SniperAlley.Photo je jeden z nejlepších účtů, který zveřejňuje vzpomínky na válečné Sarajevo, z let 1992 – 1996, kdy bylo obklíčené a obléhané srbskou armádou.
Název webu / účtu připomíná sarajevskou Alej odstřelovačů, což je prostor několika ulic, včetně ulice Meša Selimoviće, hlavního sarajevského bulváru. Nachází se v údolí města podél řeky Miljaćka. Lidé se v obleženém města museli i přes smrtelná nebezpečí pohybovat, při shánění základních životních potřeb, nebo třeba i při pokusech o útěk ze Sarajeva. Jak název napovídá, „Alej“ byla zaměřena odstřelovači, utábořenými na kopcích kolem města, výškových budovách a ti v tomto prostoru zastřelili 225 lidí, včetně 60 dětí.
Web se speciálně zaměřuje na vzpomínky za v té době zavražděné děti, kterých bylo za skoro čtyři roky obležení města 1601.
Za účtem stojí Dzemil Hodzić, který byl v době obklíčení Sarajeva +/- desetiletým chlapcem. V době, kdy se již bitva o město chýlila ke svému závěru, byl při hře s kamarády terčem střelby snajperů. Při tomto útoku byl zasažen jeho bratr a Dzemil viděl jeho smrt na vlastní oči.
Jak sám přiznává, tato chvíle navždy změnila jeho život.
Dzemil Hodzić: Můj příběh
🇧🇦 „Jmenuji se Dzemil. Narodil jsem se v roce 1983 v Sarajevu v Bosně. Toto je můj příběh. Příběh o dospívání během války.“
🇧🇦 „Vzpomínám, jaký byl život jednoduché a bezstarostné dobrodružství. S bratrem jsme chodili do školy, hráli si a dělali věci, které dělá každé dítě. Nechtěli jsme o nic přijít. Pobyt venku byl naší potravou, dny byly příliš krátké. Nekonečné štěstí.“
🇧🇦 „Ale v roce 1992 se mé dětství dramaticky změnilo. Začala válka. Život můj i mé rodiny byl náhle přerušen bez jakéhokoli varování – v jednu chvíli byl mír a vzápětí válka. Život už nikdy nebude takový jako dřív.“
🇧🇦 „Když začala válka bylo mi devět let. Pro nás děti to byla zábava. Hráli jsme si na vojáky, schovávali jsme se v krytech, jako bychom byli na frontě. Nemuseli jsme chodit do školy, mohli jsme být stále venku, aniž bychom si uvědomovali skutečné nebezpečí kolem nás. Často nás budili zvuky střelby či výbuchů.“
Pamětní deska nese její jméno a roky jejího života: 1989-1992. Brzy budou padat písmena a čísla a zmizí i připomínka tragédie její smrti. Vedle ní leží v hrobě Roki Sulejmanovič, její malý kamarád z dětského domova. (Maminka Vedrany byla mentálně postižena a za války by se o ní nezvládla postarat). Nezůstalo už nic, co by označovalo místo jeho posledního odpočinku.
🇧🇦 „To, co jiným připadalo chaotické a bizarní, bylo pro nás normální. Tehdy to patřilo ke každodennímu životu. Vzpomínám si, jak jsem viděl jasně červené světlice, které osvětlovaly oblohu, než začala střelba. Světlice pak padaly k zemi na malém padáčku a za tím jsme se my děti honily, hrály si s nimi i když jsme věděly, k čemu ve skutečnosti slouží. Jejich účelem bylo najít a odhalit, koho zabít příště. Když válka zesílila, mnoho lidí Bosnu opustilo, lidé kolem mě a moji přátelé, zůstali.“
🇧🇦 „Můj otec vstoupil do bosenské armády, aby bránil svoji zem před srbskými agresory. Moje matka pracovala po celou dobu války jako zdravotní sestra v místní nemocnici. Přestože viděla denně umírat lidi, nikdy tyto zážitky nepřenášela na nás doma. Nikdy jsem nepocítil bolest, depresi, utrpení jehož byla v nemocnici svědkem. Spočítal jsem, že s otcovou službou v armádě a matčinou prací v nemocnici, jsme s bratrem během tří let války, strávili jeden rok úplně sami.“
🇧🇦 „Když v takové chvíli zazněly sirény, neutíkali jsme do krytu, naopak to pro nás znamenalo čas her. Bizarní je, že uprostřed válečné zóny jsme trávili venku celý den dětskými hrami. Žádné školní úkoly, žádní rodině, kteří by nás peskovali, to byl sen každého dítěte. Z dnešního pohledu to zní šíleně, ale jako dítě jsem se cítil ve válečných letech jako dítě svobodně.“
