Michaelu Tejmlovou sleduju už dlouhé roky. Kdysi někam kandidovala a já když jsem si přečetl její curriculum vitae, říkám si naivně: „To je super, konečně budou v politice lidi se zkušenostmi s evropských institucí!“
Samozřejmě, nakonec zvolena nebyla. Zatím jsme jako společnost nedospěli k tomu, abychom do politických funkcí dokázali volit ty nejkvalitnější kandidáty.
Nezajímáme se, jdeme po zkratce, kdo má hezká hesla, statusy na socsítích, líbivé fotky. A to ani nemluvím o naprostém úpadku ANO, které už na jakoukoli reálnou politik rezignovalo, viz např. ….
Tady vám přináším životopis paní Tejmlové, která tento víkend kandiduje do senátu v obvodě Jablonec.
Je to zkopírováno z jejího instagramového profilu.
A posuďte sami, jestli není škoda, že takovým lidem nejsme ochotni dát šanci.
Můj životní příběh, aneb nikdy se nevzdávej.
Narodila jsem se v Jablonci a celé dětství vyrůstala v paneláku v Jabloneckých Pasekách a chodila tu do školy. Nikdo tehdy nemohl tušit, kam mě život jednou zavede. Ale už v té době jsem se odhodlala vyrazit do neznáma a přihlásila se na sportovní gymnázium v Praze. Život na intru tam pro čtrnáctiletou holku nebyl lehký a přiznám se, že už v létě než jsem nastoupila, jsem věděla, že nechci opouštět Jablonec.
Vrátila jsem se proto po půl roce do Jablonce a nastoupila na gymnázium v Tanvaldu. Už tehdy jsem poprvé začala aktivně pomáhat dobrým věcem. Pomáhali jsme opravit a zprovoznit hrad Grabštejn. A také jsme dali v roce 1994 dohromady benefiční ples, jehož výtěžek jsme věnovali na oběti tehdejšího zemětřesení.
Postupně jsem se také dostávala k právu a uvědomovala si, že mě zajímá a líbí se mi představa hájení spravedlnosti. S kamarádkou z mladšího ročníku, která znala jednoho místního nevidomého právníka hledajícího někoho na výpomoc, jsme se rozhodly přihlásit. A tak jsem se dostala k panu doktoru Dohelskému a začala se seznamovat s praxí. V tu chvíli jsem věděla, že se chci dát na studium práv.
Po maturitě mě ale čekalo nemilé překvapení – na žádnou z fakult jsem se nedostala. Rozhodla jsem se ale, že se mi to podaří příště a celý rok jsem zasvětila studiu na přijímačky, k tomu jsem pracovala jako pokojská v jablonecké ubytovně Neptun a chodila na tehdejší novou sociální a právní akademii v Jablonci. A stále jednou týdně chodila JUDr. Dohelskému a učila se právní praxi.
Byl rok 1997 a tentokrát jsem se krom právnických fakult rozhodla podat přihlášku i na historii na filozofické fakultě a fakultu sociálních věd. A ten předchozí rok se vyplatil. Dostávám se na brněnská práva i historii a FSV v Praze. Nebyla bych to já, abych si vzala malé sousto a rozhodla jsem se pro práva a FSV. Půl týdne trávím v Praze a půl v Brně. Nakonec jsem se rozhodla, že požádám o přestup na práva do Prahy, abych to všechno lépe stíhala. Tam také další rok začínám studovat a doháním zkoušky, které mi z Brna neuznali.
Při studiích na právnické fakultě v Praze jsem si často přivydělávala a vůbec se snažila být co nejvíc soběstačná. Jednak v průběhu roku, kdy jsem pracovala ve sklářském obchodě, a jednak o letních prázdninách. Snažila jsem se vydělat si na život v Praze i na své plány v létě.
Léto v roce 1999 jsem strávila v Londýně, kam jsem přijela za zdokonalováním angličtiny v jazykové škole. Jelikož je pobyt tam finančně náročný, rozhodla jsem se po čase dělat také au-pair jedné sympatické britské rodině a později, aby toho nebylo málo, servírku v místní francouzské restauraci. Byla to cenná zkušenost. Z léta se stal půlrok, a kdyby mi bývali schválili na právech přerušení studia, byla bych tam snad i déle. Tamní rodina o mě nechtěla přijít a málem jsem tak zůstala a studovala práva přímo v Británii, ale osud mě nakonec zavedl zpět domů do Čech.
