V rozhovorech s ekonomickými experty se stále častěji opakuje jedna myšlenková linka: totiž, že ekonomický plán úspor a investic zároveň, tak jak jej představila a zkouší naplnit nová vláda, je nejspíš nereálný.
Mimochodem včera jsem viděl, že ČNB snížila odhad růstu ekonomiky na tento rok o 1 %, což by bylo na příjmové straně zase o desítky miliard korun méně.
Jakožto jenom poučený laik vybírám z článků z běžných médií, kde se k problematice jednotlivý odborníci vyjadřují. Sami uvidíte, že ač jejich postoje vychází z různých, na neudržitelnosti slibu ušetřit z rozpočtu navrhovaného předchozí vládou letos 100 miliard a zároveň ještě povzbuzovat investice s budgetem, který bude mít vláda k dispozici asi nepůjde.
Čtení je to dlouhé a téma široké, ale proto si mě platíte,ne? 🙂
Obsluha státního dluhu
Veřejný dluh nás už teď stojí cca 3 miliardy korun měsíčně a částka se postupně zvyšuje. Pokud vláda tempo zadlužování razantně nesníží, pak podle zveřejněné analýzy Raiffeisenbank by už od letošního roku měly náklady na obsluhu dluhu narůst na 1,4 procenta HDP. Při setrvalém růstu úrokových sazeb už v roce 2023 překročí úroky z dluhu hranici 100 miliard korun ročně.
Guvernér ČNB Rusnok: Současný sociální stát s těmito příjmy neudržíme
Zdroje inflace jsou u nás mnohem u nás přibližně 50 : 50 domácí provenience. Máme hlavně v důsledku velmi přehřátého trhu práce silný růst mezd, který dlouhodobě předstihuje růst produktivity práce. Trh práce je u nás vyčerpaný a nemůže absorbovat nové zdroje, protože není kde brát
K hypotékám: My se nezabýváme nabídkou nemovitostí, to není naše kompetence. Nemůžeme za to, že se v této zemi málo staví a že se celkem snadno spekuluje s nemovitostmi, tedy že se hromadí u úzké skupiny vlastníků. Což je mimo jiné dáno jejich extrémně nízkým zdaněním. Je to tedy jakási pobídka investovat do těchto aktiv, protože jsou daňově zvýhodněná.
Je dobře, že nová vláda má konsolidaci veřejných rozpočtů vysoko v žebříčku svých priorit. Nejen z důvodu akutní inflační epizody. I z hlediska dlouhodobé udržitelnosti veřejných financí to jsou příspěvky k napravování situace.
Nerad bych posílal nějaké hraběcí rady. Vláda ví co a jak. Jen jako ekonom nemohu pominout situaci, kdy je podle mého názoru daňová hladina a její struktura neudržitelná, tedy pokud chceme mít dlouhodobě vyrovnané veřejné finance.
Pokud chceme mít sociální stát, který máme a považujeme ho za standard, jenž by tu měl být trvale, včetně největší položky – důchodů –, s těmito příjmy to asi nepůjde.
David Klimeš, Aktuálně.cz: Žijeme v rychle stárnoucí zemi
Výsledky sčítání lidu prozradily, jakým heslem se u nás řídí špičkoví politici bez ohledu na stranickou příslušnost: Jsou-li fakta v rozporu s mými názory, běda faktům.
Vláda, ještě jako opozice, na billboardy si natiskla, že nebude zvyšovat daně, ač po jejich radikálním snížení v minulých letech není možné dosáhnout vyrovnaného rozpočtu. Zvlášť když ve velmi rychle stárnoucím Česku stoupají výdaje na penze, zdravotnictví i dlouhodobou péči.
Nastal čas servírovat čisté víno. V podobě výsledků loňského censu jej nabízí Český statistický úřad.