🇧🇦 „Téměř na konci války, v květnu 1995, v době příměří mezi oběma stranami, se můj život navždy změnil. Hráli jsme si venku: můj starší bratr hrál tenis a já s kamarády kuličky. Najednou po nás začal střílet odstřelovač. Můj bratr byl střelen do hrudi, začal se potácet k domovu a držel si při tom ránu. Byl z nás jediný postřelený. Děti křičely, plakaly,. matky na na nás volali našimi jmény, naprostý chaos.“
🇧🇦 „Zatímco se bratr snažil dojít k našemu domu s krvácející ranou na hrudi, běžel jsem napřed domů pro pomoc. Máma nám právě vařila oběd. Zatímco se mu snažila poskytnout první pomoc, přehodil jsem přes něj alespoň deku. Pak jsem zavolal sanitku a vyšel zpět ven, abych byl svědkem jeho posledních chvil. Zemřel v matčině klíně před domem.“
🇧🇦 „Na ty chvíle nikdy nezapomenu. Na naše poslední jídlo, poslední čokoládu, kterou jsme snědli společně, na oblečení, které měl na sobě. Na jeho hodinky, potřísněné krví, které jsem si pak vzal na sebe a několik dní nosil bez umytí. V den jeho smrti mi bylo 12 let a jemu šestnáct. 3. květen 1995 je dnem, kdy mi skončilo dětství. Říkali, že ten den bylo příměří.“
Dnes:
„Bohužel nemám žádné fotky z mého dětství v Sarajevu za války. Ani já, ani nikdo z rodiny, neměli jsme na to prostředky. A to je něco, na co neustále myslím. Trápí mě, že nemám žádné školní, narozeninové, ani rodinné fotografie – jediná fotka z té doby by mi udělala radost. Jedinou svou fotografii z tehdejší doby mám z bratrova pohřbu. Rád bych našel i bratrovy fotky, možná je mají jeho spolužáci, kamarádi, možná o tom ani nevědí.“
Mise:
„Existují i další děti a rodiny, které potkaly podobné tragédie. Možná někdo další hledá fotografii nebo osobu, z těchto válečných časů. Existuje mnoho fotografů, kteří pokrývali válku a fotili v sarajevských ulicích, možná mají nějaký nesdílený archiv. To je jeden z důvodů, proč jsem vytvořil tuto webovou stránku. Cílem je najít vyhledat a archivovat fotografie, pořízené v Sarajevu i Bosně za války v letech 1992 – 1996.“
V Sarajevu
na jaře 1992,
je možné všechno:
jdete si stoupnout do fronty na chleba
a skončíte na pohotovosti
s amputovanou nohou.
Poté jste si jisti
že jste měli velké štěstí. Photo @Emmanuel Ortiz
„Tato stránka bude dokumentovat válku, jak jí zažívali lidi jako já a moje rodina. Chtěli bychom i ocenit statečné fotografy, kteří ji prožili s námi a byli svědky našeho utrpení. Někteří z nich při tom přišli o život. Stránku bude i poctou těmto statečným válečným fotografům. Zajímalo by mě taky, jestli jsou naživu. Mají totiž hodně fotografií, mají příběhy, které mohou sdílet“
„Sepsat tento text pro mě nebylo jednoduché, Mnohokrát jsem přestal a zase začal. Doufám, že spuštěný web pomůže mně a všem dalším dětem, které prožívaly válku.“
„
Příběh pokračuje:
Na závěr svého textu napsal Dzemil tento odstavec: „Kontaktujte nás (k fotografům), pošlete nám fotografie. Nejde jen o můj příběh, ale týká se víceméně všech válečných dětí Sarajeva.“
„Já osobně hledám fotky mého bratra.“
„Jmenuje se Amel Hodzić, narozen 8. 3. 1979. Letos by mu bylo 40 let. Navštěvoval Uměleckou střední školy v Sarajevu. Byl studentem druhého ročníku, když byl v roce 1995 zabit. Bylo mu 16 let a 55 dní.“
„Pro případ, že by ho někdo znal. Možná má někdo jeho fotku, vzpomínku, příběh, o který se se mnou podělí.“
„Něco. Cokoliv.“
„12. srpna 2019.“
… o rok později
Třicet let starý negativ vyhrabaný na půdě ve Washingtonu splnil sen člověka, který přežil obléhání Sarajeva, a připomněl fotografovi, že nikdy nevíte, jak jsou tyto snímky důležité.
