Květen 1945 – příběh naší rodiny

🎭 Moje babička Erika, rozená Schwalb a můj děda Karel Paták.
Jejich příběh je v kostce příběhem XX. století na našem území, s důsledky jeho historie se dnes pereme každý den.
🎭 Babička se narodila v roce 1917, ve Vojkovicích nad Ohří, v plně německém osídleném území C&K monarchie, které po jejím rozpadu připadlo nově vzniklému státu, Československu.
Celá oblast “poohří“ byla stovky let zpět německá a československý stát tam alespoň posílal některé české úředníky jako poštmistry, policisty a třeba i “ajznbońáky“, což byl právě můj děda.
🎭 Tam se zamiloval do babičky, /divíte se? :)/, vzal si ji a narodily se jim ještě ve Vojkovicích (Wickwitz am Eger) tři děti.
Když pohraničí zabral Hitler dostala mladá rodina, jako smíšené manželství, nabídku: pokud děda přijme říšské občanství, nebudou muset do odsunu.
🎭 Děda jako vlastenec (opravdový český vlastenec, ne hovado, které mává šibenicí na náměstí) a člen Nársoc strany odmítl a rodina se vydala jako uprchlíci do Čech.
🎭 Útočiště našla ve středočeské Loděnici, kde děda dělal opět výpravčího na dráze a po krátkém pobytu u jedné z místních rodin, dostali byt přímo v budově loděnického nádraží.

Konec války

Všichni Němci z Loděnice byli zavřeni v místní škole, kde čekali na přesun do Berouna do sběrného tábora. Tehdy se staly se dvě osudové věci:
1️⃣. Jeden ze synů Eriky Patákové (můj strejda) dostal doma akutní zánět ledvin a lékař poslal pro babičku do školy, ať se o něj stará, než přejde akutní fáze nemoci a pak, že by se zase vrátila do internace do školy. Učitel, který zadržené Němce hlídal babičku pustil…
2️⃣. Mezi zadržovanými byli dva němečtí usedlíci, které okupační síly dosadily za války do administrativních pozic. A tito dva lidé, kteří byli s naší obcí velmi sžiti, po celou válku zadržovali desítky udání Čechů na jiné Čechy, na jejich sousedy, kolegy v práci a kamarády, navíc spoustu loděnických fiktivně zaměstnávali, aby nemuseli do říše na nucené práce.
Bohužel, tito lidé byli pro udavačskou lůzu smrtelně nebezpeční a nesměli u výslechů v Berouně promluvit.
🪓 “Vlastenci“ se shlukli před školou, ozbrojeni násadami od nářadí, plaňkami od plotů s natlučenými hřeby, pohrabáči, lopatkami a požadovali vydání “německých zločinců“ k potrestání.
🪓 Revoluční garda se proto, obávajíc se, že bude hůř, pokusila zadržené, cca 20 lidí, urychleně eskortovat asi 10 km pěšky do Berouna. Šlo z většiny o dlouholeté občany Loděnice, aktivní nacisti, byli mezi nimi 2-3, šlo o dozorce z místní továrny.
🪓 Zástup ušel za neustálého lynčování desítkami jejich spoluobčanů asi polovinu cesty, kdy už byli Němci skalpování, měli zpřerážené ruce, vyraženy zuby, atd, atd.
🪓 Na této polovině potkali skupinu vojáků armády ROA (vlasovci), která si měla vězně převzít, což však kvůli jejich stavu odmítla.
Došlo k jednání “tripartity“ lůza- RG-ROA, výsledkem byla poprava zastřelením všech zúčastněných a to včetně dvou Čechů, kteří se mezi Němce dostali nedopatřením, jenže jednak by pak mohli svědčit, kdo ty Němce cestou atakoval a také jejich stav vyžadoval minimálně hospitalizaci, což by se také neobešlo bez šetření. Tak museli zemřít jako nepohodlní svědci rovněž.
🌺 Závěr:
🅰️: Jediný občan Loděnice německé národnosti, který přežil toto řádění poválečných odbojářů, byla moje babička
🅱️. Takřka všichni z onoho bicího komanda, kteří za války neváhali udáním poslat své spoluobčany do náruče smrti, po válce vstoupili do KSČ.
🆎. Babička Erika Patáková dožila svých dnů v Loděnici, kde zemřela v létě 2007.
Tento příběh pěkně zpracovali v Paměti národa:

Nejnovější články

Autor

Karel Paták - Zdravotník s přesahem

Zajímá mě politika, proto ji sleduji a snažím se svoje postřehy a poznatky prostřednictvím textu předat dál, mezi další lidi. Mám totiž za to, že v době nástupu populismu a dezinformací, jako běžného politického nástroje, je dvojnásob nutné, aby každý, kdo dorazí k volební urně, vhodil svůj hlas na základě co nejširšího spektra informací a podle něj se potom rozhodoval. Mediálních výstupů je dnes přebytek a vytváří tak informační chaos, proto se snažím, aby můj web sloužil k jejich tříbení.

Můj příběh