„Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily“ TGM
Příběh novodobé (ale i starší) historie českých zemí, je příběhem střední Evropy, se vším co k tomu patří.
Snaha o trochu netradiční úhel pohledu na naše novodobé dějiny.
Začátek byl impozantní, po vybojování a ustavení samostatnosti (společně se Slováky), se naše země postupně vypracovala v ekonomicky silnou a stabilní zemi, v níž na tehdejší poměry nebývale, rostla a sílila demokracie.
Jistě, důvodů ke kritice se zdá být mnoho, je ovšem asi třeba nahlížet na reálie tehdejší Evropy a světa vůbec, optikou jinde obvyklých meziválečných poměrů.
Bohužel, všechny „nedorazy“, které nám byly dány do vínku, (menšiny, územní spory se sousedy, výrazně rozdílná úroveň centra versus Slovensko a Podkarpatská Rus, atd), se naplno projevily při světové ekonomické krizi.
Poměry mezi národy mladé země se zhoršily a země nedokázala čelit rychlejšímu chudnutí zaostalých regionů.
Spolu s nástupem nacismu a fašismu začala sílit dnešním slovníkem separatistická hnutí, což nakonec v běhu historických událostí vedlo nejen ke ztrátě pohraničí v Čechách, ale i k odtržení Slovenska a ke konfliktu s Polskem severovýchodě země.
I ten však už byl jen pokračováním konfliktu, který se v těchto místech odehrával v časných letech po vzniku ČSR.
Navíc, Mnichovem vzniklo dogma o neustále zrazovaném národě, který by se měl preventivně soustředit jen na sebe a nespoléhat se na žádné spojence, ale taky na druhou stranu, za nikoho netahat kaštany z ohně.
Je potřeba říci, že teror na našem území za nacistické okupace zdaleka nebyl tím terorem, který zažívaly státy a území na východ on nás, například Polsko, Ukrajina, nebo Bělorusko.
To ovšem nebylo dáno naším obvykle zmiňovaným (a sporným) malým odporem, ale faktem, že ony východní státy měly takřka výlučně zemědělskou povahu, zatímco české země byly jedním z průmyslových srdcí Evropy. Nelikvidovali nás, protože nás potřebovali.
Na druhou stranu je nutno připomenout, že i přesto jsme si právo na svou budoucnost mezi vítěznými národy odpracovali a vybojovali na mnoha frontách a bojištích Evropy a světa, včetně legendární likvidace korunního prince Třetí říše, Reinharda Heydricha.
Po válce už žádná sláva. Z totality do totality.
Po válce jako první přišla kapitola odsunu našich německých spoluobčanů, přičemž podotýkám, že v té době už držel v zemi zákulisní moc totalitní Sovětský svaz a jeho tajné služby a lidé v euforii z osvobození, ani nepostřehli, že osvoboditel je stejného ranku jako ten, jehož nadvlády jsme byli zbaveni.
Přikláním se k názoru, že kvůli poválečným poměrům, politickým i společenským, byl odsun nevyhnutelný, nicméně znamenal, že z logiky věci, budou Sudety na generace vykořeněné a jejich osudem bude zaostávání.
Tento stav byl ložený. Po lidech, kteří tu hospodařili stovky let, z generace na generaci, nemáte šanci na stejný stav navázat mnohonárodnostním (Rumuni, volyňští Češi, Slováci, Romové), slepencem přesídlených lidí, často i zlatokopů, z nichž část ani neměla schopnosti a zkušenosti se správou tak rozsáhlého a rozmanitého majetku.
Často se proto stávalo, že byl přidělený poněmecký majetek pouze rozkraden a vybrakován, přesídlenci se vrátili zpět odkud přišli a přidělené prostory pustly.
Jinou věcí je způsob tzv. divokého odsunu, který probíhal oficiálně pouze spontánně, bez účasti státu (ovšem dnes už víme, že tomu tak nebylo) a který provázely časté zločiny proti lidskosti, mnohdy rovné těm, kteří páchali sami nacisti.
To se nepovedlo.
Po odmítnutí Marshallova plánu, který pomohl k obnově Evropy a spoutal (v dobrém) jeho příjemce demokracií (Američané jím například podmínili denacifikaci Německa), jsme zajeli jako stát pod hladinu totality, aniž jsme se vlastně stačili nadýchnout vzduchu svobody.
Léta po uchopení moci komunisty do roku 1956, kdy byl odmítnut Stalinův kult, jsou nejtemnější érou poválečné historie země.
Docházelo k likvidaci všech nekomunistických segmentů společnosti, pronásledováni byli živnostníci, zemědělci, inteligence, lidé věřící, nekomunističtí politici a organizace (Skaut, Orel), západní i část východních vojáků a dokonce i židé.