Zatímco Babiš sbíral volební % rozséváním strachu, počet cizinců zde i za jeho vlády utěšeně rostl – přibyly jich desítky tisíc. Dodejme, že některé regiony by se bez jejich přílivu dostávaly do značných potíží – především Praha, kde tvoří už přes 13 % obyvatel. Podle statistik je mezi nimi přitom značné procento vysokoškoláků, kteří pomáhají chladit zdejší nebezpečně přehřátý pracovní trh.
Babišovo strašení, mocně přiživované i mnohými opozičními stranami, bohužel de facto zablokovalo funkční ekonomickou migraci.
Nyní nám tak schází vyšší desítky tisíc kvalifikovaných Ukrajinců či Bělorusů – obecně lidí, kteří se snadno naučí česky a zastanou práci, již místní dělat nechtějí (málo kvalifikovaná), nebo neumí (vysoce kvalifikovaná).
Více i tady a v celém vláknu.
Výsledky sčítání projasňují i zdejší nekonečné úvahy o stárnutí populace. Jde o oblíbené téma, které politici berou už celé roky jako věc, s níž se dobře šermuje v nedělních televizních debatách. Bez ohledu na to, co v nich kdo řekne, ale vždy nakonec před volbami následuje hysterické přidávání penzistům, aby nezapomněli, koho mají volit.
Tento trik už ovšem naráží na meze svých možností. Zatímco při předchozím censu v roce 2011 bylo lidí od pětašedesáti výše 1,6 milionu, nyní je jich o půl milionu více. A v roce 2050 to budou už miliony tři.
To jsou čísla, s nimiž si už pomocí trojčlenky se vstupními daněmi a výstupními penzemi nelze poradit. Respektive vycházejí přitom odvody, které si nikdo netroufne zavést. Babiš se z této úlohy snažil vyklouznout tak, že na demografických summitech svého přítele Orbána pábil, jak mocně rozrodí české ženy. I kdyby se mu to nakrásně podařilo, akutní problém s rychle houstnoucím zástupem seniorů to nijak nevyřeší.
V roce 2024 má exekutiva dle zákona znovu posuzovat nastavení věku pro odchod do důchodu, již nyní je přitom jasné, že není jiné cesty než hranici znovu zvýšit. Zatím se o tom zarytě mlčí, ale čím dříve najdou politici odvahu s neveselou barvou ven, tím lépe.
Taková je země, v níž na počátku roku 2022 žijeme: Rychle se blížíme k demografické havárii, s níž si jen těžko poradíme bez vydatné pomoci cizinců, kterých se ve volebních kampaní tak úspěšně bojíme.
Hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská: Vládu chválím
Program vlády? „Jako ekonom tam vidím mnoho závazků, které by měly pomoci české ekonomice se posunout a vymanit se ze stínu levné ekonomiky závislé na levné pracovní síle. A to k ekonomice, která bude více opřena o přidanou hodnotu, inovace, talent a štíhlejší stát. Také je tam digitalizace státní správy, zjednodušení agend, důraz na vzdělání a členství v EU.“
Úkolem jednotlivých ministrů, aby ve svých rozpočtových kapitolách dokázali ušetřit, tvrdí Horská. „Za mě to bude velmi komplikované a na hranicích možného. Jako ekonom připomínám, že ozdravení veřejných financí není cíl na letošní rok, ale dlouhodobý úkol.“
Důvod, proč šetřit, vidí Horská hlavně v úspoře na nákladech na zadlužování. Časem se totiž rostoucí úrokové sazby projeví právě i ve splátkách státního dluhu.
Připomíná, že šetřit je potřeba i kvůli vysoké inflaci. Firmy a někteří lidé totiž mají na účtu díky pandemickým opatřením více peněz než dřív. „Za mě je šetření v rozpočtu zodpovědné vůči cenové stabilitě a podaná ruka ČNB v boji s inflací,“ míní ekonomka.
To všechno se vládě může podařit i bez navyšování daní, shrnuje. „A to i v případě, kdyby zmrazila výdaje na velmi vysoké úrovni zhruba 1900 miliard korun. Pokud poroste ekonomika. To znamená, že porostou daňové příjmy.
