Jsme daleko, možná dál, než si mnozí z nás vysnili, jsme součástí euroatlantické civilizace, užíváme jejího bohatství, jistot sociálního státu a bezpečnosti.
Jistě, je tu nemalá skupina občanů, které objektivní i subjektivní příčiny drží u sociálního dna a jejich status musí být předmětem snah státu o vytvoření podmínek k tomu, aby se tito lidé mohli od pomyslného dna odrazit.
Nicméně ještě pořád je velký rozdíl mezi tím, když u toho dna trčíte v České republice, potažmo EU, nebo pokud by tato situace nastala za hranicemi EU, směrem na východ či jih.
Srbsko, Bosna, Bělorusko, Ukrajina, Rusko, Čína například.
Já ale tentokrát směřuji jinam.
Totiž k tomu, jestli jsme se opravdu dokázali vyrovnat s naší komunistickou minulostí, jestli jsme se skutečně zbavili komunistů, jak je v těchto dnech na můj vkus až příliš často slyšet.
Protože já myslím, že tomu tak není a naopak, mám pocit, že jsme je nechali v klidu žít a prosperovat bez trestu s jejich vinou, což se přelévá do společenského narativu, že komunismus nebyl nic až tak hrozného a do stavu, kdy ve veřejném prostoru tolerujeme aby nás zastupoval, tu větší tu menší proponent totalitního režimu.
To není normální.
Na úvod si ale pojďme říci, že každý komunista nebyl stejně vinen a za každým se táhne jiný životní příběh.
Konkrétně mám na mysli toto: Skutečných bojovníků, kteří šli do střetu s režimem face to face, ve skutečnosti mnoho nebylo, řádově jen tisíce (myslím dobu 1969 -1989), vždyť Chartu 77 podepsalo za dvacet let trvání dokumentu, od jejího vyhlášení po revoluci v roce 1989, v 15 milionovém Československu jen 1800 občanů.
Všichni tito lidé byli skutečně stateční a na nich, právě proto, že jich bylo tak málo, ležela celá tíha tlaku represivního aparátu komunistické strany.
Mezi těmito Chartisty bylo ovšem i mnoho komunistů a dokonce těch, kteří se podíleli na represích padesátých let.
Přesto si myslím, že nakonec složili životní opravnou zkoušku a demokracii se zasloužili víc, než někteří dnešní hlasití bojovníci proti komunismu, kteří ale nemají problém nechat se za peníze koupit totalitními režimy v Číně, nebo Rusku a pracovat proti zájmům našeho státu.
To je první bod: Hlasitý boj proti gerontům ze současné KSČ(M), kteří ač jsou morální dno a rádi by posloužili všem totalitám, jsou prostě navždy out.
Nejsou nebezpeční, jsou napořád vyřízení.
Vymřeli sami, vymřeli jim voliči a zbytek jim přebralo hnutí jiného člena totalitní KSČ, který podle vyššího principu mravního nemá ve sněmovně co dělat.
Ne tak ovšem podle našich zákonů.
Je teď ovšem cool, tancovat na jejich hrobě, jako, že jde o zasloužený konec komunismu v Čechách a zároveň tu nadbíhat Putinovi, (nemusí to být přímo, stačí v kontextu s hybridní válkou například podporovat dezinformační média), tu udělat kšeftík s totalitní Čínou, případně podporovat k totalitě zvolna směřující režimy v Polsku či Maďarsku.
Jsem samozřejmě rád, že komunisti z parlamentu vysmahli, ale už mě nezajímají, jsou to politické mrtvoly.
Ale nemůžeme si přece nalhávat, že jsme se vyrovnali s komunismem tím, že strana po 32 letech beztrestnosti vymřela a její voliči utekli ke schopnějšímu komunistovi.
To je přece naopak známka toho, že jsme to tak úplně nezvládli.
Dnes, 32 let po pádu tohoto režimu, by měl každý teenager mít v genetické výbavě (rodina, škola, okolí – kamarádi, kolegové, hospoda, sportovní oddíl), že komunistická totalita je úplně stejné zlo, jako totalita nacistická a mít zafixováno a nastaveno, že jakákoli sympatie k exponentům tohoto režimu v politice je společensky nepřijatelná.
