Někdy se to sejde.
Včera jsem celou dobu přemýšlel nad tím, že naše společnost (soudě podle lidí s nimiž mluvím a kteří nejsou vyloženě zástupci občanské společnosti) není příliš srozuměna s tím, že nás čekají ještě dlouhé časy krize, která se bude ještě nějakou dobu (jak doufám, jen mírně) zhoršovat.
Energie budou drahé ještě minimálně rok, spíše dva a ani potom, neklesnou (pokud se nebavíme o obnovitelných zdrojích) tam, kde byly dříve.
Plynu bude málo i příští zimu (tudíž bude drahý) a všichni se budou modlit, aby v Číně ještě řádil C 19, jinak nastartuje výrobu a bude ho ještě znatelně méně.
Co se stane s ropou uvidíme v únoru, kdy začne platit takřka 100 % embargo, nejdéle v příští zimu, kdy už přestane platit naše výjimka.
Co se týče ochoty pomáhat Ukrajině, sešly se v zimě tři věci, jejichž efekt pomalu vyprchává. Totiž nová, prozápadní, ale hlavně čerstvá – tedy bez strachu z voleb- vláda, fakt, že ekonomická krize teprve jen začínala a pro občany ČR jasná černobílost konfliktu.
Vláda pomáhá i nadále (👏 – jde o naši budoucnost), ale s prodlužující se délkou konfliktu, bude mít stále méně peněz na podporu potřebným (protože nevýkonná ekonomika a dluhy) a bude muset dříve nebo později dělat i kroky, která naštvou i nekolaboranty.
Mám trochu obavu, aby neměla v úmyslu přenést hlavní tíhu krize na chudé – už se třeba má snižovat podpora v nezaměstnanosti – protože ti často žádné rezervy nemají a budou prvními, kdo bude slyšet na kampaně populistů.
Podpora pro Ukrajinu zatím u lidí stále trvá, ale pozvolna se snižuje. Důvodů je více a jsou většinou objektivní. Největší šok už pominul a s tím, jak se válka prodlužuje se pomalu přesouvá větší díl pozornosti, než na jejím začátku, na naše vlastní obtíže. Navíc se nedá čekat a lidi si to začínají uvědomovat, že z krize se dostaneme v řádu měsíců, stejně jako vidí, že i válka bude ještě dlouhá.
Když nevidíte na konec vašich obtíží, snadno začnete ztrácet nadhled a trpělivost.
Myslím, že nikdo nechce (kromě kremlobotů), abychom Rusku ustoupili, nechali Ukrajinu napospas a třeba se ještě vrátili k ruskému plynu. Tak věc nestojí. Na druhou stranu, ochota žít v nějakém provizorním ekonomickém stavu, kdy se nám nedaří dobře, prostě u části lidí není nekonečná. Navíc kromě těch, kteří časem už nebudou chtít se uskromňovat (ano, většina lidí, kteří jsou fanoušky stránky VJ to vidí jinak, ale tak to prostě je), jsou tu i statisíce těch, kteří už se uskromňovat ani nemohou, protože skutečně žijí z ruky do pusy.
A ty všechny budou atakovat kremloboti a xenopopulisti.
Třetí aspekt souvisí s s tím, že válka už trvá hodně dlouho a pro politiky i média je těžké udržet pozornost sledujících (vidím to sám i na stránce), protože se zprávy většinou opakují, stejně jako záběry. Mrtví už nikoho nešokují jako v únoru či březnu a většinou se na frontě nestane nic výjimečného, co by přilákalo pozornost většinového publika.
Stejně tak jsme už částečně přivykli opakujícím se válečným zločinům a ukázkám toho, jak obtížnému žití jsou nyní obyvatelé Ukrajiny vystaveni.
Fandíme jim podle mě pořád stejně (cca nejméně 3/4 národa), ale prostě už to tak neprožíváme – ještě jednou, píšu o většinovém převládajícím názoru.
Takže za mě bych byl rád, kdyby vláda ještě přidala na komunikaci a nezveřejňovala JEN přehledy svých úspěchů (díky za ně), ale i komunikovala s občany o tom, jak se pro nás podpora Ukrajiny i přes naši ekonomickou situaci důležitá a taky, jaké jsou realistické výhledy na příští měsíce.
Nestačí to prostě napsat či vyjmenovat, musí to být profi PR kampaň (a intenzivní), která dokáže přelézt k lidem a jejich uším a očím i přes jejich osobní starosti.