Tresty smrti, koncentráky, vystěhování z domovů,, zákazy studia i práce. K tomu střílení na hranicích a všudy přítomná propaganda.
Komunisti tak po nacistech zlikvidovali v krátké době další generaci elity národa a tato skutečnost byla jednou z určujících pro následující desítky let.
Dá se oponovat, že za války byl teror stejný, či ještě horší, jenže tento komunistický byl prováděn námi samými, to my jsme tak chovali k sobě samým.
A často se tak dělo, jen za nevýrazné materiální pobídky.
Právě tato skutečnost bude oním faktorem, který nakonec nejvíc pokřivil páteř, morálku, a poškodil charaktery.
Rok 1968 sice vnímáme v našich dějinách jako tragédii, ale on měl jeden pro budoucnost důležitý a pozitivní moment: s konečnou platností strhnul z komunistů slupku těch, kteří zápasí o lepší budoucnost země a zbavil i dosud pochybující zbytek národa představy, že žijí v režimu, který jim skýtá budoucnost ve svobodě.
Zjednodušeně: ano i po okupaci existovaly statisíce kolaborantů (zdravíme Burešea Falmera) a další milióny, kteří se totalitní moci báli, ale nikdo už jim nevěřil, neměli žádný kredit.
Kolaborovalo se buď pro materiální výhody, (možnost dovolené v „lepším“ zahraničí, snadnost bydlení či půjčky, případně studia pro děti, či možnost pracovního kariérního postupu), nebo jednoduše ze strachu.
Ten byl ovšem při vší úctě nepřiměřený a snad vyplýval z dlouhé absence konfrontace ze svobodným světem.
Zkrátka nám stálo za to nebojovat o svobodu a podřídit se, jen kvůli riziku ztráty pofiderních, (protože v totalitní zaostalé zemi) materiálních výhod.
Ztratili jsme chuť a touhu spravovat si své věci sami a docházelo k postupné společenské rezignaci, případně vnitřní soukromé emigraci.
Vždyť Chartu 77 podepsalo za 21 let od jejího vzniku až do podzimu 1989, v patnáctimiliónové zemi jen 1800 občanů.
A provolání Několik vět, v době kdy už se komunistický svět jednoznačně a viditelně hroutil za půl roku 1989 jen cca 40 tisíc z nás.
Ano, není to opravdu nic k chlubení, na naši obranu však poznamenám, že je velmi pravděpodobné, že při stejném historickém vývoji, by se většina národů patrně zachovala stejně.
Charta a další disidentská hnutí působily velmi izolovaně a neměly přesah do širokých vrstev společnosti. Ta jejich boj za svobodu a lidská práva neakceptovala a v zásadě setrvávala v postoji “Nehas, co tě nepálí“.
Symptomatický byl v Česku i na Slovensku ostatně i samotný rok 1989.
Režim se zhroutil v podstatě sám, až jako předposlední, za námi už šlo jen Rumunsko, která ale o svobodu bojovalo krvavou cestou.
Neznamená to, že Češi a Slováci byli s komunismem nějak pevněji spojeni, jen se prostě víc báli a neudržovali ke svým komunistům (z historických důvodů) takovou nenávist jako třeba Maďaři, Poláci a později Pobaltské národy.
Proto vyšli masově do ulic až na jistotu, když se přesvědčili, že není čeho se bát a že komunisti v okolních zemích předávají moc bez represí a násilí.
Naši komunisti nakonec sami ukázali, jak byl už režim vratký a prohnilý.
V podstatě jakmile uviděli statisíce lidí v ulicích, netroufli si sami (Gorbačov jim již dříve vzkázal, ať s pomocí nepočítají) protesty potlačit a po třech, čtyřech dnech demonstrací začali předávat moc nově se formujícím strukturám vzniklým z disidentských kruhů, zejména kolem Václava Havla.
Podotýkám, že ještě v té době Miloše Zemana a Václava Klause nikde vidět nebylo a druhý jmenovaný dokonce jen několik dnů před revolucí hájil v rakouské televizi komunistický režim a jeho plánovanou ekonomiku.
V současnosti, kdy už žijeme více než třicet let ve svobodě a demokracii, se zdá, že tato všechna traumata máme odžitá a zpracovaná, ale já jsem přesvědčen, že tomu tak není.
Stačí se totiž podívat na Hrad a ještě stále do Strakovky, kdo tam sedí (leží) ze svobodné vůle voliče.
Myslím, že jsme stále na cestě ven z totality, která se neprojevuje tím, co nás obklopuje zvenčí, ale tím, jací jsme uvnitř.
Nebylo lehké lehké být ve dvacátém století obyvatelem české kotliny, ale jak říkal jeden pán, od jehož smrti uplyne v prosinci deset let: „Až to bude nejblbější, tak najednou se to začne obracet k lepšímu“.
A v to věřím.
