Letošní ruský vpád na Ukrajinu nebyl začátkem války, ale vystupňováním deset let trvajícího konfliktu. Ukrajinci jsou už dekádu dennodenně konfrontování s ruskou agresí a imperiální politikou svého souseda.
Umírali už na Majdanu v Kyjevě v zimě 2013/14, umírali při ruském vpádu do jejich země v roce 2014 a umírali na mnoha úsecích fronty po celou dobu války, přes letošní únor, v podstatě až do těchto chvil.
A to je při formování současných nesmiřitelných postojů Ukrajinců to nejhlavnější. Nedá se zahodit to vědomí o tisících mrtvých, kteří už za svobodu Ukrajiny položili vlastní životy, připustit, že by jejich hroby navždy měly ležet někde na ruské půdě.
To hrdinství, které kolem sebe všichni každý den už deset let vidí, vás chtě nechtě prostě zavazuje. Je to morální imperativ, s nímž se nedá vést vnitřní polemika.
Stejně jako se skutečností, která z ruského chování na okupovaných územích a vyjádření politických představitelů hordy vyplývá: pokud se Ukrajina ruské agresi neubrání, bude zničena a její obyvatelé zotročeni a vyvražďování.
Vy prostě couvnout nemůžete. Nemáte kam.
Je to proevropská revoluce. Od samého začátku.
Vše začalo tehdy, když proruský prezident Janukovič ustoupil ruskému tlaku a odmítl podepsat už připravenou asociační dohodu Ukrajiny s Evropskou unii a to dokonce přímo na aktu slavnostního podpisu této smlouvy.
To vedlo ještě ten večer k začátku největšího protestního hnutí v Evropě, známého pod názvem Euromajdan. Ukrajinci tak dávali najevo svou příslušnost k Evropské unii a jejím hodnotám, chtěli být součástí naší geopolitiky a to až tak, že byli ochotni za evropské směřování Ukrajiny pokládat životy.
A to vlastně dělají celých deset let až do dnes.
Žádný evropský národ neukázal tolik vůle bránit hodnoty na nichž dnešní kontinentální svoboda, bezpečí, lidská práva a blahobyt stojí.
Ukrajina se celou poslední dekádu výrazně europeizovala a od roku 2013, kdy byla stále ještě svázána pupeční šnůrou s Ruskem, nebo spíše se Sovětským svazem, a dnes je to již ve své podstatě jiná země a i jiná společnost, než ta, která byla Rusy před deseti lety přepadena.
Příběh Viktora Čmilenko
Viktor Ivanovič Čmilenko je jednou z desítek obětí, které zastřelili vládní snajpeři 20. února 2014 na úpatí kopce Náměstí nezávislosti v Kyjevě.
Viktor Čmilenko byl ukrajinský farmář, jehož oba dědové se stali obětí stalinské sovětizace Ukrajiny.
Ten první byl nejprve zbaven půdy, pak zatčen za kritiku kolektivizace a nakonec zastřelen. Druhý byl poslán do Solovek do gulagu. Odkud se už nikdy nevrátil.
A to je vlastně třetí důvod ukrajinské zaťatosti: mají s Ruskem tak výraznou historickou zkušenost (milióny mrtvých, hladomor, nynější agrese), že naprosto přesně vědí a dokáží uvnitř sebe definovat, že tohle zlo už nikdy k sobě vpustit nechtějí.
„Miluji své děti, proto jsem tady. A toto je moje vědomá volba,“ řekl farmář nejednou. Chmilenko měl tři děti – dnes 34 letou dceru Kateřinu a také 33letá dvojčata Viktora a Irinu…
Viktor Čmilenko se ráno 20. února pokusil odtáhnout zraněného kolegu z Majdanu z dosahu palby. Právě v tu chvíli ho zrádně dostihly dvě kulky odstřelovače. První zasáhl levé rameno, druhý přeťal krční tepnu. Druhý zásah byl smrtelný.
Viktor Čmilenko zemřel pro lepší budoucnost své země už před osmi lety, ve věku 53 let.
Píseň Vojny sveta, neoficiální hymna ukrajinské Revoluce důstojnosti ze zimy 2013/14.
Mimo jiné jsou z ní i záběry z 20. února, kdy Janukovičovi snajpeři zastřelili desítky lidí.
Malá galerie dekády, kdy Evropa. včetně České republiky, místo skutečné pomoci Ukrajině, čerpala levné ruské fosilní suroviny.
🏇 Evropa selhala a Ukrajinci, kteří nás celou dekádu varovali, co je Putinovo Rusko zač a že neděláme dost pro vlastní, ani pro ukrajinskou obranu. Měli bychom být ukrajinským lidem vděčni, že za nás všechny podstupují jejich současný boj.
Snad to bude pro nás poučením, že podstatou každého samosprávného útvaru je v první řadě zajištění jeho obrany schopnosti. Vnější i vnitřní.
Podpořte provoz této stránky
Tuto stránku jste zresuscitovali Vy, kteří přispíváte, abych mohl udržet v práci snížený úvazek a mohl vytvářet a sdílet její obsah. Visegradský jezdec není Karel Paták, ale jsme to my všichni.
Díky!
Pokud vás stránka Visegradský jezdec zaujala a rádi byste přispěli na její provoz, můžete ji podpořit prostřednictvím služby Donio.cz nebo na transparentní účet číslo 2301923262 / 2010.
Všem dárcům samozřejmě mnohokrát děkuji