Velmi dobře popsáno, jak fungují dezinformace, respektive jak působí na naši psychiku. Podepisuju hlavně poznání, že s lidmi propadnutými dezinformacím se nedomluvíte a oblažovat jejich výmysly pravdou a fakty NEMÁ žádný smysl.
Zmiňoval jsem zde více krát, že cílem diskuzí a informování by měla být ta nejpočetnější skupina spoluobčanů, kolegů v práci a kamarádů, která politiku celoročně nesleduje, chodí ale volit.
Dezinformační scéna, tvůrci i její užiteční id.oti, cílí právě na ně a na ně bychom se měli zaměřovat se svým informováním i my.Tento segment a to jak přesně se na ni zacílí volební kampaně, včetně dezinformačních, nakonec rozhoduje volby.Oni totiž mohou tzv. těkat, přecházet od jednoho tábora k druhému, podle toho, kdo je v kampani dokáže oslovit a zaujmout a taky to část z nich tak dělá.
Skupina lidí aktivně se zajímajících o politiku a podporující demokracii západního typu, bude volit přesvědčeně strany, které její hodnoty sdílí, stejně tak skupina, která má s demokracií problém, necítí se na západě dobře a touží po vládě pevné ruky – akorát ty její strany budou jiné. Game je o ty uprostřed.
Dezinformace a my. Bez pochopení toho, jak se šíří a jak účinkují, je každý odpor předem prohraná fraška
Dezinformace je nepravdivá informace, která má za cíl ovlivnit příjemce tak, aby jí uvěřil a podle ní smýšlel nebo konal.Rozdíl dezinformace proti misinformaci je v záměru. Misinformace je buď neúmyslná, z omylu nebo hlouposti, Dezinformace má za účel někoho ovlivnit nebo poškodit.
Dezinformace potřebuje k uchycení v mysli nejprve přístup. Slabé místo v kognitivní obraně, kudy se zavrtá do vědomí. Většina jich na této bariéře ztroskotá. Některé proniknou dovnitř, ale neprojeví se. Zůstávají, neškodí, „spí“, podobně jako třeba „obecné omyly“, které si všichni v sobě neseme. Někdy ale konkrétní virový mem, dezinformace, pronikne do mysli a uspěje. Začne se replikovat a šířit. A šíří se nejen doslova („sdílejte, než to smažou“), ale i uvnitř mysli napadeného jedince. Proti této nákaze zasahují vnitřní myšlenkové pochody, zkušenosti, intelekt, kritické myšlení a vnitřní mentální model světa, ale i tato obrana může nakonec selhat.
Selhání vnitřní obrany proti dezinformacím je pravděpodobnější, pokud už v nedávné době mysl nějakou podobnou dezinformační nákazou prošla, byť se třeba i úspěšně ubránila. Spící memy se probudí, aktivují, a pokud jsou příbuzné akutní nákaze, zaútočí společnou silou. Čím větší dezinformační nálož, tím vyšší je pravděpodobnost, že zválcuje mysl s razancí jaderného výbuchu a zanechá po sobě dezinformační mentální model.
Mentální model je v psychologii symbol reprezentující realitu. Souhrn všech představ a vědomostí o nějakém jevu, potažmo o světě; je to jeho vnitřní reprezentace. Vytváříme si je celý život na základě vjemů, zkušeností, informací, které jsme nasbírali. Průběžně do nich zapracováváme nové poznatky, měníme je a zpřesňujeme, aby byly v souladu s realitou, a zároveň jimi filtrujeme informace, které přicházejí (pokud jsou v rozporu s mentálním modelem, a priori je považujeme za falešné).Dezinformační mentální model je patologická změnou tohoto modelu. Je vytvořený komplexem navzájem se potvrzujících dezinformačních memů, které pozmění část původního mentálního modelu tak, že je v souladu s těmito dezinformacemi.
Vznikají pak celé komplexy dezinformačních modelů, které hostitele nakonec naprosto paralyzují a rozloží jeho vnímání natolik, že mu přestane fungovat jakýkoli filtr a zkolabuje proces učení, protože „už ničemu nevěří“. Tahle věta dokládá totální rozvrat celého mechanismu práce s informacemi. Zároveň je nositel komplexu dezinformačních modelů časem přesvědčen, díky dále popsaným mechanismům odměn, že odhalil celosvětové spiknutí, tajemství přírody i Boží plán, má pocit, že je jediný, kdo „to vidí“, že všichni okolo „spí“ nebo „jsou ovládáni“.