Opět jsem složila další rok studia a o dalších prázdninách vyrazila do Colorada v USA, kde jsem si přivydělávala opět v restauracích. V jednu chvíli dokonce třech najednou. A i přes tu dřinu to byly opravdu skvělé zkušenosti. Muset se o sebe postarat v zahraničí zcela sama, spoléhat se jen na sebe, zdokonalovat jazyk a potkávat nové přátele. Člověk si při tom i hezky vydělal a krom životních zkušeností mohl pak také cestovat. A ty peníze se mi navíc časem hodily.
Po těchto manuálních a někdy i fyzicky náročných pracích jsem se vždycky ráda vracela zase zpět do školy. A o to víc se snažila a těšila na studium. Splnila jsem studijní povinnosti a poslední ročník na fakultě jsem se rozhodla přihlásit do programu Erasmus. Jeho výhod jsme tehdy mohli využívat už před vstupem do EU a měla jsem obrovskou radost, že mě vybrali na jediné místo na Stockholmské univerzitě.
V roce 2001 po splnění státnic jsem tak odjela studovat na rok do Švédska. A i přesto, že jsem dostávala stipendium, opět jsem si i přivydělávala, protože životní náklady tam z našeho pohledu byly a stále jsou velice drahé a stipendium by mi nestačilo.
Říká se, že štěstí přeje připraveným. Jak už to tak bývá, tak krom roků dřiny to ale bylo také velké štěstí, že jsem se hned po studiích dostala přímo do centra dění EU a mohla se naplno věnovat tomu, co jsem do té doby jen studovala. Jít si za svým cílem se ale vyplatí a ta dřina nikdy není zbytečná. A věřím, že bez všech těch životních a pracovních zkušeností, které tomu předcházely, by se mi zrovna tenhle sen nikdy nesplnil.
Během ročního studijního programu ve Stockholmu jsem měla za úkol splnit svoji poslední studijní povinnost, napsat diplomovou práci. Tu jsem psala na téma evropského práva, které mě už v té době bavilo a zajímalo. Kvůli němu jsem na Erasmus i vyrazila.
Brzy mě tu také začal lákat roční studijní program evropského práva, LL.M. Do té doby jsem ale musela dokončit studia v Praze a také vymyslet, jak studia zaplatím. Naštěstí mi to dost usnadnily úspory, které jsem stále měla z práce v USA a možnost levného bydlení u místního profesora, který v minulosti emigroval z Československa a usadil se ve Švédsku.
Po obhájení diplomky jsem se tak na rok znovu vrátila do Švédska a naplno se vrhla do studií evropského práva. Do těch jsem se ponořila dokonce natolik, že mě univerzita vybrala do týmu, který se měl účastnit prestižní soutěže v simulovaném soudním jednání z evropského práva. Nemohla jsem tomu uvěřit. Já, Češka, a reprezentuji celou Stockholmskou univerzitu v souboji s týmy z ostatních států Evropy na regionálním finále, které se konalo v Bratislavě.
Mimochodem, v dnešní době tyto soutěže často lákají prestižní organizace a zaměstnavatele, kteří právě zde hledají nové pracovní talenty. Vlastně podobně, jako si sportovní agenti chodí vybírat přírůstky do svých klubů.
V průběhu toho roku jsem se také rozhodla zapsat do databáze Evropské komise, která hledala pracovníky z v té době přistupujících členských států EU. Věděla jsem, že šance jsou malé, ale proč to nezkusit. Když jsme pak vyrazili na školní výlet do Bruselu, projevili o mě i jednoho mého spolužáka z Čech zájem. Absolvovali jsme různé pohovory a po návratu domů už na mě čekal e-mail, že si mě vybrali pro práci v Evropské komisi.
Ještě dva roky zpátky jsem teprve skládala státnice a měla poprvé vyrazit do zahraničí za něčím jiným, než manuální prací a najednou mám práci snů. Pár měsíců po promoci na pražských právech. V červenci 2001, hned po promoci ve Stockholmu, tak nadšená a napjatá začínám svoji úplně novou životní kapitolu.