Julie Hrstková, Hospodářské noviny I. (1O. ledna)
Ne že by programové prohlášení bylo špatné, či dokonce nějak odbyté. Právě naopak. Zdá se, že jednotlivé kapitoly sestavovali lidé, kteří dané problematice rozumějí. Což je velká změna oproti dřívějším „létajícím“ expertům, kteří rozumí všemu počínaje sociálním bydlením přes jaderné elektrárny až po řešení pandemií.
Skvělý je například návrh na sjednocení systému sociální péče ze tří resortů do gesce ministerstva práce a sociálních věcí. To zatím naráželo na neochotu resortu zdravotnictví vzdát se nejen části agendy, ale také nemalého balíku peněz.
Problémem je to, že perfektně popsané kapitoly jednotlivých resortů či okruhů nemohou dohromady fungovat. Narazí okamžitě na jednu drobnost: nedostatek peněz.
Ve chvíli, kdy státní dluh stoupl za poslední dva roky o 826 miliard korun, zbývá na vlastní kreativitu jen minimum prostředků. A zdaleka nejde jen o jasně definované cíle, například o procento HDP na kulturu či dvě procenta na armádu, jejichž naplnění si vyžádá podstatně více času a peněz, než s kolika počítá rozpočet pro rok 2025 (což je cílové datum pro armádu).
Programové prohlášení čítá množství větších či menších položek, které si nutně vyžádají nové miliardy korun. Peníze navíc si – pokud má skutečně fungovat tak skvěle, jak je popsaná – vyžádá celá sociální politika. Ne pouze důchodová reforma (trvalka vládních programů), ale také daňově zvýhodněné kratší pracovní úvazky, valorizace slevy na poplatníka, daňové prázdniny pro vícečetné rodiny, možné asignace za pečovatelské služby…
Pokud programové prohlášení mluví o podpoře domácí sociální a zdravotní péče, terénních služeb, rodinných pečujících i malých domovů, na rozdíl od „velkochovů péče“, i o zjednodušení systému dávek, potom také mluví o mnoha dalších miliardách z rozpočtu. Aniž by ale bylo jasné, odkud mají přiletět.
Jak moc konkrétní je výčet cílů sociální politiky, o to vágněji jsou popsány zdroje přílivu peněz. Jedinou konkrétní věcí, kterou program zmiňuje, je revize státem poskytovaných slev jízdného. (dnes už víme, že úprava znamená ušetření cca 1.5 miliardy korun). Zbytek jsou stálice typu omezení šedé ekonomiky, konec odlivu dividend, zrušení nesystémových výjimek, omezení byrokracie či podpora podnikání, a tedy lepší výběr daní.
Julie Hrstková, Hospodářské noviny II. (22.ledna)
V průběhu ledna následujících tří měsíců bude vláda horečně hledat, kde ušetří 80 miliard korun. V rozpočtu, kde jen navržený schodek činí neuvěřitelných 377 miliard korun, se podobné hledání zdá jednoduché. Až na to, že struktura rozpočtu jednoduché řešení nenabízí. „V tuto chvíli jsme v nevyrovnaném stavu a nevěřím, že k vyrovnání může dojít pouze růstem HDP. Bude tedy nutné buď citelně snížit výdaje, nebo citelně zvýšit daně,“ říká hlavní ekonom UniCredit Research Pavel Sobíšek.
Michal Skořepa z České spořitelny, už před loňskou radikální redukcí zdanění mezd, tedy před zrušením superhrubé mzdy, byl český daňový systém z hlediska plnění veřejných rozpočtů nedostatečný, protože podle všech propočtů směřoval k budoucím hlubokým deficitům v důsledku stárnutí populace.
