Jak jsem (ne)potkal uprchlíky.

Současná situace, kdy (konečně) Česko skutečně spontánně pomáhá válečným uprchlíkům a to i s podporou politické reprezentace, mě naplňuje pýchou.

Tím spíš, že tomu ještě nedávno bylo naopak.

V textu se vrátím do doby krátce před posledními volbami.

Jak si jistě pamatujete, Andrej Babiš proto aby nečelil soudu a následně nešel do vězení, musel vyhrát volby. (Teď žije v nejistotě, jak nakonec dopadne)

Podle očekávání mu k vítězství mělo dopomoci masivní strašení migrací, při němž se o těch lidech v jeho statusech píše jako o nějakém souboru individuí, kteří snad z dlouhé chvíle po nedělní siestě, kdesi v afghánských horách, všeho nechají, prodají dům a majetek a vyrazí do Havlíčkova Brodu, aby nám obsadili chalupu a snědli okurky ve špajzu.

Migranty či uprchlíky, strašil tak mocně, až vyrazil jeden z tradičních klacků z ruky i konzervativní části koalice SPOLU, protože v jeho lžích a manipulacích s ním prostě (naštěstí) soutěžit nemohla.

Ovšem na to, jak se v předvolebních debatách u kulatých stolů předháněli zástupci všech stran v tom, kdo je větší „odmítač“, se zapomenout nedá.

Naštěstí jsme jim nyní všichni ukázali, že solidární a ochotna pomáhat je velká většina z nás, tak snad toto xenofobní strašení přenechají příště už jen populistům a extrémistům.

Babiš: „Nic pro vás nejsem schopen zařídit (kromě dluhu), ale postrašit vás, to zase jo, to já můžu.“

Jistě, migrace je (a hlavně ještě bude) problém, ale takhle prosím ne.

Nota bene, když se nejedná o migranty, ale o válečné uprchlíky.

Drtivá většina lidí o nichž Babišovi i OkamuroviPR poradci takto dehumanizujícím způsobem psali, je v takovém životním srabu, že si to patrně nedokážeme, tady ze střední Evropy, ani představit.

Status kamárádky Zuzky

Na Balkánské trase jsem byl několikrát a tady je můj postřeh:

Jak jsem (ne)potkal migranty.

Taky jsem byl napnutej, jací ti migranti vlastně jsou a jel jsem se na Balkán podívat.

Ale viděl jsem tam davy lidí, chlapů, holek, babiček, dětí, rodinek, přes který nebylo na ty migranty vidět. A protože nejsem posera, jel jsem ty migranty hledat ještě osmkrát.

Ale bylo to pokaždý stejný. Lidi. Lidi jako my, akorát že utíkali (ano ne všichni, ale většinou) z opravdový války, nebo ze země, kde je pronásledovali, případně, z oblastí, kde se prostě z různých důvodů (klima, politická nestabilita) nedá žít.

Dělali jsme to tak desítky let stejně.

Ti, které jsem potkal, byli stejní, jako ten špunt na úvodní fotce, jenže na rozdíl od něj utekli tam odtud včas a našli se dobří lidi a politici, který jim tehdy pomohli…

Važme si toho, co máme a v rámci možností pomáhejme i těm, kteří takové štěstí nemají.

Jsem vděčný všem Čechům, Slovákům i dalším Evropanům, kteří přijímají do svých zemí uprchlíky z války a podle svých možností jim pomáhají.

Je to škola lidství a solidarity, skutečná evropská hodnota.

Díky!

Autor textu zabavuje malou Afghánku v uprchlickém táboře v severním Srbsku.

Nejnovější články

Autor

Karel Paták - Zdravotník s přesahem

Zajímá mě politika, proto ji sleduji a snažím se svoje postřehy a poznatky prostřednictvím textu předat dál, mezi další lidi. Mám totiž za to, že v době nástupu populismu a dezinformací, jako běžného politického nástroje, je dvojnásob nutné, aby každý, kdo dorazí k volební urně, vhodil svůj hlas na základě co nejširšího spektra informací a podle něj se potom rozhodoval. Mediálních výstupů je dnes přebytek a vytváří tak informační chaos, proto se snažím, aby můj web sloužil k jejich tříbení.

Můj příběh