Toto slovo vyvolávalo v čase Protektorátu u našich židovských sousedů, kolegů v práci, spolužáků a kamarádů hrůzu.
Znamenalo konec poslední, byť i tak malé, jistoty a cestu do neznáma, kde nemohlo nikoho čekat nic dobrého.
A taky nečekalo.
16. října 1941, tedy před osmdesáti lety se vydal z prostor Radiopaláce v pražských Holešovicích (přes nádraží Praha – Bubny) na svou krutou pouť první transport českých židů, směřujících do sběrného místa.
Tím bylo v tomto případě ghetto Lódž, kam byla první tisícovka našich židů deportována.
Podmínky tam byly nepředstavitelné nejen pro nás dnes, ale stejně tak i pro jeho nové obyvatele. Hlad, zima, špína, nemoci, otrocká práce.
Pokud jste nezemřel v důsledku něčeho z výše jmenovaných, byl jste časem a nejdéle v srpnu 1944, kdy bylo ghetto zlikvidováno, přesunut do některého z vyhlauovacích táborů na území Polska, nejčastěji do Chelmnu (pojízdné plynové komory), nebo později do Osvětimi.
Z prvního transportu (1000 osob) českých židů do lódžského ghtetta, bylo 972 zavražděno.
Tedy zhruba 39 ze čtyřiceti…
Mezi nimi byla například i pražská rodačka Marie Leknerová, kterou vidíte fotce. Té bylo v době deportace pouhých 18 let…
Nezapomínejme na ně.
Díky
(Snímek z portálu Holocaust.cz)
