Česko se zmítá, nebo je zmítáno, stejně jako v době uprchlické krize.
Každá mluvící hlava do éteru vyhazuje svoje věštby, jen aby ji bylo více slyšet, lidi se dohadují zběsile na sociálních sítích, přičemž dezinfoscéna je tradičně aktivní a tudíž početně přeceňovaná, z toho pak plyne strach politiků a couvání před extrémistickými názory okraje.
Neukotvená společnost pak hledá pro svou každou natlučenou bublinu vlastního mesiáše.
Krize nás, jako každou atomizovanou společnost, rozkládá, místo aby nás stmelovala.
Největší námahu vydáváme na hledání viníka, namísto řešení situace, přičemž je nám nejlíp, když si něj můžeme hezky ukázat kolektivní vinou.
V těchto dnech zažíváme (a hlavně budeme zažívat) postupné zaplnění nemocnic a kompletní výpadek zdravotnické péče, mnoho lidí zbytečně zemře.
Přitom tomu tak být vůbec nemuselo, situace nebyla neřešitelná (zatímco teď je).
Stačilo poctivě dodržovat opatření, (ochranné pomůcky, rozestupy, sociální distanc). Stačilo, aby je vláda nerušila s tím, že je stejně nikdo nedodržuje a místo toho byla na lidi zlá a skutečně jejich dodržování kontrolovala.
Stačilo, kdyby se podpořila nemocenská, náhrady, tak aby to nikoho netáhlo moc brzy po kontaktu mezi lidi, kdyby vláda dokázala sehnat dostatek testů pro všechny a testování tlačila. Stačilo, aby za půl roku od poslední vlny dokázala navýšit akceschopnost hygien, aby mohly trasovat a aby jim lidi udávali skutečný počet svých kontaktů.
Stačilo, aby se větší část lidí nechala proočkovat.
Tak málo, nic z toho nesplnitelné. A místo toho naplníme JIPy přes jejich kapacitu a vláda zase bude na týdny uvolňovat emisní limity pro krematoria.
Umře taky spousta lidí, kteří budou potřebovat necovidovou péči, pacienti interní, onkologičtí, kardiaci, atd…
Selhali jsme všichni a primárně už volbou sestavy našich zástupců, u nichž bylo už v době jejich volby zřejmé, že jako lidi i jako politici stojí za nic.
Mysleli jsme si, „aspoň bude sranda“. Tak už je.
Nezodpovědnost. Někdy se to dá okecat, někdy sobecky vysedět (migrační krize 2015), ale tentokrát ne, tentokrát nás bude naše bohorovnost a uprdelelismus hodně bolet…
Proč jsme ale takoví, co je příčinou, že Česko a další východoevropské státy a jejich občané nechtějí převzít zodpovědnost za svou přítomnost a ani za svou budoucnost?
Proč hledáme vždycky viníka svojí situace mimo sebe a proč hledáme ušpiněné spasitele, kteří mají problémy země vyřešit za nás?
Myslím, že jde v zásadě o čtyři navzájem propojené příčiny, pokusil jsem zde shrnout.
Novodobá historie
Konečně vznik vlastního státu, období naděje a euforie, ukončené nejprve hospodářskou krizi a následně nástupem nacismu, pro které nebylo Československo bez spojenců, kteří jsou za něj ochotni bojovat, žádnou překážkou.
Mnichov, protektorát, naservírování země komunistům, jedna totalita střídá druhou, tu komunistickou ještě vyšperkuje okupace rádobyspojenců a následná prokolaborační normalizace.
Nemáme se čeho chytnout. První republika už je za prvé příliš vzdálená, za druhé skončila neslavně a to potom už vůbec nestálo za nic.
Padesát let totality
To by zahýbalo s každým národem.
Každá z totalit nám vzala jednu vrstvu společenských elit, od válečníků, přes vědce až po filozofy a myslitele.
Takoví lidé se v době formování společnosti nedají nahradit a co je horší, národ někoho takového potřebuje a tak si hledá neplnohodnou náhradu.
