Kvůli aktuální společenské situaci vychází v poslední době hodně článků a úvah na téma společenská odpovědnost, solidarita a individualismus.
Vybral z několika textu ty nejzajímavější pasáže.
✅ Jakub Jetmar, Finmag.
Pandemie a klimatické krize ukazují bídu individualismu, ve kterém nachází shodu liberálové i konzervativci. My přitom potřebujeme holistická řešení. Čeká nás proto velký politický spor.
Jde o spor mezi těmi, kdo se snaží o relativně spravedlivé rozložení nákladů a příležitostí, a těmi, kdo předpokládají nutný nezdar těchto pokusů, v nichž vidí hlavně omezení vlastní svobody a sociální inženýrství.
Individualismus si totiž můžou dovolit pouze někteří, a to za cenu externalizace nákladů. Pandemie nezmizí, když ji nazveme nesvobodou. Náklady na její zvládnutí se socializují a nejvíc dopadají na ty, kteří už je nemají kam rozkládat, protože jejich ukotvení ve společnosti – paradoxně v opozici vůči vrcholným zastáncům individualismu – zůstává přinejlepším velmi chabé.
Není proto divu, že sami sahají po individualistických řešeních: chodí do práce s příznaky, topí uhlím… Nic lepšího si nemůžou dovolit.
Současný duch doby, ontologická nejistota, kterou dokážou nejlépe obhospodařovat národní konzervativci vytvářející skanzeny pospolitosti – tradiční rodina, jasné genderové role, národ, lídr-ochránce. Metafory to bývají svůdné, zůstávají ale metaforami: materiální poměry či epidemiologickou situaci ve skutečnosti neřeší.
✅ Jiří Přibáň, Advokátní deník.
Odpůrci očkování se mohou tvářit jako obhájci osobní svobody a liberálové, kteří přijímají odpovědnost za vlastní život, ale jen do chvíle, než onemocní. Potom se nechají „socialisticky“ ošetřit na náklady celé společnosti, a navíc tím způsobují kolaps celých zdravotnických systémů, takže se musí odkládat operace a jiní pacienti v důsledku toho umírají nebo trpí.
Jistěže existuje v dané situaci ultra-liberální řešení, které by vyjmulo z hrazené zdravotní péče léčbu covidu pro ty, kdo se dobrovolně rozhodli nenechat se očkovat. V případě, že se tito neočkovaní nakazí, museli by si léčbu sami platit. Taková kalkulace rizik a nákladů se však příčí pravidlům společnosti založené na vzájemné solidaritě, do které patří i všeobecná zdravotní péče.
Jen díky poučené diskusi o základních právech a svobodách můžeme zabránit tomu, aby ve jménu boje za osobní svobodu část občanů ve skutečnosti vracela společnost do její předpolitické brutality, ve které silnější si uzurpují přednostní právo na život, zatímco slabší jsou jimi odsouzeni v lepším případě do nemoci, v horším případě k smrti.
✅ Petr Juna, SeznamZprávy.
Covid se podepsal na tom, že lidé přestávají věřit vědě. Ve společenské rovině za to může přemíra informací, míchání ověřených faktů s dezinformacemi, devalvace odborných sdělení v laciných debatách a politické a finanční tlaky, které vytvářejí dojem, že se věda – nebo lékaři – někomu zaprodala.
Na individuální úrovni je pak přirozené zjednodušování nebo dokonce popření. První souvisí s tím, že ne každý má čas na studium komplexního problému, druhé pak s tím, že naše vlastní psychika se brání před ohrožením. Věříme tomu, čemu věřit chceme, a pro své názory hledáme potvrzení, nejsme otevřeni novým zjištěním.
Je rozdíl mezi přirozeným světem, ve kterém žijeme, a světem vědy. Jako příklad může posloužit letošní jaro, kdy v Česku sice byly nadprůměrné srážky, přesto vědci připomínali dlouhodobé sucho a hrozbu nedostatku vody.
v současnosti existuje přemíra informací, ve které je složité se vyznat. A škodit mohou i média. Každý může vést sofistikovanou diskusi o jakémkoli globálním problému lidstva. Krátké titulky a perexy článků mohou vytvořit iluzi, že víme a že třeba nebude tak zle, anebo naopak. Tato iluze může být silnější u lidí, kteří třeba nikdy žádný obor systematicky nestudovali, a internet jim nabízí rychlý, ale povrchní vhled do složitých problémů.