Člověk svůj mentální model světa neustále obnovuje, konfrontuje s ním každý nový poznatek a pokaždé přemýšlí, jestli je tento poznatek v souladu. Pokud ano, přijme jej, pokud ne, nastává kognitivní disonance a člověk buď odmítne novou informaci přijmout, nebo pozmění svůj mentální model tak, aby s ním byl nový poznatek v souladu. Je to součást procesu učení.Teoreticky by tedy dezinformační mentální model měl brzy prasknout a zhroutit se pod tíhou dalších a dalších „normálních“ poznatků, které jsou s ním v rozporu, a přitom jsou v souladu s nenapadeným „normálním“ zbytkem vnitřního světa. Ale dezinformační mentální modely se tomu aktivně brání a snaží se, aby nositel spíš zavrhl ta „normální“ zjištění. Používají k tomu dvě techniky. Jednak svého nositele „odměňují“, jednak mají techniku sebepotvrzení, jež nový poznatek, který je vyvrací, přetvoří v důkaz, který je podporuje.
Odměna spočívá nejčastěji ve vyvolání pocitu vlastní nadřazenosti; ten má lidská psychika velmi ráda. A tak dezinformační modely často pracují s obrazem člověka, který „prozřel“, který „odhalil pravdu“, „přestal být ovce“, „vidí JIM do karet“ a který „má svůj rozum a nenechá se nikým oblbnout!“ Ano, právě tento druh odměny může za častý paradox, totiž že největší šiřitelé dezinformací zároveň sami sebe označují za lidi, kteří mají vlastní rozum, a proto nevěří oficiálním nesmyslům – není to jen pro zvýšení důvěryhodnosti vysílané dezinformace. Ti lidé tomu opravdu věří! Druhý mechanismus je neutralizace poznatků, které jsou v rozporu s dezinformačním modelem. Funguje tak, že v samotném modelu je zabudován vyslovený předpoklad, že jej někdo bude chtít zničit. Klasické příklady jsou: „XYZ nechtějí, abyste to věděli“, „Tohle před vámi vlády tají“, „tohle média nikdy neřeknou“. Jakmile pak napadený člověk získá poznatek, který je v rozporu s dezinformačním modelem, uvažuje zhruba takto: „Aha, to je to, o čem tam psali, to je ta snaha, aby o tom nikdo nevěděl. Je to tu. Proč by proti tomu jinak bojovali?!“ Poslední věta je logický klam a argumentační faul, ale nazíráno dezinformačním mentálním modelem to do sebe perfektně zapadá.
Oba mechanismy se navzájem podporují. Napadený člověk věří, že zná plány tajného spiknutí, které bude mainstream logicky, tajit a vyvracet. Odměna je, že „ví víc“, „prohlédl“ a „je mu to jasné“. Jakýkoli pokus o vyvrácení vnímá jako potvrzení: spiklenci se snaží.
Dezinformace si usnadňují svoje pronikání do hostitele tím, že obsahují racionální háček – tedy informaci, která je ověřitelná a sama o sobě pravdivá. Člověk ji zná, věří jí, a díky tomu neodvrhne celý mem. Příklad: Nedávno jsem zahlédl dezinformační mem, který zhruba shrnu slovy „vakcína špatně, nemoc neexistuje, medicína je vrah, neumí léčit, doktoři přiznávají, že neznají příčinu nemocí a tak léčí jen příznaky.“Racionálním háčkem je tu zmínka o „léčení příznaků“. Ano, je to takzvaná „symptomatická léčba“, která je vedle léčby kauzální, patogenetické a podpůrné naprosto běžná. Citovaná dezinformace si zabudovala do svého těla jako racionální háček ověřitelnou pravdivou informaci o „léčení příznaků“, o které slyšel pravděpodobně každý, a tak nejspíš každý přijme tuto část jako správnou, v souladu s jeho vnitřním modelem světa.
Jenže hned za ověřitelnou informací je druhá část dezinformačního memu: otočka. Otočka navazuje na pravdivou informaci a pomůže ji přetočit tak, že na ni bez problémů nasedne vlastní dezinformace. Zde funguje to, že se z jednoho druhu léčby udělá jediný druh. Otočka je podepřena emocí: „doktoři přiznávají“. Ano, doktoři často přiznávají a každý z nás slyšel alespoň o švagrovi kolegyně, kterému doktoři „přiznali“, že si nejsou jisti, co je příčinou, ale že do té doby alespoň léčí příznaky. Tady doktoři fungují (paradoxně) jako autorita a „přiznání“ tomu dává punc skutečnosti a upřímnosti.Na racionální háček, otočku a podpěru pak nasedá vlastní dezinformační komplex. Když „přiznali“, že léčí „jen příznaky”, tak k čemu je taková léčba, když nepostihuje podstatu? No jen k tomu, aby z lidí tahala peníze…
Tohle je kotva k dalším dezinformacím, konstrukční prvek, který slouží k zabudování do dezinformačního mentálního modelu. V tomto případě je využit obraz “prostého člověka, kterého všichni chtějí jen využít”. Do tohoto obrazu zapadne citovaná dezinformace svou kotvou, a automaticky poslouží jako další důkaz, který jej posílí. Zároveň je sama posílena případnými dezinformacemi se stejnou kotvou, které se v mysli uchytily už dřív.