Život v totalitě i ničí duši, zašlapává etiku, učí vytěsňovat morálku.
Zapouzdřuje v lidech nedůvěru k vedení státu a státním institucím, každý vidí, že se nahoru dostávají neschopní a zároveň ti největší gauneři.
Zrovna tak totalita zakládá na nedůvěru v média, což dnes ústí v hledání alternativy.
Tou je dnes ale dezinformační proruská scéna.
A vlastně jsem patří i fakt, že nemalá část obyvatel ČR má (mnohdy oprávněně) pocit, že jí cesta ČR na západ po roce 1989 vlastně netýká.
Jejich okolí se změnilo k horšímu (krach fabrik, mizející obchody na vesnicích, hůře dostupná lékařská péče, ukončování spojů MHD, špatná dopravní infrastruktura, ale taky exekuce či nedostupnost bydlení pro chudší lidi) a nemají pocit, že jim přítomnost skýtá nějakou naději na změnu.
To je rovněž jedno z podhoubí, kde se zabydluje náchylnost k antisystému.
Dezinformační válka
Tu proti nám vede Rusko, útočí na všechna naše slabá místa, kterých máme kvůli výše zmíněnému hodně.
Rusové navíc, díky desetiletích přítomnosti agentů KGB mají naši společnost nejlépe zmapovanou, možná lépe než my sami a umí přesně namíchávat koktejly, které nás rozdělí.
Jeden příklad za všechny: takto psal nedávno dezinformační web Otevři svou mysl o přepadení Ruska Ukrajinou v roce 2014. Tento web je zároveň jedním z největších zdrojů dezinformací o pandemii Covidu. V současnosti prakticky nic jiného ani nejede.
Stejně jako například v roce 2015, kdy využili dezinformátoři strach části Čechů z migrace, tak i nyní dokázali navázat nemalou část obyvatel ČR, kteří podlehli strachu z očkování.
Takový člověk se nechce dusit v respirátoru, (kde se zdravotníci „dusí“ každý den několik hodin a kromě olezlin na kůži jim to nic nedělá), aby se pak dusil na ventilátoru…
Podle výroční zprávy BIS se představitelé anticovid hnutí spojili s dezinformační scénou.
„Přibližně 85 a 95 % všech dezinformací vytváří a šíří asi dvacítka webů. A co se týče covidu, tak tvořila až 95 % tvrdého dezinformačního obsahu. Dezinformace začínají na těch webech, které se tváří jako zpravodajské, pak se šíří na sociálních sítích. Řetězové e-maily pak vychází z těch stejných informací. Je to jeden ekosystém, za kterým stojí stejní lidé.“
Politici bez vize, ustupující z neznalosti situace organizovanému tlaku dezinformační scény.
Je jedno, jestli je u moci extrémista, populista, nebo politici demokratických stran.
Mají tu společnou vlastnost, že rezignovali na státnické řešení klíčových problémů země, přesahujících délku jejich volebního období.
Naopak se snaží řešit jen to, z čeho mají profit buď oni sami, nebo jejich stranické aparáty. Záminkou pro odvádění pozornosti jsou jim různé akce micromanagementu a vytahování témat kulturních válek.
Vina je i na naší, občanské straně, na jedné straně se nám do politiky příliš nechce a tím pádem uvolňujeme místa pro neschopné a zároveň volíme nezodpovědně, populisty, neschopné a kariéristy, které vybíráme často právě podle toho, jak umí být hlasití právě u zástupných, nepříliš důležitých témat.
Ostatně právě úplná areaktivita na boj s dezinformacemi, které v těchto měsících opanovaly sociální sítě a momentálně ochromují čím dál větší segment státu (ekonomika, zdravotnictví, služby, ale díky právě působení dezinformacím i ochotu společnosti být jednotní, tedy podmínku pro obranyschopnost státu), je typickým příkladem, že současné politické garnitury příliš nechápou, kudy běží zajíc.