Američan Thomas J. Hurst, který ve svých 21 letech zfalšoval novinářský průkaz, aby mohl psát kroniku bosenské války, náhodně uviděl odkaz na Dzemilův web a tak se našel jediný dochovaný válečný snímek zabitého Amela Hodžiće a dokonce i fotku samotného Dzemila.
Hodzic napsal Hurstovi na Facebooku. Američanovi trvalo několik měsíců, než odpověděl. Hurst pochopil, že Hodzic hledá památku na svého bratra, a zeptal se ho, kde Hodzicovi za války žili.
„Řekl jsem mu jméno ulice – Frontovska, nad Baščaršijí ve Starém Městě, pod Spicaste Stijene – a dal mu přesné souřadnice,“ říká Hodžić. Hurst odpověděl: ‚Bydlel jsem na té, co je teď Safvet-beg Basagič, mnohokrát jsem procházel vašimi ulicemi.“
Jestli má někdo na světě Amelovu fotku, pomyslel si Hurst, jsem to já: „Neřekl jsem to Dzemilovi, ale prostě jsem věděl, že tu fotku mám.“
Poté, co ho Bosňan našel, Hurst vytáhl negativy ze své půdy v americkém státě Washington, koupil si skener a začal snímky posílat Hodžičovi.
„Dne 25. března [2021] jsem dostal e-mail, když jsem byl v autě. Byla tam jedna, druhá, třetí fotka… a fotka, na které držím svou kočku,“ vzpomíná Dzemil Hodzic.
Dzemil: „Začal jsem brečet. Ty slzy se nedají popsat. Smutek i radost se mísily dohromady.“
O půl hodiny později poslal Hurst v dalším e-mailu skupinovou fotografii, na které byli i Dzemil a Amel.
Dzemil: „Vzpomínám na ulice a domy. Všichni kamarádi z obrázku jsou naživu, kromě mého bratra“.
Po válce
Po studiích v Sarajevu se Dzemil Hodzic v roce 2007 přestěhoval do Kataru, kde pracuje jako videoeditor na dokumentárních filmech Al-Džazíry. Nyní je mu 39 let a má syna pojmenovaného po svém zabitém bratrovi.
Dzemil Hodžič říká, že se stále stýká s Elvisem, jedním z chlapců na Hurstově obrázku, kdykoli přijede do Sarajeva.
Hodzicův projekt Sniper Alley mezitím splnil své původní cíle. Dzemil má připomínky svého bratra a vlastního života v obležení. Projekt však také přerostl jeho příběh a stal se archivem života ve městě, které bylo 44 měsíců terčem brutální armády. Obléhání, při kterém bylo zabito 11 541 lidí.
Proti odstřelovačům, kteří zabili Amela nebo jeho sarajevské spoluobčany, nebyla před haagským tribunálem pro válečné zločiny ani před bosenskými soudními institucemi vznesena žádná individuální obvinění.
🏇 Válka je to nejhorší, co můžete jako občan zažít. A velmi snadno se může stát, že i to nejhorší, co zažijete jako člověk. Vidíte sami, že se s ní nedá vyrovnat ani skoro třiceti letech. Neustále se k ní vrací všichni Bosňáci, které sleduju, včetně těch, kterým tehdy bylo jen pár let a od dětství žijí mimo samotnou Bosnu, v zemích, které jim poskytly azyl.
I přes pocity a vzpomínky všech těchto lidí, si můžeme uvědomit, že aktivity proti všem pohybům ve společnosti, které mohou válku přiblížit, mají velký význam a jejich intenzita není nikdy dost velká.
Protože potom už je obvykle pozdě.
Podpořte provoz této stránky
Tuto stránku jste zresuscitovali Vy, kteří přispíváte, abych mohl udržet v práci snížený úvazek a mohl vytvářet a sdílet její obsah. Visegradský jezdec není Karel Paták, ale jsme to my všichni.
Díky!
Pokud vás stránka Visegradský jezdec zaujala a rádi byste přispěli na její provoz, můžete ji podpořit prostřednictvím služby Donio.cz nebo na transparentní účet číslo 2301923262 / 2010.
Všem dárcům samozřejmě mnohokrát děkuji
.