Vzhledem k tomu, že většinu výdajů rozpočtu tvoří takzvané mandatorní či kvazimandatorní výdaje (důchody, výdaje na armádu), je manévrovací prostor vlády Petra Fialy, co se týká úspor, velmi malý. A propuštění i několika tisíc úředníků desítky miliard korun nepřinese.
Druhou možností, kterou ovšem nastupující koalice předem vyloučila, je zvýšení daní. Zrušení superhrubé mzdy a zvýšení slevy na poplatníka podle údajů ministerstva financi loni snížily daňové příjmy rozpočtu o 56,7 miliardy korun, na úrovni veřejných financí ztráta činila 90,2 miliardy korun.
Bez růstu daní se rozpočet neobejde. Vláda zatím ale odmítá i debatu na téma daňových změn (v programovém prohlášení vláda podpořila globální zdanění, ale také například snížení pojistných odvodů za dobré rozpočtové situace, nic z toho české zvýšení příjmů neřeší).
Na tom, co přesně zdanit a jak zvýšit výběr daní (kromě obligátního „zabráníme podvodům, ztížíme optimalizaci, zlepšíme práci finančních úřadů a udržíme dividendy, které odtékají ze země“) tak, aby se přitom nezpomalila ekonomika, se ovšem neshodnou nejen politici, ale ani ekonomičtí experti.
Hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská upozornila, že i Reaganova politika, kdy došlo s odvoláním na principy Lafferovy křivky k radikálnímu snížení zdanění příjmů, skončila tím, že výdaje státu rostly výrazně rychleji a výsledkem byly značné schodky, které ani rychleji rostoucí ekonomika nebyla schopná vykompenzovat. Tehdejší situace podle ní připomíná Česko v roce 2020 poté, co parlamentem prošlo zrušení superhrubé mzdy.
Jde o to, že bohatnutí jednotlivců prostřednictvím nízkých daní probíhá v době, kdy se celá země masivně zadlužuje. To znamená, že v budoucnu (klidně teď s vládou Petra Fialy) bude muset dluh splatit, což si vyžádá škrty či vyšší daně a obojí ekonomiku utlumí. A s tím také klesnou daňové příjmy.
Hlavní ekonomka Raiffeisenbank Horská doplnila, že daňové škrty nejenže nepomohly domácnostem, které byly výrazně postižené covidovým šokem, nízkými příjmy či extrémním růstem energií a inflace, ale navíc se podepsaly na dalším výrazném zdražení nemovitostí, zhoršení dostupnosti bydlení a růstu cen finančních aktiv.
ČR by podle všech doporučení měla snížit daňové zatížení práce, tedy odvody na sociální a zdravotní pojištění. Vysoké zdanění práce od práce spíše odrazuje, přičemž u některých konkrétních skupin – jako jsou například vdané ženy s menšími dětmi – přímo nabádá k ekonomické neaktivitě.
Bez ohledu na to, jak moc chce vláda kouzlit, pokud skutečně tvrdě neořeže výdaje (včetně těch povinných) nebo citelně nezvýší daně, schodek rozpočtu bude kvapem narůstat. Teorie o tom, jak nízké daně bohatých zaplatí chudým sociální stát, je krásná. V praxi ale nefunguje.
Ekonomové think-tanku IDEA při Národohospodářském ústavu Akademie věd ČR
Úspory ve státním rozpočtu na rok 2022 se mají týkat zejména škrtání dotací firmám a nižších výdajů na provozu státu. Recept na konsolidaci veřejných financí, který opakovaně zazněl z vlády Petra Fialy (ODS), však nejspíše nestojí na reálných základech.
Možné desítky miliard korun lze ušetřit v položkách, do kterých ale stát za žádnou cenu sahat nechce.
Rozpočet minulé vlády na první pohled představuje obrovský prostor pro úspory, o nichž opakovaně hovoří současný ministr financí Zbyněk Stanjura.
