Co se děje s částí naší společnosti, která pociťuje opatření ohledně pandemie jako totalitu, popisuje v rozhovoru specialista na extrémismus a politolog Jan Charvát.
Odpor k očkování poprvé propojil krajní pravici s ezoteriky
👉 Pojmy jako covidofašismus, covidová totalita, nebo covidový apartheid jsme mohli slyšet na demonstracích 17. listopadu na Staroměstském náměstí nebo v neděli na Letné. Jsou to silná slova, které mají vyvolat paniku a silné reakce publika, zdůraznit, že jde o něco vážného.
👉 Landa, Volný a další chtějí říct, že žijeme v době, která je jim nepříjemná, omezuje je a která na ně klade nějaké nároky. Tato doba ovšem klade zvýšené nároky na všechny.
👉 Pokud budete mluvit o současném režimu jako o „fašismu“, umožňuje vám to se proti němu absolutně vymezit. Delegitimizujete ho a současně legitimizujete svůj odpor k němu. Z mé zkušenosti lidé v prostředí odpůrců očkování a dalších opatření zdaleka tolik nepracují s logikou a racionalitou.
👉 Myslím, že teď vidíme situaci, která propojuje minimálně čtyři okruhy lidí:
- Jednak je tady krajní pravice, která má dlouhodobě zkušenost s dezinformacemi a konspiračními teoriemi.
- Druhý okruh tvoří dezinformační scéna, která je širší než krajní pravice a je otevřena i například komunistům. (pozn. převážně kremloboti)
- Třetím segmentem je lidově řečeno „ezo-scéna“, která dosud stála spíše stranou obou přechozích skupin, přičemž jejich spolupráce nastává až v posledních letech, a získala tím mnohem širší publikum.
- Čtvrtá skupina může tvořit mezi odpůrci omezujících opatření většinu. To jsou lidé, na něž tvrdě dopadají covidová opatření, jsou ve velmi zranitelné situaci, protože vláda nebyla schopna kompenzovat jejich ztráty, a oni jsou kvůli tomu často ve velmi těžké životní situaci. Mají pocit, že je všichni hodili přes palubu, jejich osud nikoho nezajímá, a ještě se po nich vozí mainstreamová média. A tak se přimykají k těm, o nichž si myslí, že jsou jim jako jediní ochotni naslouchat.
👉 Sjednocení extrémní pravice, potažmo dezinfoscény?
On ji rozděluje i samotný Coronavirus, ne všichni jsou pro odmítání opatření.
Na krajní pravici je naprosto standardní stav, že vedle sebe existují malá uskupení lidí, kteří se navzájem velmi ostře napadají. Je to myslím pro daný segment politické scény velmi charakteristické. Z mých zkušeností plyne, že pro lidi v daném prostoru je mnohem důležitější osobní vůdcovství než spolupráce.
👉 Pro krajní pravici je slovo „jednota“ klíčové. Nemyslím tím pouze jednotu organizační, ale obecně ve společnosti. Protože ta do jisté míry říká: „My máme pravdu a všechno ostatní je lež. My vás teď sjednotíme pod jedním jediným motivem pravdy.“
👉 Oni si možná uvědomují, že společnost je rozdělená a snaží se předejít tomu, aby byli sami obviňování z toho, že jsou tím, kdo ji rozděluje. A aby veškerou pozornost svých — i domnělých — sympatizantů zaměřili na nenávist vůči elitám.
👉 Organizátorům na Letné bylo jedno, že pozvali lidi, kteří jsou představiteli politické strany, jež jako jediná byla v českých zemích z politických důvodů rozpuštěna, poněvadž byla prokazatelně napojená na neonacistické skupiny. Nebo že pozvali člověka, který byl odsouzený za antisemitismus.
👉 Historicky se krajně pravicovému hnutí Islám v České republice nechceme podařilo otázku migrace propojit s islámem a zarámovat ji jako nebezpečí a jako hrozbu invaze.
Koneckonců to bylo vidět teď v debatě o dění na polsko-běloruské hranici. Spousta lidí říkala: „Podívejte se, jak Bělorusko zneužívá lidi jako zbraň, nesmíme sem nikoho pustit, musíme tomu zabránit.“
👉 Přitom odpověď byla svým způsobem jednoduchá. Zbraň jsme z toho udělali my sami. Dali jsme najevo, že máme smrtelnou hrůzu z jakýchkoliv migrantů. Představa, že bychom měli někomu pomoct, je nepředstavitelná a je tím pádem jednoduché nás vydírat, čehož si lidé jako Lukašenko velmi dobře všímají.
👉 Kdybychom antiimigrační rétorice nevyklidili pole, tak jsme žádnou zbraň do rukou lidem jako Lukašenko nevtiskli a spory na hranicích se nevedou. Lidé si přitom neuvědomují, že jen naskočili na interpretaci, kterou přinášelo hnutí kolem Hampla a Konvičky.
👉 Lubomír Volný píše, že jeho „svoboda je důležitější, než sousedovo zdraví“. To je individualismus spíš než nacionalismus.
