👣 Když jsem byl malej, nosil domů mlíko v tekoucím igelitovým pytlíku, sbíral u nás v Loděnici prázdný plechovky od coca coly podél dálnice D5 a spolužačka mi šila kraťasy podle Burdy, nikdy jsem si nepředstavoval, že naše svoboda bude vypadat až takhle.
👣 Věděli jsme, že komunisti skončí, ten rozdíl v úrovni mezi západem a ruskou zónou by v jejich kleci neudržel dlouho nikoho. Ale nikdy jsem se nedíval až takhle daleko, na sluncem vyhřáté sedadlo výletního parníku cestujícího po hamburských docích.
👣 Chtěl jsem hlavně svobodu, neposlouchat ty tehdy už všemi prohlídnutý a přesto všude opakovaný lži. K majetku by mi bývala stačila televize s DÁLKOVÝM ovládáním a jedna telefonní linka na celý byt.
Víc jsem si ani představit nedokázal.
👣 Často, když jsem někde takhle venku, tak se kochám tím tehdy neočekávaným pocitem svobody a myslím na ty lidi, kteří tenhle pocit užít nezažili, ačkoliv by si ho nejvíc zasloužili.
👣 Na parašutisty a stovky jejich pomocníků, na letce RAF a všechny vojáky, kteří skončili v komunistických lágrech, na ostatní politické vězně a zavražděné, na sedláky a další „OSVČ“, které donutili naši soudruzi do konce života živořit, když jim před tím všechno ukradli.
👣 Na Palacha, Zajíce + další pochodně, na demonstranty proti okupaci v roce 1969, zastřelené našimi policajty a taky na ty stovky lidí, kteří zůstali už krůček od svobody viset z kulkou v zádech na drátech, kterými dobráci obtočili naší zemi, abychom jim z ní všichni neutekli.
👣 A nakonec si vždycky vzpomenu na naší rodinu, pro jejíž část přišla svoboda už pozdě. Na babičku, dědu a nakonec vlastně i na tátu.
Všichni žili většinu života v nějaké totalitě.
👣 Všichni tihle lidi vždycky tak trochu cestujou se mnou. Byli se mnou i v blátě Rőzske, nebo Berkasova, kde jsme v roce 2015 pomáhali lidem z toho největšího srabu a jedou se mnou i teď, ve vlaku z Hamburgu do Kodaně, kde píšu tento příspěvek…
🏇 Psáno v létě 2018 na dovolené po severu Evropy a přepsáno v létě 2021, v čase mezi dovolenými v Pobaltí a na Jadranu.