Jenže realita je poněkud jiná. Tedy pokud vláda nechce slevit ze svých předvolebních slibů ušetřit na provozu státu a snižovat dotace firmám, díky čemuž má stát snížit své výdaje nejméně o 80 miliard korun. A zároveň nezvyšovat daně, což by ale podle řady ekonomů přispělo k efektivnímu narovnávání takřka rozvrácených veřejných rozpočtů.
„Ukazuje se, že za celkovým nárůstem výdajů státního rozpočtu stojí zejména ty výdaje, pro jejichž případnou úpravu je potřeba změna zákona či nařízení vlády,“ dodávají autoři studie. Jde tedy převážně o mandatorní výdaje, pro jejichž změnu je zapotřebí nejen změnit legislativu, ale hlavně k tomu najít politickou odvahu a vůli.
Vůbec největší část navrhovaného nárůstu výdajů státu mezi lety 2019 a 2022 připadá na důchody, které by se zvýšily o 84 miliard korun. O dalších 67 miliard by se zvedly platby státu zdravotním pojišťovnám za státní pojištěnce, o 50 miliard více by stát vydal na regionální školství, což jsou z drtivé většiny platy učitelů. O 37 miliard by vzrostly jiné sociální výdaje, tedy zejména na dávky v mateřství nebo nemoci. Jen tyto položky dávají dohromady téměř 240 miliard korun.
(Toto jsou jediné skutečné položky, kde se dá najít oněch 100 miliard (nebo alespoň jejich největší část), které slibuje vláda, oproti Babišem navrženému rozpočtu, ušetřit, pokud bude trvat na tom, že daně zvyšovat nebude).
Zbyňkem Stanjurou opakovaně zmiňované dotace podnikatelům by se mezi lety 2019 a 2022 zvýšily jen o 9,6 miliardy korun. Pokud tedy současný ministr financí chce tento nárůst ušetřit, nevydalo by to ani na deset miliard.
Daniel Prokop, Salon Právo
Možnosti ušetřit tu jistě jsou. Přes dvacet miliard ročně dáváme na podporu stavebního a penzijního připojištění s minimálními výnosy a velkými poplatky bankám. Zbytečné peníze jdou na institucionalizaci dětí v ústavech a přežívání rodin v azylových domech namísto obecních bytů.
Jak upozorňuje ekonom Filip Pertold, Česko má také nadstandardní počet policistů, vězňů s vysokou recidivou, roztříštěnou veřejnou správu s nadměrným množstvím obcí a nadstandardní výdaje na dotace podnikům. To vše stojí miliardy. Stejně jako předlužení stovek tisíc pracujících, které snižuje jejich daně a odvody a vyhání je do šedé ekonomiky.
Problém je, že i kdybychom v těchto oblastech a na digitalizaci ušetřili desítky miliard, ve vzdělávání a v sociálních službách peníze naopak chybí. Vláda chce přitom přidat desítky miliard armádě a investovat do vědy, výzkumu a transformace české ekonomiky. Její program tak nevychází o nižší stovky miliard. V tomto směru nemá cenu upínat se k drobným, ušetřeným za nižší růst mezd státních zaměstnanců.
Vláda by měla přestat lidem „mazat med“ kolem pusy. Česko před koronavirem na daních a odvodech vybíralo asi 34,9 % HDP. Daňová sekyra ODS a ANO výběr snížila někam k 33 %. Státy EU přitom průměrně vybírají přes 40 %.
Problém Česka je, že má malé příjmy, které navíc utrácí špatným způsobem. A to nezměníte tím, že příjmy snížíte a strukturu výdajů nezměníte.
Měli bychom si konečně přiznat, že nemůžeme aspirovat na solidní stát západoevropského střihu s kvalitními veřejnými službami, a zároveň mít daňové příjmy států, které jsou buď rozvojové, či mají většinu služeb aspoň částečně privatizovaných.
