Dvacáté století na našem území v jednom životním příběhu

➡️ Pan Johann Husch s rodinou.

➡️ Němec, narozený v čase monarchie v Uhersku, evangelík

➡️ V meziválečném období se oženil s židovkou Hedvikou Weissovou. Do roku 1938 spolu měli tři děti.

➡️ Jemu se nikdy nepodařilo získat československé občanství, ona o něj přišla sňatkem.

➡️ V roce 1938 vykázal český učitel jejich děti ze školy, označil je za Němce.

➡️ V roce 1940 vykázal český učitel jejich děti ze školy, označil je za Židy.

Johann Husch se svými nejstaršími dětmi Richardem a Ilonou. (Paměť národa)

➡️ Od roku 1940 naléhaly protektorátní úřady i gestapo na Johanna, aby se kvůli manželčině židovství rozvedl, nikdy to neudělal, naopak pomáhal jiným židovským rodinám.

➡️ V roce 1944 byl jako manžel Židovky internován v táboře Bystřice u Benešova, ona prošla Hagiborem a Terezínem.

➡️ 9. května 1945 se Johann vrátil domů, o den později byl zatčen místními ozbrojenci a křivě obviněn z konfidentství a udavačství.

Moje milé, drahé děti! Dnes nám bylo úředně sděleno, že náš lágr bude rozpuštěn, a že podle transportu půjdeme domů. První transport půjde asi pozítří v pátek, ti co to mají nejdále. Kdy přijdu já na řadu prozatím nevím, na každý pád, ale tyto dny. I maminka přijde na ten samý způsob. Tak moji miláčkové s pomocí boží, zase se uvidíme všichni. Pokud to bude možné, ještě napíši, nebo zatelegrafuji, kdy přijdu, pak chystejte do vany koupel. Na shledanou. Táta.
Johann Husch píše domů o propuštění z nacistického internačního tábora

➡️ V noci z 10. na 11. května 1945 bylo zlatým hřebem slavnostního večera u příležitosti osvobození ČSR veřejné mučení Johanna Husche v místním hostinci. Nakonec byl ubit.

➡️ „Zavřeli dveře, aby nemohl nikdo odejít, a pak je začali mučit, zapálili jim vlasy. Nejdřív si teda táta musel zout boty, protože prý je už nebude potřebovat, a ty si hned na místě zabral Josef Konrád. Po mučení ho vytáhli před hospodu a tam ho Ferina zastřelil. V protileteckém krytu ho pak motykou dobili.“

➡️ 12. května 1945 se Hedvika vrátila z Terezína, našla děti a dozvědala se, že manžel byl zavražděn. Nedozvěděla se, kde bylo tělo pochováno.

➡️ 6. června 1945 byla Hedvika i s dětmi deportována do odsunového lágru pro Němce v Chrudimi.

➡️ Po šesti týdnech byli propuštěni a vrátili se do Hroubovic. Jejich domek byl vyrabovaný a majetek rozkradený.


„Rodina nakonec skončila v maringotce na kraji vsi, téměř bez příjmu, nějakou dobu také bez občanství. Vdova Hedvika Huschová se snažila očistit jméno svého muže, psala na všechny strany včetně prezidentské kanceláře, dosáhla však pouze exhumace těla a potvrzení, že byl skutečně zavražděn, potrestání viníků se nikdy nekonalo. Stejně tak se rodina nikdy nedomohla vrácení domu, ve kterém sídlil národní výbor, dnes obecní úřad.“
Paměť národa o konci příběhu rodiny Huschových.

🏇 Víte, nebyli jsme prostě jenom oběti (i když to hlavně), ale zlo jsme dokázali páchat taky.

A nevinných lidech.

Odkaz na originální text od Jiřího Padevěta ZDE.

Svatební foto Johanna Husche a Hedviky rozené Weissové. (Paměť národa)

Podpořte provoz této stránky

Tuto stránku jste zresuscitovali Vy, kteří přispíváte, abych mohl udržet v práci snížený úvazek a mohl vytvářet a sdílet její obsah. Visegradský jezdec není Karel Paták, ale jsme to my všichni.

Díky!

Pokud vás stránka Visegradský jezdec zaujala a rádi byste přispěli na její provoz, můžete ji podpořit prostřednictvím služby Donio.cz nebo na transparentní účet číslo 2301923262 / 2010.

Všem dárcům samozřejmě mnohokrát děkuji

Nejnovější články

Autor

Karel Paták - Zdravotník s přesahem

Zajímá mě politika, proto ji sleduji a snažím se svoje postřehy a poznatky prostřednictvím textu předat dál, mezi další lidi. Mám totiž za to, že v době nástupu populismu a dezinformací, jako běžného politického nástroje, je dvojnásob nutné, aby každý, kdo dorazí k volební urně, vhodil svůj hlas na základě co nejširšího spektra informací a podle něj se potom rozhodoval. Mediálních výstupů je dnes přebytek a vytváří tak informační chaos, proto se snažím, aby můj web sloužil k jejich tříbení.

Můj příběh