Moje babička Erika, rozená Schwalb a můj děda Karel Paták.
Jejich příběh je v kostce příběhem XX. století na našem území, s důsledky jeho historie se dnes pereme každý den. Babička se narodila v roce 1917, ve Vojkovicích nad Ohří, v plně německém osídleném území C&K monarchie, které po jejím rozpadu připadlo nově vzniklému státu, Československu.
Celá oblast “poohří“ byla stovky let zpět německá a československý stát tam alespoň posílal některé české úředníky jako poštmistry, policisty a třeba i “ajznbońáky“, což byl právě můj děda. Tam se zamiloval do babičky, /divíte se? :)/, vzal si ji a narodily se jim ještě ve Vojkovicích (Wickwitz am Eger) tři děti.
Když pohraničí zabral Hitler dostala mladá rodina, jako smíšené manželství, nabídku: pokud děda přijme říšské občanství, nebudou muset do odsunu. Děda jako vlastenec (opravdový český vlastenec, ne hovado, dnes pobíhající s ruskou trikolórou na náměstích) a člen Nársoc strany odmítl a rodina se vydala jako uprchlíci do Čech. Útočiště našla ve středočeské Loděnici, kde děda dělal opět výpravčího na dráze a po krátkém pobytu u jedné z místních rodin, dostali byt přímo v budově loděnického nádraží.
Konec války
Všichni Němci z Loděnice byli zavřeni v místní škole, kde čekali na přesun do Berouna do sběrného tábora. Tehdy se staly se dvě osudové věci:
. Jeden ze synů Eriky Patákové (můj strejda) dostal doma akutní zánět ledvin a lékař poslal pro babičku do školy, ať se o něj stará, než přejde akutní fáze nemoci a pak, že by se zase vrátila do internace do školy. Učitel, který zadržené Němce hlídal babičku pustil…
. Mezi zadržovanými byli dva němečtí usedlíci, které okupační síly dosadily za války do administrativních pozic. A tito dva lidé, kteří byli s naší obcí velmi sžiti, po celou válku zadržovali desítky udání Čechů na jiné Čechy, na jejich sousedy, kolegy v práci a kamarády, navíc spoustu loděnických fiktivně zaměstnávali, aby nemuseli do říše na nucené práce.
Bohužel, tito lidé byli pro udavačskou lůzu smrtelně nebezpeční a nesměli u výslechů v Berouně promluvit.
“Vlastenci“ se shlukli před školou, ozbrojeni násadami od nářadí, plaňkami od plotů s natlučenými hřeby, pohrabáči, lopatkami a požadovali vydání “německých zločinců“ k potrestání. Revoluční garda se proto, obávajíc se, že bude hůř, pokusila zadržené, cca 20 lidí, urychleně eskortovat asi 10 km pěšky do Berouna. Šlo z většiny o dlouholeté občany Loděnice, aktivní nacisti, byli mezi nimi 2-3, šlo o dozorce z místní továrny. Zástup ušel za neustálého lynčování desítkami jejich spoluobčanů asi polovinu cesty, kdy už byli Němci skalpování, měli zpřerážené ruce, vyraženy zuby, atd, atd. Na této polovině potkali skupinu vojáků armády ROA (vlasovci), která si měla vězně převzít, což však kvůli jejich stavu odmítla.
Došlo k jednání “tripartity“ lůza- RG-ROA, výsledkem byla poprava zastřelením všech zúčastněných a to včetně dvou Čechů, kteří se mezi Němce dostali nedopatřením, jenže jednak by pak mohli svědčit, kdo ty Němce cestou atakoval a také jejich stav vyžadoval minimálně hospitalizaci, což by se také neobešlo bez šetření. Tak museli zemřít jako nepohodlní svědci rovněž.
Závěr:
: Jediný občan Loděnice německé národnosti, který přežil toto řádění poválečných odbojářů, byla moje babička
. Takřka všichni z onoho bicího komanda, kteří za války neváhali udáním poslat své spoluobčany do náruče smrti, po válce vstoupili do KSČ.
. Babička Erika Patáková dožila svých dnů v Loděnici, kde zemřela v létě 2007.
Tento příběh pěkně zpracovali v Paměti národa:
