Předražené čínské projekty silnic a železnic zanechávají chudší země v dluzích.
Čína v rámci svého dlouhodobého strategického plánu Nové hedvábné stezky investuje stovky miliard dolarů do obřích infrastrukturních projektů převážně v chudších zemích Asie, Afriky a jihovýchodní Evropy.
Západní experti a média nicméně poukazují na to, že řada těchto projektů zůstává nedokončena nebo je vybudována tak, aby sloužila především zájmům Pekingu. Partnerské státy se kvůli nim dostávají do vysokých dluhů, které ohrožují jejich finanční stabilitu a posilují závislost na asijské velmoci.
„Obecně jsou tyto infrastrukturní projekty motivovány politickými cíli a získáváním vlivu. Často bývají kritizovány pro svou vysokou cenu a nízkou míru transparentnosti,“ vysvětluje Filip Jirouš, sinolog a analytik projektu Sinopsis.
Příklad: V roce 2008 Čína podepsala dohodu s africkým Kongem. Peking díky ní získal přístup ke konžskému kobaltu a mědi, na oplátku měl investovat do tamní infrastruktury. Dodnes však v zemi nestojí ani jedna ze slíbených 31 nemocnic a z plánovaných 3500 kilometrů silnic je dokončená jen 1/10.
Sluší se dodat, že Čína svůj kobalt, který se využívá například při výrobě baterií do elektromobilů, dostala.
S pochybnými čínskými projekty se lze setkat i v Evropě. Například Černá Hora, jedna z kandidátských zemí Evropské unie, si v roce 2015 půjčila od Číny miliardu eur, přes 25 miliard korun, na výstavbu dálnice. Tu měla navíc postavit čínská společnost. Výsledek je takový, že po šesti letech je dálnice vinou nejrůznějších komplikací stále daleko od svého dokončení a všechny peníze již byly utraceny.
Již teď je v podstatě jisté, že Černá Hora nebude schopna dluh sama zaplatit a ani brzké dokončení stavby by jí žádné velké benefity nepřineslo. Francouzská televizní stanice France 24 navíc letos v srpnu odhalila, že na základě podepsaného kontraktu může Čína v případě nesplacení závazků požadovat po malé balkánské republice část jejího území.
Jak ale ukazuje polská a maďarská zkušenost se spoluprací s čínskými stavebními firmami, měl by takový případný projekt být opravdu pečlivě přehodnocen a čeští voliči by neměli dopustit obcházení evropských regulací, jak to nakonec dopadlo v Maďarsku.
Maďarsko pro nás může být typickým a zároveň odstrašujícím příkladem toxicity čínského vlivu v zemi.
Výmluvné jsou už jen nadpisy článku o čínském vlivu v Maďarsku:
2018: „Maďarsko se vidí jako brána pro čínské investice, za poslední roky, ale žádná velká nepřitekla
2019: „Maďarský nesplněný sen o čínských investicích. Bohatství mělo přijet po kolejích, které nestojí.“
2021: „Z Budapesti se stalo hřiště čínských špiónů. Ze vztahů s Čínou profitují elity Orbánova Fideszu.“
A platí to i ve všeobecném měřítku:
„Evropský zájem o čínské investice upadá, důvěru ve sliby Pekingu už ztrácejí i na Balkáně.“
Počátky spolupráce na formátu 17+1 jsou už devět let staré, řada evropských zemí je ale nyní čím dál tím méně spokojená s výsledky tohoto partnerství. Vadí jim rostoucí obchodní deficit s Čínou nebo to, že celá řada projektů ve skutečnosti nepřinesla nová pracovní místa. Proto už se Čína nejeví jako až tak slibný investor.
Letošního summitu skupiny 17+1 se nezúčastnili vrcholní lídři Bulharska, Rumunska, Slovinska, Lotyšska, Litvy ani Estonska, kteří na setkání s hlavou Číny Si Ťin-pchingem vyslali jen níže postavené zástupce.
A ty nejodvážnější státy jdou s Čínou už i do otevřené diplomatické roztržky.
Mám na mysli Litvu, která otevřela v zemi první konzulát Taiwanu v členském státě EU. Následně Čína s Litvou omezila diplomatické vztahy a spustila salvu výhružek typu: „Toho budete litovat!“
Následně vypověděla ČLR pobaltské republice veškerý obchodní styk.
Čína už tak zákulisně začíná tlačit na svoje obchodní partnery, aby začali Litvu „přesvědčovat“ ke změně postoje. Německo-baltská obchodní komora vzkázala litevské vládě, že němečtí investoři mohou zavřít své závody, pokud nebude nalezeno „konstruktivní řešení k obnovení litevsko – čínských ekonomických vztahů“. Stojí to v oficiálním dopise adresovaném členům vlády.
Sice to není žádné oficiální stanovisko vlády, ale Litvu by mohl odchod části německých investic poškodit.
Nerozumím teď tichu malých členských států, které Litvu nepodpořily, ačkoliv se jindy proti jakémukoli tlaku z venčí vždycky hlasitě bouří.
V odolávání čínského tlaku potřebujeme jednotu víc, než cokoli jiného. A jestli bude Německo podporovat obchod s Čínou na margo ochrany jednotlivých malých států Unie, je třeba mu dát najevo, že bude muset počítat s rozhodným postojem malých východoevropských členských států EU, kterých se čínská expanzivní politika dotýká nejvíce.
Ostatně právě v sobotu řekl interview kanadský premiér Justin Trudeau, že západní země musí vytvořit jednotnou frontu proti Číně. Musí zabránit, aby asijská velmoc zneužívala své obchodní zájmy k rozdělování Západu.
Je to souboj velmocí o bytí, či nebytí a možná, že i o bití, či nebití.
A podle toho bychom k politice současné Číny měli přistupovat. Nezapomeňme, že tak jak my potřebujeme Čínu jako dodavatele některých technologií, ona zrovna tak potřebuje nás, jako nejmovitější odběratele.
V následujících desítkách měsíců projde jistě i náš protaiwanský postoj řadou zatěžkávacích zkoušek a teprve se uvidí, jestli jsme schopni si jej obhájit i tehdy, když nás udržení tohoto postoje bude reálně bolet.
Tím spíše, když tu stále je silná lobbistické skupina, která za těsnější vztahy s Čínou usilovně kope.