Práce pro Evropskou komisi měla za těch 7 let tam mnoho podob. A celou dobu se ve mně střídaly různé pocity. Na jednu stranu to byl splněný sen a byla jsem ráda, že se mohu věnovat tomu, co jsem studovala. Na druhou stranu jsem často pochybovala. Vždy jsem byla akční člověk a ráda vidím za svojí prací výsledky. Že někam skutečně vede a má smysl. K tomu tu ale docházelo poměrně zřídka.
Za ty roky jsem vystřídala tři různé oblasti. Pracovala jsem v angličtině a k tomu začala studovat francouzštinu. Kariérní postup tu bez znalosti dvou cizích jazyků totiž není možný. A já věděla, že ta dřina se i tentokrát může vyplatit.
Po čase jsem ale začala váhat a uvědomila si, že než mít pohodlné místo, chci dělat raději něco hmatatelného a prospěšného. Opět mě to táhlo domů a nabyté zkušenosti jsem tu chtěla zúročit. Už při mých začátcích u Evropské komise jsem objevila, že jedna taková možnost existuje. Poradenská služba „Vaše Evropa“, která lidem radí ohledně jejich evropských práv. Říkala jsem si, že to zkusím a přerušila jsem svoji kariéru euroúřednice.
Cesta vedla přes Ministerstvo průmyslu a obchodu a zdejší možnost mimosoudního řešení sporů na vnitřním trhu EU pro občany a podnikatele zdarma. Konečně jsem ve své práci začala nacházet větší smysl. Byl to skvělý pocit, vidět, že skutečně někomu pomáhám a nebýt jen jedním malým kolečkem v obrovském a komplexním mechanismu.
Po roce na MPO jsem konečně mohla přejít do poradenství „Vaše Evropa“. Přiznám se, že už roky předtím jsem si tuhle práci vyhlédla a vysnila. Ale bylo těžké to vše opustit a odhodlat se k další velké životní změně. Zní to možná neuvěřitelně, ale tohle dilema spoustu lidí v Bruselu nakonec semele.
Na jednu stranu toužíte vidět výsledky za svojí prací, což se tu neděje, a chcete proto odejít. Na druhou stranu je to pohodlný život a většina euroúředníků si vezme drahé půjčky a hypotéky, které by jinak nemohli splácet. A přijdou si proto jako v pasti. Nakonec jsem se ale odhodlala. Touha po domovu a pomáhat tady u nás zvítězila. Vydobytého statutu euroúřednice, který bych měla na celý život, jsem se vzdala.
Svoji současnou práci mám již od roku 2011. Konečně jsem začala být šťastná a měla pocit naplnění. Není o moc krásnějších pocitů, než vidět, jak skutečně měníte něčí životy svojí prací k lepšímu.
Abych své zkušenosti mohla uplatnit ještě lépe, rozhodla jsem se kandidovat také do zastupitelstva a pomáhat svému rodnému Jablonci.
Jak to tak ale už se mnou bývá, brzy jsem i tady začala nad vším přemýšlet. Díky své práci a znalostem jsem každý den viděla, co v rámci evropských i českých právních předpisů funguje. A co nefunguje. Bylo frustrující pozorovat, jak mají lidé problémy kvůli mezerám a nedostatkům v zákonech. A nedokázat jim přitom nijak pomoci. Věděla jsem, že systematická změna je možná jen, pokud se sama stanu zákonodárkyní.
Stále jsem přemýšlela a pochybovala. Musela bych se opět vzdát toho, co znám. Své vysněné práce a vystavit své bližní a sebe kritice okolí nebo dokonce nevybíravým útokům. Ale nakonec opět zvítězila moje touha nepoddat se bezmoci a snažit se s tím, s čím jsem nespokojená, něco udělat. Jinak to nejde. Nadávání a zoufání si nic k lepšímu nezmění. A v Senátu přece mohu pomáhat lidem dál. A víc, než dosud.
Během této doby jsem se seznámila také se svým milovaným mužem, bez kterého bych jen těžko měla sílu se do toho všeho opět vrhnout po hlavě. Zároveň tím bylo mé rozhodování o to těžší. Nejde už jen o mě, ale také o něj a naši dcerku Klárku. Ale právě kvůli nim a pro ně do toho také jdu. Není mi jedno, kde žijeme a co tu po sobě zanecháme. Jablonecko a Semilsko miluji. A chci, aby je milovala i Klárka a chtěla tu sama žít.
V posledních senátních volbách v roce 2018 jsem se sice díky občanům dostala do 2. kola, nicméně jsem v něm cca o 7% prohrála. Dostávám se však do jabloneckého zastupitelstva, když přednostními hlasy přeskakuji všechny kolegy na kandidátce.