Což ovšem těm samým politikům nebrání například bojovat proti manželství homosexuálů, nebo se veřejně zastávat autoritářských vlád v Polsku a Maďarsku.
Protože politiky buď dezinformace nezajímají (neumí rozpoznat celospolečenskou nebezpečnost), nebo z nich přímo těží (ANO, SPD, KSČ), podléhají zformovanému tlaku dezinformačního ekosystému, za nímž mylně předpokládají pevně zformovaný a formulovaný názor velké části obyvatel.
Přičemž viditelné je to právě u Covidu. Ti lidé, kteří nevěří očkování (dříve nevěřili, že Covid je, pak, že je u nás, později, že ochranné pomůcky před nákazou chrání…) jsou emočně nastartování a je jich všude plno. Česko má ale naočkováno alespoň jednou dávkou 70 % občanů starších12 let. Další jednotky % čekají, protože měli C 19 teď nedávno. Pak je několik %, kteří by chtěli, ale nemají očkování dostupné, pak máme i několik % kontraindikováných. Zbývá odhadem 15 % hlasitých pure odmítačů.
Není nejmenší důvod, proč by se dění v kolabujícím státě mělo řídit touto skupinou lidí, která vymýšlí milión věcí, aby se nemusela podstoupit vakcinaci, která zatím spolehlivě jedině odlehne nemocnicím a následně (nebudou muset být plošná opatření) i ekonomice.
Existuje přece veřejný zájem a jím by se měli politici řídit.
To, že se politici bojí přistoupit ve chvíli, když už je to nezbytné k rázným opatřením (ta by nemusela být, pokud by se nosily respirátory všude, dodržovaly odstupy a sociální distanc a oočkován byl každý, kdo může) je zrovna u C 19 tragické, protože se pak vyhlašují když už je na ně pozdě a následně se je bojí nechat kontrolovat a vymáhat jejich dodržování.
O tom, že je zatěžko vyhlášená opatření dodržovat nakonec i jim samým a dávají tak všem špatný příklad, ani mluvit netřeba. Stejně jako on tom, jak demotivačně působí gakt, že ani v takovéto krizi, nejsou schopni opatření vytvořit tak, aby odpovídala našim zákonům, tak jako je to běžné v zahraničí.
Výsledkem je potom třeba dnešní stav, kdy se překotně zavádí opatření (nikdo se na ně nemohl připravit, ačkoli trend nárůstu už zřejmý týdny), která, pokud by měla mít smysl, musela přijít už při desetinásobně nižší incidenci.
„Aby jsme moc nenaštvali lidi“, přičemž ke snížení výskytu tato opatření už příliš nepomohou (máme skoro 30 000 pozitivních denně, s 50 % nárůstem oproti minulému týdnu, to je rekord) a lockdown nejspíš přijde za několik dní, až se zhrozí z dnes zachycených pozitivních, kteří za pár dní v obvyklém poměru začnou obléhat ventilátory v nemocnicích.
Jenže to už bude zase pozdě.
A takhle už to tady pytlíkují dva roky, bez žádného konceptu a zpětné vazby s poučením z minulých vln.
Mezitím, se za jejich bohorovnosti, rozkládá společnost tak, že nikdo nemůže říci, jak se zachováme při další krizí, tím spíše, že si v ní zase budou připalovat polínka proruské dezinformační platformy.
Důležité info o algoritmech sociálních sítí, které rozdělují lidi cíleně, zde.
Mimochodem stejnou zátěží pro naši společnost bude i klimatická změna a otřesy v ekonomice, energetice, vzdělání a na trhu práce s ní spojené, na což se část západní Evropy usilovně připravuje, zatímco my tady bojujeme bitvu, nakolik je změna klimatu nebezpečná a jestli vůbec existuje – tedy bitvu, která už je dávno rozhodnuta a z vlaku, kudy se boj proti jejím následkům řítí, vidíme tak maximálně jeho koncová světla…
