Když je vodící pes nevidomého v akci.

Třetí část edukativního materiálu o komunikaci s nevidomými lidmi. Tentokrát na téma vodící psi. Autorkou je sama nevidomá Linda Albrechtová

,,Orientace v prostoru je obtížnou záležitostí pro všechny osoby se zrakovým handicapem. Při zdolávání terénních bariér nám vedle bílé hole pomáhá také vodící pes, který je nedocenitelnou kompenzační pomůckou. Ten tak usnadňuje samostatný pohyb člověka se zrakovým postižením. Pes umí najít volné místo, dveře, výtah, schody a vyvést z budovy, kde se právě nachází.“

👩‍🦯 Od psa se očekává maximální soustředění na jeho práci, proto:

a) je-li pes v postroji, a tedy pracuje, tak na psa nemluvíme

b) neoslovujeme ho jménem

c) nehladíme a nekrmíme ho

d) chceme-li pomoci při orientaci v prostoru ZP s vodicím psem, tak povely, kam jít dáváme ZP, který sám si naviguje psa.

e) nesaháme, nebereme a ani nijak netaháme za postroj

f) je-li terén náročnější, tak sám ZP si určí, zda se chytne osoby, která ho naviguje a nechá psa jít při noze na vodítku. 

g) je-li pes odložen na určitém místě, nehladíme jej, nemluvíme na něj, nevoláme ho k sobě, má své pevné místo, kde musí zůstat, dokud si jej pán nevyzvedne

h) kromě psovoda nikdo jiný vodicího psa nepoveluje.

i) máme-li také svého psa, snažíme se, aby neobtěžoval pracujícího vodicího psa

👩‍🦯 ,,Vodicí pes má ze zákona přístup na veřejná místa, to znamená do škol, úřadů, nákupních center, knihoven, zdravotnických zařízení, kulturních stánků – divadel, kin, ale také do restaurací a jídelen.“

Předchozí díly TADY a TADY.

🏇 Je dost možná, že tyto informace použijeme jen několikrát za život. Jenže právě proto, že nebudou našim denním chlebem, je dobré o nich něco vědět a umět je v tu správnou chvíli použít.

Jsem si jist, že naši nevidomí spoluobčané to ocení.