Působím pak jako řadová zastupitelka, kdy se pokouším v rámci jednání zastupitelstva o drobné změny v mých možnostech. Nadále lidem každodenně radím o evropských i českých právech a možnostech, co jako občané mají v rámci komunální politiky a zastanu se občanů, kdy mohu.
V roce 2022 se účastním vzdělávacího programu pro ženy v politice. Učíme se, jak reagovat na nevhodné, podpásové poznámky a útočné pokusy kolegů. Uvědomuji si, že některé nepříjemnosti, s kterými jsem se v Jablonci setkávala, nebyly mojí chybou, ale že zkrátka někteří kolegové pro svou převahu zkouší ženy znejistit. A to způsoby, které by nikdy proti mužským kolegům nepoužili.
Víc a víc mě baví mentorování a koučování. Při něm mohu podporovat nejen ženy, ale i muže s blízkými hodnotami. Jako mentorka pro budoucí politiky i političky mám skvělou možnost uvádět zejména mladší lidi do tajů politiky a podpořit je, aby se v ní neztratili. Do zastupitelstva v roce 2022 už nekandiduji, ač dění v Jablonci bedlivě sleduji. Vím, že sama teď potřebuji nabrat novou chuť i sílu.
V 2. polovině roku 2023 se mi v hlavě zase občas mihne myšlenka, že bych znovu kandidovala do Senátu, klidně bez velké kampaně, sama za sebe. Nemám se za co stydět, veřejné věci mě zajímají a stále mi leží na srdci blaho celku.
Často nabízím svou roli mediátorky, facilitátorky nebo právničky, když si to situace žádá. Vždy však upřednostňuji dohody před právními předpisy a soudy. Mám ráda ty chvíle, kdy se vztahy projasní – jako když si lidé sednou k jednomu stolu a věci si vyříkají. Nemusí spolu ani souhlasit, naučí se však vidět situaci i očima toho druhého. To by bylo velmi žádoucí i v politice.
A když pak dostávám nabídku, využívám ji. Uvědomuji si, že „ne“ bych řekla jen ze strachu, protože jsem v předchozí kampani zažila náročné chvilky. Díky své vnitřní „práci“ však vím, že o svých životních plánech chci teď rozhodovat z jiného, světlejšího místa.
A tak kandiduji podruhé do Senátu. Kandiduji jako žena, maminka, právnička, mediátorka i koučka. Ráda pracuji pro lidi, když jim mohu konkrétně poradit, ať už s českým či evropským právem, nebo je provést konfliktem, jako mediátorka, či je podpořit v jejich snech jako koučka.
Při individuální práci však často vidíte věci, které nefungují na systémové úrovni, a tak je můžete měnit buď jen sami v sobě a ve svém okolí, nebo se zapojit do veřejných věcí a zkusit je změnit právě i systémově. S větším dopadem. Budu ráda, pokud Vás můj příběh inspiruje nebo přivede k volbám do Senátu.
🏇 Je to samozřejmě dlouhé psaní (podařilo se mi vypustit jen asi 1/10), ale podle mě jednak hodně inspirativní, ale hlavně v podstatě poznáte paní Tejmlovou během těch pár minut čtení lépe, než budete znát život a práci většiny ostatních kandidátů.
Já osobně bych takovou senátorku za svůj obvod bral všemi deseti, vždyť u nás v Berouně sedí už snad čtvrté období neviditelný obhájce tradiční hodnot Oberfalzer.
Jakmile bude podobných lidí v politice většina, určitě se to rozhýbe správným směrem. Dosavadními volebními preferencemi jsme to zatím dotáhli jen na druhé místo na světě v propojení oligarchů se státem.
Hned za Ruskem ….
Podpořte provoz této stránky
Tuto stránku jste zresuscitovali Vy, kteří přispíváte, abych mohl udržet v práci snížený úvazek a mohl vytvářet a sdílet její obsah. Visegradský jezdec není Karel Paták, ale jsme to my všichni.
Díky!
Pokud vás stránka Visegradský jezdec zaujala a rádi byste přispěli na její provoz, můžete ji podpořit prostřednictvím služby Donio.cz nebo na transparentní účet číslo 2301923262 / 2010.
Všem dárcům samozřejmě mnohokrát děkuji
