Deportace z Pobaltí, příběh estonské premiérky

Včera to bylo přesně 73 let, kdy Stalin nechal násilně deportovat 20 000 obyvatel Estonska na Sibiř. Nejmladší z nich byla jen jeden den stará Virve Eliste, která byla deportována z ostrova Hiiumaa a zemřela ve vyhnanství o rok později.

Mnoho deportovaných lidí zahynulo a většina se nikdy nevrátila zpět domů.

Celkem bylo tímto směrem v dobytčácích odvezeno více než 90 000 lidí ze všech tří pobaltských států, včetně mnoha dětí a starých lidí.

Estonská premiérka Kaja Kallas: „Nemůžete se posunout do budoucnosti, pokud si nebudete pamatovat minulost.“

Jedním z deportovaných takzvaných „antisovětských živlů“ byla i šestiměsíční Kristi. Strávila na Sibiři deset let na a nakonec se jí podařilo vrátit se do Estonska.

Toto je příběh matky Kaji Kallas, estonské premiérky.

🇪🇪 23. srpna jsem navštívila památník obětem komunismu Maarjamäe v Tallinnu . Musím se přiznat, že jsem byla chvíli skeptická ohledně toho, jaký další památník? Neměli bychom jít dál životem a myslet na budoucnost?

🇪🇪  Ovšem když jsem jej viděla, vzala jsem v duchu svá slova zpět. Nemůžete se posunout do budoucnosti, pokud pamatovat minulost. Naše předchozí generace vytrpěly tolik, že bez vzpomínek na tyto události, nebudeme dostatečně respektovat jejich památku.

🇪🇪 Stála jsem tam a myslela jsem na naši rodinu. Myslela jsem na to, že nakonec dopadla ještě velmi dobře. Všichni, kdo byli posláni na Sibiř, se vrátili, včetně jeho dědečka, který byl poslán do zajateckého tábora Vorkuta, a jeho babičky, babičky a matky, které byly taky deportovány na Sibiř. Ano, přišli o své domovy, veškerý majetek, ale vrátili se živí a zůstali spolu jako rodina.

🇪🇪 Nevím, jestli je moje matka nejmladší přeživší, ale každopádně je pravděpodobně jedna z nejmladších. Děti a slabí byli obvykle jednoduše zabiti a vyhozeni z vlaku. 

🇪🇪 Deportace probíhaly v nevytopeném dobytčáku a babička pochopitelně kvůli stresu ztratila mléko. Moje půlroční matka byla odsouzena k záhubě, ale na jedné zastávce přišel voják a oznámil, že paní Kartus (moje babička) dostane velkou sklenici mléka. Moje babička hledala konec života pro dobrodince, který poslal tuto plechovku mléka, protože to zachránilo život mé matce.

🇪🇪 Babička vždycky mluvila o tom, že když jejich vlak jel Sibiří, zastávky byly jako trh s otroky. Na každé zastávce byly vyzvednuty a vybrány silnější ženy a muži, kteří se hodili pro práci v dané lokalitě. Nikdo tak nechtěl starou ženu nebo mladou ženu s kojencem, a tak dojeli až na poslední zastávku. Nikdo tam na ně nečekal. 

🇪🇪 Babička vyprávěla, že když k nim vojáci přišli domů s tím, že se mají rychle sbalit, byli nejistí a nevěděli, co mají si vzít s sebou. Jeden voják si všiml „Singrovky“ – šicího stroje a řekl, ať si ho babička vezme na cestu. Šicí stroj byl těžký, ale později se ukázalo, že jim toto rozhodnutí zachránilo život. Na Sibiři je sice nikdo nečekal, ale pracovití Estonci díky šicímu stroji získali práci v zapadlé vesnici v Krasnojarském kraji.

🇪🇪 Na tomtéž šicím stroji, který se s našimi vrátil ze Sibiře, nám moje maminka šila oblečení za dob Sovětského svazu a také já jsem díky němu mohla dělat vlastní šicí práce do školy. Tehdy jsem nepřemýšlela o tom, jakou velkou roli sehrál právě tento šicí stroj, pro přežití naší rodiny.

🇪🇪 Můj dědeček byl tesařem a živil se tak i v zajateckém táboře a později i na Sibiři, když po propuštění přijel do vyhnanství za svou rodinou. Po dlouhých desti letech strádání padlo rozhodnutí, že se mohou vrátit do Estonska, pokud se nevrátí na stejné místo, odkud byli deportováni. V Estonsku jim vše zabavili, neměli tam nic, přesto ani na okamžik neváhali a vydali se na cestu domů.

🇪🇪 Prezidentka Kaljulaid ve svém projevu při otevření památníku obětem komunismu upozornil, že jsou zde uvedena jména zemřelých, ale nejsou uvedeny životy, které se nenarodily. Nemám tetu ani strýce právě proto, že tyto děti buď zemřely, nebo se vůbec nenarodily. Moji prarodiče prožili nejlepší léta svých životů v těžkých podmínkách na Sibiři a matka, která deportaci přežila zázrakem, zůstala jejich jediným dítětem.

🇪🇪 Můžeme si být jisti, že se takové věci už nikdy nebudou opakovat? Bohužel asi ne.  Můžeme ale udělat vše pro to, aby lidé nezapomněli, a tak se pomoci tomu, abychom se opakování chyb z minulosti vyhnuli.

(Obrázky deportovaných z estonských archivů)