Jak jsem se (ne)stal zdravotníkem

Někteří z vás už tuto story znají, pro ty ostatní ji vkládám na web, ať se lépe poznáme 🙂

Nikdy jsem ani nepomyslel, že se stanu zdravotní sestrou, ba dokonce ani bratrem.

Vadila mi cizí krev, protivilo se mi dotýkat se cizích lidí, k nimž nemám žádný vztah a už vůbec jsem nechtěl v práci trávit víkendy a vánoce.

Celou pubertu jsem proflákal, nebavilo mě ani chodit do školy, natož se učit. Vystřídal jsem sestupně tři střední školy a těšil se až začnu pracovat a přestanu být závislý na rodičích.(Tohle všechno politickou aktivitu, která navíc byla vzdorem proti zbabělosti dospělých, nevylučovalo, ba naopak).

Ale samozřejmě jsem s tímto přístupem k životu střídal i práce. Ne, že bych byl vyloženě líný, ale hledal jsem cestu nejmenšího odporu. Dělal jsem tam, kde pracoval můj kamarád, nebo odkud se dalo odcházet domů dřív, nebo tam, odkud jsem mohl chodit na obědy buď do hospody, nebo jindy zase k babičce.

Naposled jsem bouchal šroubky v jedné firmě s kancelářským drátěným programem přímo u nás v obci, protože to bylo blízko z domova a měl jsem tam kámoše Ferdu.

Pak jsem si přivodil nějaký úraz ruky a když jsem se asi po čtvrt roce vracel do práce, bylo mi řečeno, že firma se stěhuje do Prahy, ale až na Zahradní město, od nás úhlopříčně na druhou stranu metropole.

V té chvíli pro mě přestala být ta práce zajímavá a odešel jsem s odstupným. Šel jsem poprvé a naposledy v životě na pracák. Tam ale pro mě nic neměli, jen asi na třetím sezení mi nabídli sázet stromky v polesí Komárov. Nula peněz, komplikovaná cesta.

No a jednou, jdu z toho pracáku na autobusák a že pojedu domů. Bylo ráno a ještě zima, asi březen. Tak jsem šel do hospody vedle, na ranní polívku, abych se zahřál. A tam seděl známý a když se doptal, kde jsem byl a proč, říká: “Tak pojď dělat se mnou do nemocnice, já tam teď nastoupil a dobrý.“ Jako sanitář.

To se mi fakt nechtělo, ale hledání práce, (tenkrát ještě přes tištěnou Annonci a obvolávání nabídek z telefonní budky) už probíhalo druhý měsíc a nic, navíc doma atmosféra houstla, rodiče se báli, jestli nehodlám na pracáku a v podobném režimu náhodou zakotvit. Ale to já nechtěl.

A tak jsem se vyrazil do nemocnice zeptat na místo. Hned jsme se domluvili, nafasoval jsem prádlo (to bylo ve středu) a že v pondělí mám nastoupit jako sanitář na operačním sále.

Měl jsem z té práce ale respekt a pořád jsem myslel na to, jestli tam mám jet. Přece jenom bylo to něco úplně z jiného oboru, neznámé prostředí v podstatě jsem neznal ani jeden svůj budoucí pracovní postup. Bylo to, jako když máte jít za tři dny k zubaři. Pořád se Vám k tomu zatoulávají myšlenky, tím víc, jak se to blíží.

Naštěstí jsem dostal v neděli nápad, že abych nebyl v noci před nástupem nervózní a hezky se vyspal, skočím si do hospody na dvě, max tři piva, aby se mi dobře spalo.

Když výčepák taky Karel v jedenáct zavíral, měl jsem jich asi 8 a jeli jsme busem do Berouna do rockového klubu. Tam jsme skončili asi ve dvě a já jel domu taxíkem.

Ranní cestu do Prahy do nového zaměstnání si prakticky nepamatuju. Probralo mě až to, když jsem nemohl Urologickou kliniku VFN na Karlově, kam jsem měl ten den prvně nastoupit, vůbec najít

Ona se samozřejmě neztratila, jen já nemohl najít, kterou odbočkou z Ječné se k ní dostanu. Žil jsem totiž v domnění, že ta nemocnice, která je od tramvaje za kopcem a za zatáčkou, je z hlavní vidět. Nebyla.

