Hokej značky Citice

Dnešek, den čtvrtfinálových bojů na domácím MS v hokeji trávím v práci, ale tohle jsem musel zadat už včera:

Jeden zapomenutý příběh hokeje, v němž se tento sport na nejvyšší úrovni, prolne s dějinami naší země XX. století.

A je částečně náš.

Jak nám ruská okupace v roce 1968 ukradla hokejistu, který by dnes zcela jistě zaujímal místo v síni slávy československého hokeje.

24.duben 1983, poslední zápas základní skupiny MS v Německu. Hrajeme s Německem, na postup nám stačí remíza, Němci musí vyhrát.

Před poslední třetinou vedeme 3 – 1 a nikdo nepochybuje, že favorit to už dotáhne. Vždyť medaili z MS jsme v těch časech nemívali jen cca jednou za deset let.

Němci, hnáni našlapanou mnichovskou halou, vlítnou do třetí třetiny jako uragán a ve 48. minutě už je to 3 – 3 a do konce zápasu nás mačkají jako citrón. Těsně před koncem ujede jejich nejlepší útočník a po sólu překonává Králíka počtvrté.

Jenže pak zasáhla v nás prospěch štěstěna a střela se zastaví o tyčku.

Do konce zápasu zbývají desítky vteřin a československá reprezentace, které pak bude chybět jen jeden gól ke zlatu, nakonec remízu udrží.

Branky:

Za ČSSR: 21′ Lála, 28′ Lukáč, 31′ Válek

Za Německo: 5′ + 42′ + 48′ Kühnhackl … a ta tyčka v samotném závěru taky Kühnhackl

Erich Kühnhackl je německým hokejistou XX. století, stal se nejlepším hráčem kanadského bodování mistrovství světa v roce 1978 a zimních olympijských her v roce 1984 v Sarajevu (přitom hrál za slaboučkou německou repre!). V Bundeslize odehrál 774 zápasů, v nichž nastřílel 724 branek a připsal si 707 asistencí.

Drží také rekord bundesligové sezony, v ročníku 1979/80 nastřílel ve 48 utkáních 83 branek a spolu se 72 přihrávkami dosáhl na 155 kanadských bodů! Osmkrát se stal nejlepším střelcem Bundesligy.

Ale vůbec tomu nemuselo tak být.

Erich se narodil etnickým Němcům v roce 1950 v Citicích, malé vesnici u Březové na Sokolovsku.

Ve školních hokejových zápasech zaujal trenéra II.ligového Baníku Sokolov a v 17 začal nastupovat za tamní A mužstvo.

Vybral si číslo 14, na počest hokejisty Václava Nedomanského a tomu už zůstal věrný až do roku 1989, kdy pověsil brusle na hřebík.

Bohužel, jeho kariéra se začala v roce 1968 odvíjet v totalitní zemi, která byla satelitem totalitní velmoci.

A ta si přijela v srpnu toho roku zjednat pořádek, když si místní komunisti naivně mysleli, že si mohou dělat trochu autentičtější politiku než dosud.

Co se stalo víme.

Kühnhacklovi jako Němci mohli v nastálé situaci počítat s okamžitou pomocí nedalekého Německa a tak už tři dny po přepadaní jejich země odjíždí o několik km na západ a zpět se už nikdy nevrátí.

Rodina se usadí v Bavorsku, nedaleko Landshutu, tam shodou okolností trénuje přítel trenéra Sokolova, mateřského Erichova klubu, bývalý výborný hokejista a později i trenér, Karel Gut.

Ten si na přímluvu sokolovského trenéra Vrkoče bere Kühnhackla do parády a postupně z tohoto téměř dvoumetrového útočníka vychová hokejistu světové extratřídy.

Bohužel však pro Německo.

Je dost možné, že pokud by Erich hrál v roce 1983 místo za Německo za nás, ten jeden gól na Rusy by nám k titulu nechyběl.

… jako děti jsme hráli hokej s tenisákem na ulici v podstatě několikrát měsíčně celý rok. Když jsem si stoupl do brány, a to mě taky bavilo, byl jsem Jiří Holeček, ale jakmile jsem se postavil do pole a zbývala mi to fantazie, vždycky sem hrál jako že jsem Erich Kühnhackl.

On byl totiž nepřehlédnutelný a dominantní.