Dohánění mediálního dluhu. Podobné články tu zoufale chybí.
Potíž klimatické krize a ekologické destrukce je v tom, že náš současný politický, a hlavně ekonomický systém tu destrukci nevidí. Cena fosilních paliv nedává smysl. Tváříme se, že jsou levnější. Přitom když porovnáte, co za fosilní paliva musíme zaplatit v různých externalitách, a především co bude muset zaplatit generace našich dětí, tak ta cena najednou exponenciálně roste.
Do jaké míry se nárůst skleníkových plynů projeví ve finálním zvýšení teploty, jak na to Země bude reagovat, co se stane s arktickými lesy, s deštnými pralesy, jak rychle bude ubývat polární led, kolik metanu se bude uvolňovat z tajícího permafrostu? To je spousta neznámých, které ovlivní i rychlost a dopad změn. Ale to, že je současná míra oteplení způsobená člověkem, je dnes jistota. A je obrovským selháním komunikace vědy, že tohle velká část veřejnosti neví.
Minimálně víme, která řešení jsou špatná. Například že je nesmysl spalovat uhlí. A přesto to ve velkém dál děláme. Celosvětově jdou nadto do fosilního průmyslu státní dotace ve výši stovek miliard dolarů. Když k tomu připočítáme škody, které vinou tohoto průmyslu působí klimatická krize, dostáváme se k astronomickým částkám, jež dalece přesahují jakékoli dotace do environmentální oblasti. Přitom stále hledáme nová naleziště fosilních paliv: v oceánech, tající Arktidě a jinde, ačkoliv je jasné, že je nesmíme spálit, pokud máme mít šanci na život ve stabilním světě.
U biopaliv se ukázalo, že mají spoustu negativních dopadů, zvlášť když se pěstují intenzivním zemědělstvím, jehož efekt na ekosystém je děsivý. Přitom se teď objevují například systémy, kde máte pastvinu pro dobytek a nad zvířaty jsou vysoké konstrukce se solárními panely – takže nepřicházíte o půdu, kterou můžete zemědělsky využívat, zároveň produkujete elektřinu, a navíc to zastínění zabraňuje vysoušení půdy. Exponenciálně rovněž padají ceny bateriových úložišť, která jsou schopna řešit nestabilitu obnovitelných zdrojů. Podobných řešení je spousta, ale jako společnost jsme se na ně ještě patřičně nezaměřili.
Bohužel se také těchto témat skrze byrokratický systém často chytají oligopolní struktury, u nás třeba Agrofert, které najdou způsob, jak problém zdánlivě řešit, ve skutečnosti jim však jde hlavně o to, vytáhnout peníze ze státu.
Zároveň je třeba říci, že v řešení tak obrovského problému prostě budeme dělat chyby a vydávat se dočasně špatnými cestami. Zásadní je slepé vývojové větve co nejrychleji identifikovat, opouštět a vydat se směrem, který se ukazuje v praxi jako účinnější.Dnes máme spoustu různého fragmentovaného vědění. V tuhle chvíli musí přijít velký transformační moment, kdy se z různých pohledů začneme soustředit na to, co vlastně dělat.
Jde o to, jakým způsobem žijeme my všichni. A celá naše společnost, přinejmenším v západním světě, je orientovaná na spotřebu, která se nedá dlouhodobě uspokojovat ze zdrojů této planety.
Emise zůstávají v atmosféře velmi dlouhou dobu. To, co jsme vypustili během průmyslové revoluce, v ní bude působit stovky a tisíce let. My Evropané jsme průmyslovou revoluci odstartovali a rozšířili jsme způsob života závislý na fosilních palivech do celého světa. Za tu dobu se nám podařilo vytvořit kumulativní emise, které dodnes životní prostředí ovlivňují. A když se koukáte do čísel, vidíte jiný obrázek, než ukazuje pan Brabec. Konkrétně Česko se dostává při přepočtu kumulativních emisí na obyvatele na čelní příčky celosvětově. Vymlouvat se na Čínu je v tomto kontextu obrovské pokrytectví. Ano, Západ emise snižuje. Často ale tak, že svou výrobu outsourcuje a v rámci „uhlíkového účetnictví“ si pak tyto zdroje jednoduše nezapočítá. Když pan Brabec mluví o tom, jak obrovské jsou čínské emise, mluví z podstatné části o emisích ze zboží, které bylo vyrobeno pro nás.
Další věc je, že v rámci Pařížské dohody vznikl klimatický fond zaměřený na to, aby rozvojové země měly prostředky na dekarbonizaci. Bohužel z cílových 100 miliard dolarů pro rok 2020 je v klimatickém fondu stále jen zlomek. Přitom pro spoustu rozvojových zemí je cesta k dekarbonizaci jednodušší, protože ještě nemají vybudované uhelné elektrárny, které by musely rušit, ale můžou dnes, kdy rapidně klesají ceny solárních panelů a dalších nízkouhlíkových technologií, jít cestou obnovitelné energie.
Tady je bezprostředně nutné, abychom odstartovali něco jako globální Marshallův plán pro 21. století. Na první pohled se takové investice můžou zdát drahé. Ale díky tomu, že se zaměřují na řešení problémů, které nám působí obrovské ekonomické ztráty, nakonec se mnohonásobně vyplatí. Stejně jako se svého času Marshallův plán mnohonásobně vyplatil USA.