Úspěch na dezinformační a populistické scéně získáte tím, že dokážete podchytit, co si lidé, kteří se se k ní přiklánějí, myslí. Domnívám se, že jeho slova to přesně vyjadřují. Je to jasná esence sobectví, a to přesně v tomto smyslu: moje svoboda jít na pivo znamená víc než to, zda soused umře.
👉 My jsme v médiích a veřejném prostoru ale celou debatu příliš zjednodušili. O lidech, kteří se nechtějí očkovat, máme představu, jako by si mysleli, že s vakcínou dostanou čip. Takových lidi je ovšem naprosté minimum, sám problém je podle mě mnohem hlubší.
👉 Obávám se, že je to do jisté míry nechtěné dítě étosu devadesátých let a velmi specifického chápání liberalismu. Pro filosofa Johna Locka, zakladatele liberalismu, byla nejdůležitější svoboda a rovnost a jeho cílem byla spravedlivá společnost.
👉 V Česku 90. let z toho zbyla pouze představa, že kdo je chudý, může si za to sám, protože je lempl. Naše verze liberalismu je extrémně individualistická. Ač individualismus je charakteristickou součástí liberální ideologie, v českém prostředí se spojuje se specifickou zkušeností z dob komunismu, kterou bylo stažení se do soukromí, nedůvěra v instituce, ale i v ostatní lidi.
👉 Výsledkem je pak přístup: „Já“ mám právo. „Společnost neexistuje, jde o masa jednotlivců,“ jak říkala Margaret Thatcherová, což se znovu a znovu promítá do českého přístupu k společným zájmům. A to, co dnes vidíme u antivaxerů, není nic jiného než velmi hrubá varianta téhož: „Vy mi pořad říkáte, že se mám starat akorát sám o sebe, tak já se tedy starám.“
„Uvedený étos je od devadesátých let přítomný v české politice, v českých médiích, v politické kultuře a samozřejmě lidi formuje. Pokud jim třicet let v podstatě říkáte, že společenská zodpovědnost neexistuje, tak se nemůžeme divit, že se lidé chovají tak, jak se chovají.“
👉 Myslím si, že stát příležitost, která spočívala v tom, že si zprvu lidé byli ochotni pomáhat,, absolutně promrhal, nebyl schopen dobré vůle využít.
Není ale divu, že toho lidé jako Babiš a spol. nebyli schopni. Myslím, že byli dokonce zaskočení, že se lidé umí zorganizovat a pomáhat si. Teď ale vidíme jenom tu ukřičenou skupinu, z níž se ozývá onen specifický český typ individualismu.
👉 Přehnaný individualismus je spojen s neochotou vytvářet širší společenské struktury. Na začátku devadesátých let Václav Klaus velmi tvrdě a jasně vystupoval proti občanské společnosti. To je podle mě také kořen toho, proč dnes mnozí lidé tak nenávidí občanské organizace.
👉 Jde o pokračovaní narativu, který znají z devadesátých let, a teď se znova objevuje. Výsledkem ale je, že lidé mají před sebou pouze politické strany a nic jiného tady není. A když je strany zklamou, nemají se kam uchýlit. Protože sami do politických stran vstupovat spíše nechtějí, tradičním organizacím, jako například odborům, zničil reputaci komunismus a občanský sektor je pro daný typ lidí sprosté slovo.
👉 Do toho také vstupuje posledních pár let propojování krajní pravice s prostředím ezoteriků nebo lépe řečeno s velmi specifickými variantami alternativní scény. V minulosti se obě scény míjely, případně si různá alternativní prostředí dokonce krajní pravice brala za svůj terč.
👉 Právě na posledních demonstracích bylo jejich propojení zjevné. Objevoval se tu motiv „rytířů světla“, výroky jako „kde jste vy, odtam odchází tma“. Myslím si, že společným jmenovatelem je nedůvěra v panující společenský systém a zároveň touha najít alternativu. Mnohé lidi to dovede až k víře v dezinformace.
👉 V obou scénách dnes můžeme vidět zvláštní kombinaci hysterie a agresivity. Ideologicky a politicky se přitom shodovat nemusejí. Pro skupiny z „ezo-prostředí“ není ideologie tolik důležitá.
🏇 Je to pořád dokola. Východoevropská směs nedůvěry a nezodpovědnosti, která generuje i volbu politiků, kteří namísto řešení společenských problémů vytahují nepodstatné kulturní války a selfpromo.
Když pak přijde krize, politici nejen že ji neřeší, ale ani nemají na to je řešit. Proto pak vyklízí pole různým projevům extrémismu a snaží se být v této krizi především neviditelní.
Taky proto pandemií nejlíp prochází severské státy, jejichž obyvatelé nejen mají důvěru ve stát a zvolené politiky a proto dodržují všechna nařízení. Ta pak mohou být ve srovnání s námi mírná, ale díky dlouho pěstované zodpovědnosti, nepouští k moci populisty a jimi zvolení politici jsou schopni na krizi adekvátně reagovat, vykomunikovat ji s voliči a ze svých eventuálních chyb se poučit.
Výsledkem je mj. (právě na rozdíl od států východní Evropy) nejspokojenější obyvatelstvo planety.
Takže -jestli chceme změnu, musíme se změnit především my sami. V případě jakékoli společenské krize (a Covid jí rozhodně je) platí, že není první JÁ, ale MY.
