K výročí smrti prezidenta Václava Havla několik jeho mediálních výstupů, které připomínají jeho dva nejvýznamnější atributy: Václav Havel se nebál a tuto svou odvahu prokazoval dlouhá léta, kdy stál tváří v tvář totalitě,. kterou vyzval na souboj s otevřeným hledím, jako neformální vůdce protirežimní opozice.
To je nezpochybnitelné.
Druhým jeho charakteristickým znakem bylo naprosté ovládání slova a jazyka jak v mluvené, tak písemné formě. V posledních dekádách žijeme v silně mediální době a bez této vlastnosti by se Václav Havel pro celý svět nestal tím, kým byl.
V okamžicích historické zlomu je důležité, aby společnost ve svém středu měla někoho, o němž ví, že neuhybá a zároveň dokáže formulovat její potřeby a pocity.
Česká republika a před tím Československo ve svém středu takovou osobnost měly.
Když se podíváme, kdo v naší zemí funkci prezidenta obsadil v časech po Havlovi, můžeme říci, naštěstí měly …
Dalším přelomovým projevem prezidenta Havla byl ten v US Kongresu.
Byl zakončen standing ovation od kongresmanů a tleskal mu i v hledišti přítomný Václav Klaus, který později veřejně lhal, že při projevu na znamení nesouhlasu netleskal. Ale takovou odvahu on neměl.
Následně ČR pod Klausovým vedením začala předávat majetek země do soukromých rukou. Principiálně jistě správně, nicméně zde, snad právě kvůli personálnímu obsazení, docházelo k podivným transakcím, Jeden příklad transformace ekonomiky za všechny. Výsledkem byla část národního majetku v rukou nikoli skutečných byznysmenů, ale mafiánů a šíbrů, podnikajících na hraně (a i za ni) zákona, ovšem s politickým krytím v zádech.
K období, kdy se tento stav začal výrazněji projevovat korupčními a politickými skandály a byl provázen znechucením lidí a nedůvěrou v politiku, se váže asi poslední Havlův přelomový projev a totiž tzv. Rudolfínský projev. Ten stojí za to si poslechnout celý i dnes. Je totiž stále aktuální.
Bohužel.
Korunu tomuto celému, pro společnost devastujícímu období, které skončilo celospolečenskou nespokojeností a voláním po změně politiky, nasadila tzv. opoziční smlouva, kde si ODS a ČSSD rozdělily vliv a navzájem si kryly záda při tunelování státních firem a podniků. Z té doby rovněž pocházel diskriminační volební zákon, který znevýhodňoval malé= strany na úkor velkých (proč asi?) a taky třeba pokus o ovládnutí České televize, který se však pro velký odpor veřejnosti a televizáků samých, nakonec nepodařil.
Zklamání části občanů se nakonec za několik let přeformátovalo do nástupu ANO Andreje Babiše, který kromě toho, že je provařeným mafiánem, vlastní (tehdy začal nakupovat) přibližně třetinu médií. Už jen tohle by mu mělo vystavit v demokracii stopku automaticky.
Václav Havel se vyjadřoval i k samotné opoziční smlouvě, jeho vliv na reálnou politiku byl však v té době už nižší. Klaus i Zeman třímali politickou moc skrze své strany a nehodlali se o ni dělit ani s takovou personou, jakou Václav Havel byl. Legislativně to bylo v pořádku, ale naší zemi správa těchto dvou pozdějších aktivní ruských kolaborantů, rozhodně neprospěla.
Konec Havlova života byl tím, čím jej pojmenoval sám: postupným Odcházením. Jak politickým, tak i fyzickým. Na sklonku života byl už velmi nemocný a na veřejnosti se z pochopitelných důvodů příliš neobjevoval.
Vážně nemocný Václav Havel se na úplně poslední dny svého života uchýlil na chatu v Hrádečku ve východních Čechách, kde se u něj ve službě v péči o těžce nemocného pacient, střídaly řádové sestry boromejky.
Český prezident a statečný člověk zemřel tiše a ve spánku 18. prosince 2011.
A i když už jeho hlas do veřejného prostoru nezazníval tak často a rozhodně, jak jsme byli v minulosti zvyklý, Češi ukázali, že na svého prezidenta nezapomněli a v den jeho pohřbu se s ním přišli rozloučit v nebývalých počtech.
Až jsem měl pocit, že zase dokážeme ocenit osobnost v našem středu až tehdy, když z něj odejde …
Pohřeb Václava Havla byl spojen s největší veřejnou účastí od pohřbu studenta Jana Palacha z ledna 1969 , který se upálil na protest proti sovětské okupaci a proti pozvolné rezignaci a začínající kolaboraci s okupanty.
Některé věci se za ty dekády let nezměnily. Naštěstí pro Českou republiku.
Nejsem si jist, jak by se dnešní Česko Havlovi líbilo, snad alespoň trochu ano, ale co je jisté, že by nás všechny tlačil do větší aktivity ve věcech veřejných. Pasivitu rád neměl a myslím, že třeba početné aktivity občanské společnosti, pomáhající bojující Ukrajině, by oceňoval velmi.
Viz jeho vyjádření z roku 2004.
Netruchleme, buďme rádi, že tu s námi vůbec byl a usilujme o to, aby naše společná země byla taková, aby se v ní, co největšímu počtu jejich obyvatel dobře a důstojně žilo.
Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí. Ale samo se to nestane.
Hezký advent všem lidem dobré vůle.
Podpořte provoz této stránky
Tuto stránku jste zresuscitovali Vy, kteří přispíváte, abych mohl udržet v práci snížený úvazek a mohl vytvářet a sdílet její obsah. Visegradský jezdec není Karel Paták, ale jsme to my všichni.
Díky!
Pokud vás stránka Visegradský jezdec zaujala a rádi byste přispěli na její provoz, můžete ji podpořit prostřednictvím služby Donio.cz nebo na transparentní účet číslo 2301923262 / 2010.
Všem dárcům samozřejmě mnohokrát děkuji
