Hořící keř

Dnes, už před 53 lety, se v Praze na Václavském náměstí upálil Jan Palach, mladý Čechoslovák, následován mnoha živými pochodněmi ve své zemi i v Evropě.

Je na místě, že si jeho oběť minimálně prozápadní demokratická část Česka připomíná, byla skutečně obětí absolutní.

Proto, aby byl Palachův odkaz uchován v nezkreslené podobě, je třeba vypíchnout jednu zásadní (a opět aktuální) věc:

Jan Palach se neupálil je kvůli prosté okupaci země, on už ji bral jako nechtěnou realitu, ale upálil se s dvěma požadavky:

. Zrušení opět zavedené cenzury

. Ukončení vysílání produktu ruské (sovětské) dezinformační propagandy, pod názvem “Zprávy“.

(.) A jak plyne z jeho dopisu na rozloučenou, rovněž tak učinil kvůli společnosti prostupující rezignaci na daný stav a počínající kolaboraci s okupanty a to jak politiků, tak i mnoha našich spoluobčanů.

K naplnění jeho odkazu došlo po dlouhých 20 letech, v lednu 1989, kdy se v době výročí upálení několik tisíc nejstatečnějších občanů Československa postavilo na týden totalitní moci tváří v tvář a každý den vyráželi do ulic Prahy nechávat se bít a zatýkat, jen aby ukázali, že jsou svobodní i v totalitě.

Šlo o největší sérii demonstrací v éře pookupační doby.

Naopak k pošlapávání jeho památky dochází v posledních letech, kdy i pod vlivem ruské dezinformační války se ve veřejném prostoru objevilo mnoho existencí, které ač sami nedokázaly v životě, kromě založení profilu na sociální síti, vůbec nic a které tvrdí, že šlo o čin slabocha nebo člověka s psychiatrickou diagnózou.

Normální je si své národní hrdiny hýčkat zaživa a připomínat a ctít po smrti. Aspoň všude jinde to tak dělají.

Myslím, že by tomu v případě Jana Palacha mělo být i u nás. Šel kvůli nám všem až za samotnou hranu

.🇨🇿 ✌️ ❤️

Úvodní foto: Záběr z filmu Hořící keř, jehož název jsem si půjčil i pro tuto vzpomínku.