Kotev může být v jednom dezinformačním memu i víc, může tak podporovat a propojovat hned několik dezinformačních modelů naráz. Díky tomu se mohou spojovat a vytvářet výše popsané komplexy dezinformačních modelů.
Kromě těchto esenciálních částí může dezinformační mem, tento „virus dezinformace“, obsahovat i další, podpůrné části. Příkladem může být replikační apel „Sdílejte, než to smažou“ (který zároveň posiluje obranný mechanismus „chtějí to popřít“). Mem může obsahovat posilovače dezinformačního obrazu – falešné citace, falešné „dokumenty“. Může obsahovat explicitní odměnu („teď víte něco, co ostatní nevědí“). Může obsahovat emoční akceptační mechanismus, třeba podsunutou informaci o závažnosti zprávy (obligátní „chtějí zničit lidstvo“, „bude to stát miliardy“, „kradou děti“) – emotivní výkřik, který pomůže utlumit racionalitu při vyhodnocování zprávy. Klidně i kombinace toho všeho; na samotnou dezinformaci to nemá vliv, jen to pomáhá jejímu přijetí nebo šíření.
Dezinformační sdělení bez těchto mechanismů mají mnohem nižší pravděpodobnost, že se rozšíří a uchytí. Přesto i tak mají svou roli – fungují jako živná půda pro dezinformační memy. Jakmile se nějaký úspěšně uchytí, pomáhá tato záplava prostých dezinformací, lží a hloupostí, leckdy i jednovětých výkřiků, jeho ukotvení tím, že zvyšují jeho důvěryhodnost („něco na tom bude, vždyť to čteš všude“).
Výše popsaný mechanismus dezinformačního memu spadá do oblasti „šedé dezinformace“ – to je mix pravdivých informací a dezinformací. V podobě dezinformačního memu se jedná o velmi účinnou metodu k infikaci hostitele.
Navenek neškodně vypadají „bílé dezinformace“. Ty se tváří třeba jako materiál k pobavení, různá vtipná videa, koláže a podobně. Na první pohled nemají jiný účel než pobavit. Jejich efekt ale spočívá v tom, že člověk, který se baví, je v tu chvíli méně ostražitý, a tudíž citlivější k expozici šedými dezinformacemi. U dezinformačního kanálu slouží tato „bílá část“ na zlepšení jeho důvěryhodnosti: „Však to je jen web se srandičkama, na něm není nic škodlivého“. A jak správně připomíná Alexandra Alvarová, autorka knihy o dezinformacích Průmysl lži: „Když se lidé baví, ani si nevšimnou, že konzumují nějaký názor…“
“Černé dezinformace“ už jsou nejvyšším levelem pro hlavy vypláchnuté propagandou, nikdo jiný by je nebral vážně: například chemtrails, nebo čipy ve vakcínách. Šíření dezinformací
Pro efektivní šíření je potřeba zabalit dezinformační sdělení do výše popsaného virálního mechanismu a vypustit jej. Míru šíření pak pomáhá zvyšovat variabilita a expozice.
Variabilita dezinformace, třeba sto příbuzných mutací jedné dezinformace, v různém balení, s různými racionálními háčky a s různými odměnami, zvyšuje šanci uchycení u různých lidí. A jeden uchycený dezinformační mem usnadňuje cestu dalším, protože zvyšuje jejich uvěřitelnost – jsou totiž podobné tomu, co už člověk zná.
Expozice působí přesně podle přísloví o tom, jak stokrát nic umořilo osla. Čím víc rozličných dezinformačních memů na člověka prší, tím větší je pravděpodobnost, že se nějaký uchytí, a pravděpodobnost roste úměrně času expozice. Zároveň pomalu paralyzuje jeho důvěru ve vlastní smysly a rozum, má pocit, že „to je všude kolem něj“. Lidské vědomí pak nastartuje známý proces „není šprochu…“, tedy „když je něčeho moc, tak na tom asi něco bude“.