Tohle se nám prostě mladé generaci jako celku předat nepodařilo a výmluvou nemůže být cca „no jo, ale vždyť v KSČ bylo milion a půl lidí, jejich rodinní příslušníci, k relativizaci a toleranci budou inklinovat vždy“. Německo s jeho denacifikací ukazuje, že to tak být nemuselo.
My jsme ale nebyli ochotni podstoupit tu samobolest a uspořádat soud s komunistickou stranou a komunistickým režimem, na bázi Norimberského procesu.
Komunistická strana měla být zakázána a rozpuštěna, jako její nacistická obdoba NSDAP, stejně tak všechny její maskovací nové podoby, tedy i KSČM.
K tomu jsme se ale neodhodlali a možná proto dnes o to hlasitěji kopeme do umírající zdechliny.
Ucukli jsme z této historické povinnosti a co víc, ještě nedávno prohlasovaly i demokratické strany v parlamentu změnu lustračního zákona tak, aby mohl udavač StB Andrej Babiš působit ve vrcholové politice.
To je selhání na druhou.
Zastávám názor, že stop na všechny veřejné funkce měl na doživotí v takovémto (žel neexistujícím procesu) dostat každý, kdo pracoval na pozici od náměstka okresního tajemníka KSČ výše, stejně tak SSM, všichni pracovníci StB, všichni její udavači, všichni důstojníci komunistické policie i armády a všichni příslušníci represivních složek KSČ, tzv. bicích komand a příslušníci Lidových milicí.
Na místo toho, právě protože byli beztrestní a zároveň movití a s nejlepšími kontakty, jsme jim předali část národního majetku a s ním i nemalý podíl na moci v rodící se nové republice.
Vždyť namátkou z komunistických peněz se zrodily skupiny PPF, Penta, nebo Chemapol a patrně i Agrofert, všechno skupiny, které zásadním způsobem ovlivňují podobu tuzemské politiky dodnes.
Další příklad: naše zbrojařská impéria vznikla prakticky jen na troskách komunistické Varšavské smlouvy, dodnes dodávají masivně do totalitních zemí postsovětského impéria, například do Azerbajdžánu, (nedávno atak na Karabach), či Běloruska. Obojí mj i přes mezinárodní embargo.
Pro Čínu jsme vstupní branou, trojským koněm do Evropské unie a Putinovu hybridní válku živí v ČR sám prezident země, mj. rovněž člen komunistické strany.
Takhle já si vyrovnání se s komunistickou minulostí, (tedy uvědoměním si, že to byla pure totalita se vším, co k tomu patří a že je chucpe, těmto režimům dnes nabíhat) nepředstavuji.
Další věc: jak si mám vysvětlit, že všichni ti hlasití a přesvědčení bojovníci proti komunismu, dodnes nebyli schopni zařídit, aby byly odebrány vysoké výsluhy a důchody představitelům totalitní moci? StBákům, důstojníkům komunistické armády, vysokým komunistům?
Vím, že na to teď nebyly hlasy, ale před tím byly vlády, které by to prosadily alespoň tři.
To samé v obráceném gardu jde říci prakticky o všech obětech komunistického režimu. Tolerovali jsme aby v restitucích zpět dostávali bez další náhrady ruiny namísto statků, gruntů, bloků domů a živností, navíc často po dlouhých soudních průtazích, zatímco komunisti okupovali a dodnes okupují palác v centru Prahy.
Lidé, kteří trpěli v komunistických žalářích dostali od nového státu minimální důchody, které stejně jako u lidí, kteří museli odejít třeba z vědecké funkce k lopatě, nezohledňovali proč tito lidé mají tak nízké platy, z nichž se jim následně vypočítává důchod.
A tak úplně nejnižší je mají ti, kteří byli za totality zavření, ale ve vězeních pracovali dlouhá léta za desítky korun měsíčně- tedy ty největší oběti totalitní zvůle.
Nepopsal jsem zdaleka všechno, co se mi honí hlavou, ale přesto, že KSČM je mrtvá, nepovažuji její odchod za naše vítězství.
Ve světle výše popsaného je vidět, že jsme je ve skutečnosti nechali odejít středem.
Mimochodem, která strana letos (bez koalic) získala s přehledem nejvíc hlasů? A stalo by se to, pokud bychom bývali s komunistickou minulostí země skutečně zúčtovali?