„Je třeba si připustit, že jsou témata, kterým jako laici nikdy neporozumíme a nebudeme schopni některé výsledky interpretovat. To je ten moment, kdy musí nastoupit důvěra v experty a přirozené morální autority.“
Nedopřávejme pozornost hlupákům a neztrácejme čas reakcemi na ně. Máme jiné věci na práci, než reagovat na promile populace, která dostala díky technologiím jedinečnou možnost být také slyšet.
✅ Jan Vávra, ČRoPlus
Zavést u nás podobná opatření pro neočkované je těžko představitelné. Znamená to, že Češi daleko více lpějí na svobodě než lidé na Západě?
Ideologové politiky skutečně rádi tvrdí, že my, občané postkomunistických zemí, víme daleko lépe než lidé ve zpohodlněných západních společnostech, jak důležitá je svoboda. Tento argument se často používá v boji proti takzvanému diktátu Evropské unie.
Pošetilost této víry ve vlastní výjimečnost, je tentokrát víc než zjevná. Spíše než ve svobodu věří lidé v postkomunistických zemích mnohem méně svému státu a jeho institucím a mnohem více různým konspiračním teoriím. Také více myslí na sebe než na společný prospěch a jsou mnohem méně odpovědni vůči ostatním.
Daleko blíže pravdě bude skutečnost, že lidé na Západě věří vědě a uvažují racionálněji. U nás ovládá společnost v mnohem větší míře strach. Odpírači obviňují vládu, experty a média, že vyvolávají strach z covidu.
Odpírači ovšem mají víc než z covidu strach z očkování, protože uvěřili teoriím o jejich škodlivosti, o tom, že jde jen o byznys, na kterém vydělávají cizí mocenská centra, a domnívají se, že je očkováním chce někdo připravit o jejich svobodu, nebo dokonce o život.
Strach z nějakého neznámého nebezpečí – jak víme – stojí vždy u zrodu všech konspiračních teorií, ať již jde o spiknutí iluminátů, zednářů, nebo světového židovstva. Člověk, který má strach, je nejlépe manipulovatelný.
✅ Jan Wirnitzer, DeníkN
Je jasné, že v krizi je třeba jednat rychle a přijde spousta chyb. V českém případě máme trochu problém, že naše společnost je hodně individualizovaná. Těžko se nám jedná ve jménu nějakého kolektivního dobra a v takové situaci je komunikace se společností, když chceme, aby lidé obětovali část svých statků a komfortu, velmi obtížná.
Jedna z ovlivňujících věcí je zkušenost s komunistickým režimem. Postsocialistická společnost má větší snahu jednat individuálně. Další faktor je, že když mělo v 90. letech docházet k nějakému občanskému vzdělávání, k tomu, co je společnost, jaký je vztah společnosti a jednotlivce, tak se to nedělo. Jako Češi to v sobě nemáme ukotvené. Občanské vzdělávání bylo upozaděno, ve školách se učilo jen to, že máme takový a takový politický systém, prezidenta, dvoukomorový parlament, soudní moc. Chyběla debata, co je to demokracie, jakou roli zastává jednotlivec v demokratické společnosti.
Radikalizace je motivována tím, že všechno vnímané příkoří beru jako něco, co ohrožuje mou existenci. Z jejich pohledu vše vnímají velmi intenzivně, radikalizace je jejich způsob obrany. Je to v rovině, že musí sami sebe zachránit. Proto je reakce emotivní, agresivní – ti lidé mají často pocit, že jde o otázku života a smrti.
Mnohdy je radikalizované jednání navázané na postoj k systému, který začnete vnímat jako nelegitimní, protože se vás snaží nějakým způsobem poškodit, zničit. Jsme učeni a vzděláváni v tom, že systém, který se snaží jednotlivce zničit, je pravděpodobně špatný. Tím dojde k ospravedlnění vlastního chování: to, že se stavím proti systému, je v tu chvíli legitimní, správné.
