Je to frustrující. Od chvíle, kdy západ pochopil, že se Rusko loni v únoru vydalo Ukrajinu jako samostatný nezávislý stát, vymazat z povrchu země i se stovkami tisíc Ukrajinců (plány na likvidaci všech potenciálních problémových Ukrajinců byly zveřejněny), mu muselo být jasné, jak se věci mají.
Mám na mysli, jaké přesně a v jakých počtech má Rusko zbraňové systémy (tanky, děla, letadla, raketomety, atd) a tudíž musí být západním analytikům a následně i politikům být jasné, co by měla od nás obdržet ukrajinská armáda, aby se té ruské minimálně vyrovnala.
Jako plusové znaménko můžeme připočíst lepší ukrajinskou organizovanost a vyšší bojové odhodlání a to nejen na frontě, ale i v týlu. Jenže to samo o sobě na vítězství při současných zbraňových a početních poměrech stačit nebude.
A výsledek po roce krvavé války, kdy nám v podstatě před očima v přímém přenosu vyvražďují okupanti nejen tisíce ukrajinských vojáků, ale i ženy a děti?
Viz dva texty níže.
⚠️ „Ukrajinský prezident při všech možných příležitostech děkoval za evropskou pomoc své zemi a znovu žádal těžké zbraně a také letadla – jak to činí při každé příležitosti od samého počátku války.“
⚠️ „Ve skutečnosti se ovšem Ukrajina zatím dočkala v zásadě jen západní dělostřelecké techniky a některých raketových systémů s menším dostřelem a z postkomunistických zemí zbraní ještě sovětské provenience.“
⚠️ „Pomoc navíc přichází velmi zdráhavě a západní tanky a letadla jsou takříkajíc teprve ve výhledu. A to od začátku války uplynul už skoro rok.“
⚠️ „Svět se zřejmě nechal ukolébat loňskými letními a podzimními válečnými úspěchy ukrajinské armády a neumí si představit, že situace by se také mohla zvrtnout a zčásti či zcela obrátit.“
… a na stejné téma Alex Švamberk, Právo
🙈 „Jako fatální se pro stovky ukrajinských vojáků ukazuje dlouhé váhání s dodávkami tanků nebo raketového dělostřelectva s delším dostřelem. Západ je měl už dávno poskytnout a nespoléhat na to, že to Ukrajinci zvládnou s tanky sovětské výroby, které už není odkud brát.“
🙈 „Je nutné si uvědomit, že současné mlýnky na maso v Bachmutu a Vuhledaru jsou důsledkem nedůsledné politiky Západu vůči Moskvě po invazi do Gruzie a anexi Krymu. Zloděje je nutné klepnout přes prsty hned. A pokud se to neudělá ani nyní, je třeba si uvědomit, že není nic nebezpečnějšího než Rusko, které má pocit, že vítězí.“
🏇 Možná se vám zdá, že příspěvků na toto téma je v posledních dnes až dost, ale s případným pádem Ukrajiny se v našich končinách bude všechno měnit. Mimo jiné: úspěšné Rusko bude mnohem snáze hledat kolaboranty mezi oportunistickými politiky na západě i východě Evropy.
Už nepůjde o zoufalce typu Wilders, nebo Okamura. Ale proruské strany tu začnou být stabilní politickou silou. Jaká bude jejich filozofie, netřeba obšírně rozebírat. Antizápad, čím hůř, tím lépe.
Společnosti především východoevropských států budou muset urychleně budovat vlastní mohutnou odolnost, bude se zbrojit, společnost se bude militarizovat. Ale to navíc jen v případě, že ji povedou čistě prozápadní politici. Což se v době, kdy Evropa prodělává jednu krizi na druhou, vůbec nemusí povést.
Ostatně, pokud by byly volby v ČR dnes, bojovala by vládní koalice o velmi těsnou většinu a to nás ještě čeká období prohlubující se krize.
Vcelku realistický scénář převzetí moci proruskými stranami hro v zářijových volbách Slovensku už nyní. Co teprve, kdyby Rusko začalo na Ukrajině výrazně vyhrávat.
Podle mě je nutné, abychom naše politiky, kteří si získali na evropské půdě značnou kredibilitu, tlačili k větší aktivitě, k uzavíraní dohod a spojenectví zejména na severovýchodním křídle EU a NATO, kde se nachází státy, které se cítí rovněž ruskou expanzí přímo ohroženy.
Stejně tak je nutné nárokovat od státu viditelný a efektivní boj s dezinformacemi, nikoli tradiční víceméně pouze deklamativní kroky.
Budoucnost máme ve vlastních rukách. V minulých dekádách šlo o nezajímavou frázi, jejíž neaplikací jsme umožnili, aby bylo Česko vystaveno působení ruského vlivového tlaku a zeslabování odolnosti proti němu.
Mysleli, že jsme, že se nemůže stát nic, co by ohrozilo naše bezpečí a blahobyt, proto se dostali k moci Babiš a Zeman.
Prvním varováním, že státní aparát je křehký a neodolný, byla pandemie Covidu, v té chvíli nám začalo být jasné, že tandem Babiš – Zeman je pro budoucnost země nebezpečím a stálo to Babiše vládní i premiérské křeslo.
Po vypuknutí války pak oportunistický Babiš dostal těžce napráskáno i v prezidentské volbě.
To je super, jako občani jsme zabrali. Ale to je jen první krok, teď musíme vysvětlit těm „našim“ politikům, že vítězstvím to nekončí.
U nového prezidenta jsem si (jako voják a vysoký důstojník NATO má adekvátní náhled na to co se odehrává v Ukrajině) celkem jist, že ví, co je ve hře a co je třeba. U vládních poslanců a ministrů mám velmi často pocit, žer je pro ně hlavní vyjádřit názor a tím to končí.
Jenže tím to teprve musí začít.
Podpořte provoz této stránky
Tuto stránku jste zresuscitovali Vy, kteří přispíváte, abych mohl udržet v práci snížený úvazek a mohl vytvářet a sdílet její obsah. Visegradský jezdec není Karel Paták, ale jsme to my všichni.
Díky!
Pokud vás stránka Visegradský jezdec zaujala a rádi byste přispěli na její provoz, můžete ji podpořit prostřednictvím služby Donio.cz nebo na transparentní účet číslo 2301923262 / 2010.
Všem dárcům samozřejmě mnohokrát děkuji