Hlavní je totiž důvěra ve vládu a v to, co dělá, pak máme šanci nedopadnout jako třeba momentálně Slovensko, kde se ruští kolaboranti chystají na předčasné volby (ještě není jisté). Nezapomeňme, že volbách tuto vládu volila jen necelá polovina těch, kteří k volbám přišli.
K tomu, abych své myšlenky na toto téma sepsal, mě vyprovokoval článek mluvčího Elfů Víta Kučíka. Ten popisuje, co se odehrává na frontě z opačného pohledu, než referují obvykle naše média i politici.
Faktem je, že například: A. neznáme stav ukrajinské armády – její početní stav a stav vojenských zásob, hlavně nábojů. Že to Ukrajinci kryjí, je v pořádku, mám na mysli to, že zrovna tak, jak mohou být na prahu velkého útoku třeba na Melitopol, zrovna tak mohou být na huntě s mužstvem (počty, odbornost, únava).
B. Pořád vycházíme z optimistických ukrajinských čísel (například ohledně ztrát Rusů), přitom oni sami potvrzují, že součást jejich boje s Ruskem, je i válka propagandistická. Navíc, jak americké, tak britské vojenské úřady tvrdí, že jejich čísla o ruských ztrátách jsou minimálně o třetinu nadsazována.
C. Pokud se Rusové nevzbouří, Putin může klidně mobilizovat ještě několik vln. Jsou to otroci, klidně půjdou na porážku. Ale je jich hodně. Navíc, během zimy část nenasazených branců prodělá výcvik a ta část, která je na frontě a přežije, získá bojové zkušenosti. Sice nebudou jako SBU, nebo na druhé straně Wagner, ale jistě už nebudou tak snadnou potravou pro ukrajinská děla.
Nejdůležitějším bodem, jak celá válka dopadne je podle mě to, jak rychle (a zda vůbec) zvládneme přejít na válečnou výrobu na naší straně a to, zda Rusové uzavřou spojenectví s nějakou jinou velmocí, která jim bude tlačit zbraně.
Nabízí se především Čína, Írán (ten už se snaží, ale na změnu ve válce to samo o sobě asi stačit nebude) a pak třeba Indie, nebo další státy. Nezapomeňme, že Rusko má čím platit – nerostné bohatství.
Každopádně: jestli přestaneme Ukrajině vojensky a ekonomicky pomáhat a ona prohraje, budeme o velký krok blíž k velké válce v Evropě a nebo, při změně společenských poměrů v některých zemích, k tomu, aby Rusko získalo svou vysněnou nárazníkovou zónu ze států východní Evropy, výměnou za to, že přestane ohrožovat zbytek Evropy.
Jistě Rusové jsou mnohem slabší, ale mají v čele magora a ten má jaderné zbraně. A toho se bojíme. Ne, že ne – jinak bychom už dávno minimálně omezeně, v Ukrajině jako NATO operovali.
A jak se dobře píše v Kučíkově textu: Putin má mnohem víc času, než má západ. Tady stačí volby v několika zemích během příštích dvou, tří let a je vymalováno. Víc Orbánů si Evropa nemůže dovolit.
Osobně věřím ve vítězství úplně stejně jako od začátku, jen prostě cítím, že je třeba důsledněji říkat lidem, že nás nic lehkého nečeká a že válka bude nejspíš dlouhá a její výsledek bude záviset hodně na tom, jak se dokážeme uskromnit.
A jak dlouho.
Slava Ukraijni!
Berme text pana Kučíka jako kritický pohled na naše snažení, lepší postoj je být skeptikem a snažit se být efektivnější, než se plácat po zádech, jak to děláme dobře a být potom později nepříjemně překvapen, že věci nejdou tak, jak jsme si je naplánovali.
Nechtěli jsme to a nevybrali jsme si to, ale jsme ve válce.
A navíc máme v zemi nepřátelskou pátou kolonu kolaborantů.
Úvodní toto ilustrační
Podpořte provoz této stránky
Tuto stránku jste zresuscitovali Vy, kteří přispíváte, abych mohl udržet v práci snížený úvazek a mohl vytvářet a sdílet její obsah. Visegradský jezdec není Karel Paták, ale jsme to my všichni.
Díky!
Pokud vás stránka Visegradský jezdec zaujala a rádi byste přispěli na její provoz, můžete ji podpořit prostřednictvím služby Donio.cz nebo na transparentní účet číslo 2301923262 / 2010.
Všem dárcům samozřejmě mnohokrát děkuji
