Zkáza atomové ponorky Kursk

Způsob jakým tato chlouba ruské námořní flotily skončila, od výbuchu a po smrt všech jejích námořníků, byl první na západě viditelnou známkou agónie ruského impéria, kterou teď, na pozadí vraždění, znásilňování a loupeží ruských hord v Ukrajině, vidíme v přímém přenosu.

Ruská jaderná ponorka Kursk patřila s délkou 155 metrů a čtyřmi podlažími k největší třídě útočných ponorek, jaké byly kdy postavené. Měla být jedním ze symbolů éry nového Ruska, bohatého, sebevědomého a především mocného.

V srpnu 2000 pořádalo znovuobnovované ruské válečné loďstvo jedno ze svých cvičení v Barentsově moři.

V jeho rámci vypálil Kursk dvě cvičná torpéda a pak na jeho palubě došlo k výbuchu pohonu jednoho z dalších torpéd.

Následovala série událostí, z nichž každá jedna odhalila v plné nahotě ruský šlendrián, který se zdá být v tomto prostoru všudypřítomný a který nakonec, spolu s Putinovými rozhodnutími, vedl ke zkáze celého stroje a smrti všech námořníků.

Z  poškozeného torpéda uniká těsnicími šrouby vysoce explozivní palivo. Šrouby měly být každé dva roky vyměňovány, ale jak se později ukáže, k jejich výměně nedošlo už skoro 6 let. Nastane výbuch.

Jeho síla zpětně rozerve vnitřek torpédového prostoru, vypukne požár dosahující extrémní teploty. Všech sedm námořníků v prvním oddělení mrtvých. Požár začne ohrožovat ostatních 20 ostrých bojových torpéd.

Byly otevřené dveře v odpalovací komoře, to znamenal,o že výbuch poničil větší část lodi, než bylo nutné.

Nouzová bóje, sestrojená pro automatické vypuštění v případě havárie a umožňující lokalizaci vraku záchranářům, selhala. 

Ponorka začala klesat, druhý výbuch nastane o dvě minuty později. To už vybuchlo několik dalších torpéd v době, kdy už ponorka dosedá na mořské dno.

Metr silný plášť jaderného reaktoru ponorky však explozi vydržel, bude se však dlouho spekulovat zda není poškozen.

V 11 hodin 32 minut spočinula pýcha ruské flotily na dně Barentsova moře v hloubce 108 metrů. Stala se hrobem pro 98 mužů, kteří zahynuli během obou explozí. Na palubě však ještě zůstává 23 přeživších námořníků.

O konci ponorky zatím v ruské armádě nikdo nic netuší, první kontakt je naplánován až cca dvě hodiny po výbuchu. Ani tehdy však, protože nebyla nalezena záchranná bóje, nikdo ponorku nehledá a cvičení ruského vojenského námořnictva pokračuje dál…

 V průběhu prvních šesti až sedmi hodin po explozi ruské námořnictvo nevědělo, co se stalo, až teprve 23.20, 12 hodin po výbuchu, velitel cvičení Popov konečně vyhlašuje poplach.

Ponorka, konstruovaná tak, aby šla obtížně zaměřit je sonary nalezena až po dalších pěti hodinách. Potápěči navázali při ohledání ponorky na dně moře kontakt s živými námořníky, uvnitř, kteří vysílali vzkaz, že je ohrožuje voda.

Spouští se záchranná operace. Jejím cílem je připojit se ke speciálnímu výlezu, kterým se uvěznění námořníci přemístí do záchranného plavidla, které je vynese nad hladinu.

Rusové však nemají tak kvalitní záchrannou techniku a pomoc západních zemí Putin tvrdošíjně pět dní odmítal. Teprve pak požádá o pomoc britskou a norskou vládu, které potřebnou techniku mají a od prvního dne ji Rusku nabízejí.

Pro 23 mužů, kteří výbuch přežili však již bylo příliš pozdě. Mezinárodní tým se dostal k již zcela zaplavenému vraku ponorky Kursk. Podle dalšího šetření se zdá, že tyto přeživší námořníky zabil požár, který spotřeboval zbývající kyslík.

20. srpna 2000 se celý svět oficiálně dozvídá, že nikdo nepřežil. Všech 118 mužů na palubě ponorky Kursk zemřelo. 

Případ Kursk byl zároveň i milník pro Putina osobně, který byl tou dobou v Kremlu teprve krátce. Tehdy ještě relativně svobodná ruská média ho veřejně naprosto znemožnila, velmi tvrdě kritizovala za to, že se v prvních dnech po tragédii držel v ústraní, dávala prostor příbuzným obětí, které vládu veřejně kritizovaly za nečinnost.

Tragédie lodi se tak stala i milníkem pro svobodu médií v Rusku. Už nikdy se nestalo, že by ruská média Vladimira Putina takovým způsobem naprosto znemožnila a ukazovala jej jako neschopného.

Dnes, 22 let po tragédii se pod propagandistou mediální mašinerií i časovým odstupem, výrazně změnilo vnímání této události. Zatímco v roce 2000 skoro 3/4 Rusů uváděly, že tehdejší vláda v čele s prezidentem Vladimirem Putinem neudělala dost, aby námořníky zachránila, tak postupem let se jejich podíl rychle snižoval.

Po deseti letech jí to za vinu dávalo 46 % a po 15 letech už jenom 35 %. Lidé postupně zapomínají a nevybavují si detaily, které tehdy rozezlily společnost, jako to, že Rusko odmítlo pomoc, kterou mu nabízely Spojené státy a Velká Británie, nebo to, že celé čtyři dny o katastrofě mlčel i prezident Putin, který byl tou dobou na dovolené.

Zkáza ponorky Kursk ukázala poprvé světu Putina, v jeho krystalické podobě. Jako vládce, jemuž absolutně nezáleží na životech svých poddaných, který s nimi jedná jako se svým majetkem, nikoli občany, tehdy ještě tak prezentovaného, demokratického státu.

Západ ještě ovšem musel ujít až příliš dlouhou cestu na to, aby pochopil, s kým má ve skutečnosti tu čest.

Dnes kvůli tomuto podcenění stojíme v rozhodujícím zápase o osud minimálně východní Evropy.