostě nic kromě obligátně shrnutého tria buřty, pivo nenávist).
Náš rodinný přítel Willy Burmeister z Dommitzsche, nám vyprávěl, že když poprvé v listopadu 1989 vyjeli poprvé na výlet na západ a prošli se ve jako snách po prvním svobodném městě v životě, (bylo mu asi 60 let), tak při návratu k autu našli na střeše trs banánů, pomeranče a za stěračem nakreslený srdíčko…
„Díky že můžem!“ – svoboda není samozřejmost.