Alternativní cestou k vyrovnanému rozpočtu jsou samozřejmě škrty. Pak ale vláda musí škrtat opravdu bolestivě. Například v rodičovské, kterou teče ročně přes 35 miliard. Rychle zvyšovat věk odchodu do důchodu. Zavést výraznou spoluúčast ve zdravotnictví i školství. Razantně omezit lokální dopravu. Škrtat i v programech typu podpory zaměstnávání lidí s hendikepem. Nebo ve financování soukromých škol, kam jde ročně asi deset miliard, ani o tom nevíme.
Těmito kroky se skutečně dají výdaje zredukovat klidně o sto miliard. Je však jasné, že s tímto programem by v Česku nikdo zvolen nebyl, a vláda, která by ho začala realizovat, by měla velmi krátké trvání. Nezbývá nám tedy než začít mluvit o daních a výdajích narovinu. Nebo se smířit s obrovským a rostoucím zadlužením státu.
Daniel Prokop, Reportér
„Kabinet nemá šanci udržet nízké daně a zároveň štědré sociální výdaje.“
Největší výzvy pro rok 2022? Energetická krize, covid, inflace a vyrovnaný rozpočet. Problémy, které budeme muset řešit, premiér Petr Fiala ve svém novoročním projevu definoval dobře. Ale obávám se, že ne ve všech rozměrech si přiznáváme hloubku problému.
Redukovali jsme daně tak, že máme jedny z nejmenších daňových příjmů v Evropské unii, jenže pořád chceme mít výdaje na úrovni sociálnědemokratického státu, který má veřejné všechny služby. A to je neslučitelné. Nedá se to vyřešit nějakým drobným šetřením a zmrazením platů státních zaměstnanců. Vláda bude muset přiznat, že buď zvýší daně, nebo se musí razantně škrtat ve věcech, které mají lidé rádi – jako je rodičovská, důchody, podpora spoření. Obojí je samozřejmě nepopulární. To bude největší výzva v tomto roce.
Myslím si, že většinu tohohle roku to ještě vydrží. Hájit se mohou tím, že rozpočet udělala předchozí administrativa. Ale na podzim už budou muset odkrýt karty při sestavování dalšího rozpočtu a lidem jasně říct, že bez zvyšování daní to nepůjde, nebo že ty škrty budou obrovsky bolet. (Souhlas, ale pamatujme, že to půjde za správou ČR pod panem Babišem).
Zároveň ale musíme mít takový daňový systém, který nevezme příliš peněz chudším lidem, aby měli možnost vyrovnat se s nárůstem cen energií. Jinak se stane, že se veřejnost obrátí proti všem klimatickým politikám. To bude taky velká výzva.
Filip Pertold: Daně půjdou nahoru
Růst ekonomiky podle prognóz slábne, zatímco ceny svižně rostou. V takovém rámci bude každý další výdaj bolet o to víc. Například valorizace důchodů „jenom“ podle zákona bude pro státní kasu obrovský nápor, zvlášť pokud bude inflace atakovat 10 %.
Ještě minulá vláda zvýšila penze k 1. lednu průměrně o 805 korun, z čehož 300 korun bylo nad rámec běžné valorizace. S druhou valorizací počítá ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL) v červenci. Předpokládal se nárůst o 670 korun.
Ministr financí nové zdroje a úspory hledá, daně ale zvyšovat nechce. Podle Pertolda a dalších ekonomů je to ale nevyhnutelné. Nedávno snížená daň z příjmu bude podle něj muset zpátky nahoru.
„Nevyhneme se návratu daně z příjmu na úroveň, kde byla předtím. Nedokážu říct, jestli to bude s touto nebo další vládou. Pokles příjmů státu byl zrušením zdanění superhrubé mzdy tak drastický, že bude strašně těžké to dohnat na jiných daních.“
Kde hledat další peníze? Zrušit podporu penzijního připojištění, stavebního spoření nebo hypoték. „Když to všechno sečtete, dostáváme se k 30 až 35 miliardám ročně. Největší koláč je na penzijní připojištění, stát na něj dává přibližně 18 miliard ročně.“
Úvodní foto Vojtěch Jílek