Nakonec jsem se musel na cestu doptat a do práce jsem ještě přišel včas. Tam už seděl sanitář a říká: “To je dost, že jsi tady, já už tu dělám týden sám, dneska ti všechno ukážu a zejtra vezmu odpolední, abych se konečně ráno vyspal.“

Povedlo se tak napůl. Všechno mi sice ukázal, celý ranní manuál a rozvrh prací, ale já jak jsem byl ještě opilý, jsem si nic nepamatoval. Druhý den jsem v práci bloudil, neznal jsem co mám dělat a chvilku před začátkem operací jsem odvezl sterilní prádlo připravené k operacím na sterilizaci a použité prádlo ke sterilizaci, jsem zase dovezl na operační sály. Čímž jsem zdržel operační program o desítky minut asi na třech sálech.

A jako bonus jsem se dozvěděl,. že ten můj známý z hospody, který mě do nemocnice nasměroval, se tu sice byl ptát na místo, ale nikdy nenastoupil, jen zavolal., že za sebe sehnal náhradu. Mě.

Začátek jak má být. Naštěstí pro mě a budoucí kariéru, skončil kolega brzy v kriminále a já místo další změny povolání dostal na místa sanitářů dva moje kamarády, Ivana a Páťu z naší vesnice. Pak už to tam šlo a dalo by se říct, že mě ta práce i bavila.

Jako taková definitivní kotva se ukázalo to, že jsem začal závodit na kole. Za prvé mě to donutilo skončit s módem víno, ženy, zpěv a taky mi extrémně začalo vyhovovat, že jsme měli i odpolední směny, protože jsem mohl trénovat ráno a pak jít do práce a ne jezdit až po práci, kdy už jste unaven.

Zůstal jsem a urologii i když kamarádi odešli, práce mě posléze fakt začala bavit (těch sestřiček všude, že jo), jedině snad ty peníze.

Asi po pěti letech mi navrhla vrchní sestra Masopustová, ať si udělám zdrávku při zaměstnání. To jsem věru moc nechtěl, protože mi bylo jasné, že by mi přibyla značná porce zodpovědnosti a taky chodit pět let při práci do školy na to, abych se stal sestrou, se mi zrovna nelíbilo.

Nakonec jsem se nechal překecat a po dlouhých pěti letech jsem hned několik dní po maturitě na samé jedničky, (když má člověk rozum, už ta škola jde mnohem líp) nastoupil na koronární jednotku na II. interně VFN. (Infarkty, embolie, zástavy srdce v terénu).

Z prvního dne (1. července) si nepamatuju moc, jenom jak jsem při ranním hlášení seděl na sesterně a tekly ze mě čůrky potu, jaké bylo v místnosti takřka bez oken horko. A taky, že tam na mě všechny holky koukaly jak na cvičenou opici, byl jsem tam první bratr v historii koronárky

Řekl bych, že jít zrovna tam byla ode mě pěkná drzost, protože ze školy jsem toho moc neuměl a tohle byla zdravotnická vysoká.

A i když jsem nikdy nepatřil k těm, na nichž to tam stálo, přímo jsem se podílel na záchraně desítek životů lidí, kteří by bez naší akutní léčby nepřežili.

Po čtyřech letech jsem se přihlásil na další studium na UK, na specializaci na anestezii a intenzivní medicínu a po státnici (na druhý pokus ) jsem přestoupil o ulici výš, na dnešní místo, na JIP Neurologické kliniky.

Já vím, že je to takový celý banální, ale pro mě je to neuvěřitelný příběh (skoro jako ten s Visegradským jezdcem), ale kdo měl znal dřív, toho by , stejně jako mě samotného, nikdy nenapadlo, že zakotvím jako specializovaný zdravotník.

To byla, když se tak zpětně podívám na svůj život, druhá nejnepravděpodobnější možnost, hned po pracovníkovi sekretariátu KSČM…

A vidíte

Život je unikátní cesta a musíme si jej užít, tím spíš, že každý z nás má na něj jen jeden pokus a všichni známe jistě několik lidí z našeho okolí, kteří na ten pokus dostali mnohem méně času, než by bývali sami chtěli…Hezký nedělní večer do Česka (a i na Slovensko)

(Jak jsem se stal Visegradským jezdcem tady: https://www.facebook.com/repozice/posts/1101279020286349 )