Loňské sté výročí narození herce Josefa Kemra v médiích poněkud zapadlo. Pro jeho herecký um a mravní postoje by to ale byla škoda a tak se k tomuto českému herci nezaškodí na chvíli vrátit.
Pan Kemr jako ročník 1922 hrál v divadle už za války. Jeho první angažmá získal v divadelní společnosti Any Červíčkové – Budinské (přímí příbuzní rodu Hrušinských).
Za svůj život ztvárnil stovky divadelních (76), rozhlasových, filmových (150) a televizních (170) rolí. V roce 1993 získal Cenu Thálie za celoživotní mistrovství. Za svoji roli ve filmu Pevnost (1994) byl nominován na Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli.
Já jej mám především spojeného s televizní rolí ve filmu Na samotě u lesa. Hlášky z této komedie, ač už je stará více než 40 let, jsou dodnes používány mnoha lidmi, z nichž většina v době premiéry ještě nebyla na světě.
Každý si asi vybaví i jeho epizodní roli ve Švejkovi, kdy si jako voják v zázemí nechá pít v hospodě na záchodě petrolejovou injekci, aby nemohl narukovat na frontu, nebo jako podivína chytajícího zmije v dětském filmu s Tomášem Holým Za trnkovým keřem.
Proč je třeba si pana Kemra připomínat nejen jako herce i jako člověka, který v době totality dokázal mezi herci vyčnívat svými zásadovými postoji k režimu, který mu vlastně dával práci.
Nebylo to tehdy rozhodně samozřejmostí.
Desítky let prožil s Josefem Kemrem v jedné šatně první české scény herec a malíř Miloš Nesvadba. „Často jsme mluvili o výtvarném umění, byl jeho příznivcem. Byl to taky velký vlastenec. Když se v roce 1989 hrnula Národní třídou masa studentů, povzbuzoval je z okna Národního divadla. Po zkoušce se pak za nimi hnal přímo do ulic.“
Notoricky je známá jeho reakce, když mu normalizační režim chtěl udělit titul Zasloužilý umělec. Pak Kemr si sedl a napsal dopis na sekretariát Ústředního výboru komunistické strany jehož mottem je známá věta, která ukazuje na hodně vzpřímenou páteř jejího autora:
Později patřil mezi hrdé signatáře petice Několik vět, která požadovala například to, aby byli okamžitě propuštěni političtí vězni, přestala být omezována svoboda shromažďování, skončila cenzura.
V listopadu 1989 pak oprávněně vystupoval jako jeden z řečníků na obří demonstraci na Letenské pláni o posledním listopadovém víkendu. Jeho slova jsem slyšel na vlastní uši. Sice si je už slovo od slova nepamatuji, ale od toho máme archivy 🙂
Josef Kemr zemřel 15. ledna 1995 v nemocnici u boromejek pod pražským Petřínem ve věku 72 let a pohřben je na Hřbitově Šárka u kostela svatého Matěje v Praze-Dejvicích.
Čest památce velkého herce a člověka.
Podpořte provoz této stránky
Tuto stránku jste zresuscitovali Vy, kteří přispíváte, abych mohl udržet v práci snížený úvazek a mohl vytvářet a sdílet její obsah. Visegradský jezdec není Karel Paták, ale jsme to my všichni.
Díky!
Pokud vás stránka Visegradský jezdec zaujala a rádi byste přispěli na její provoz, můžete ji podpořit prostřednictvím služby Donio.cz nebo na transparentní účet číslo 2301923262 / 2010.
Všem dárcům samozřejmě mnohokrát děkuji