Třetí důležitý faktor je komunikační kanál. K některým mají lidé apriori nedůvěru (třeba vybraná média), u jiných jsou méně obezřetní. Nejlépe se dezinformační memy šíří sdělením „od známých“. Naprostá bonanza jsou řetězové maily – šíří se od lidí, které příjemce zná a důvěřuje jim, a následně jsou stejně šířeny dál. Obrovskou roli v šíření dezinformací hrají sociální sítě. Pro úspěšné šíření dezinformace mezi lidmi je zapotřebí, aby infikovaný člověk snadno našel spřízněné duše, tedy někoho dalšího, kdo věří témuž. V tomto jsou sociální sítě jedinečné – na pár kliknutí najdete skupinu lidí, která věří čemukoli. Díky tomu získávají infikovaní uspokojivý pocit, že v tom nejsou sami, že mají názor, co s nimi sdílí nezanedbatelné množství lidí, a proto je v pořádku jej nadále zastávat.
Už jsem tady o tom psal, ale znovu: Speciální roli zastávají „servisní dezinformace“ – takové, které se netýkají mentálních modelů, ale mají za úkol aktivovat a zkontrolovat distribuční síť. Nejčastěji mají podobu šedého dezinformačního memu s pravdivým háčkem a otočkou, ale místo vlastní dezinformační nálože a kotev obsahují jen replikační apel. Příkladem můžou být různé zprávy o tom, že ta či ona internetová služba zpoplatní, změní podmínky nebo udělá jinou věc. Jádro je někdy racionální (služba X opravdu chystá nějakou změnu), zbytek jsou nesmysly, které neobstojí u kohokoli, kdo má alespoň elementární znalost fungování takových služeb.
Velmi oblíbený a dlouho kolující servisní mem je známá zpráva, která začíná slovy „Nedávám Facebooku souhlas s použitím mých materiálů…“ Samotný obsah variuje – někdy to je „podle regulace EU“, někde „podle sdělení Facebooku“, někdy „na základě autorského zákona“, nebo dokonce „v souladu s Listinou práv a svobod“. A na konci je vždy apel, že je potřeba tuto zprávu v tomto znění zkopírovat na svůj profil. Že nestačí jen prosté sdílení, je nutno zkopírovat. Znalý člověk zakroutí hlavou, protože ví, že podmínky používání obsahu jsou dány ujednáním, s nímž uživatel souhlasí při registraci, a už není o čem točit dál. Zároveň ví, že kdyby se něco takového dělo, stane se to nejspíš v podobě zaškrtávacího pole v nastavení, rozhodně ne tím, že zkopírujete nějaký text. A zároveň ho zarazí: Proč ne „sdílet“, proč je nutno zkopírovat?
Asi nepřekvapí nedávné zjištění, že jde o opakovaný test dezinfomakerů, který má jediný úkol: najít si síť lidí, kteří snadno vypnou kritické uvažování a jsou ochotni poslechnout bizarní výzvy k šíření. Následnou analýzou takové sítě lze vypustit velmi přesnou a účinnou dezinformaci.
V současnosti převzali otěže amatérských dezinformátorů profesionálové, kteří posunuli celou věc do profesionální sféry, do podoby, kterou lze bez nadsázky nazvat průmyslovou. Vybudovali celou síť dezinformačních kanálů, od známých fake news webů až po skupiny na sociálních sítích a mailové řetězce přeposílačů. Část z nich je přímo ovládaná dezinformátory, ale většinu „amplifikačních center“ vedou lidé, kteří opravdu věří tomu, že dělají správnou věc.
Proč se dezinformace špatně vyvrací: bolest deziluze
V Česku můžeme pozorovat jedno specifikum postkomunistického prostoru: všichni, kdo zažili období před rokem 1989, měli více či méně komplexní dezinformační modely v hlavě. Mladší to měli snazší, v osmdesátých letech už dezinformace nebyly tak pevné a expozici měly jen krátkou, ale u starších jsou mnohem rezistentnější a lépe ukotvené. Při jejich dekonstrukci se mysl brání: „To nám jako celý život lhali?!“ Ti lidé mají pocit, že když odstraní komunistické dezinformační modely, ztratí tím i jistoty, zůstane jen špatný pocit z toho, že žili ve lži. Proto je pro ně těžké se zbavit lží, i když se dozví, že šlo o lži. Místo toho zpochybňují argumenty a raději budou přesvědčovat sami sebe, že lež lží není.
Na to nasedá ruská propaganda a využívá těchto spících memů a modelů. Aktivuje je resentimentem („Tehdy – to byl život!“) v nejrůznějších podobách, od prosté nostalgie („Taky pamatujete?“) přes agresivní odmítnutí současnosti („zato dnešní děti…“) až po mobilizační útok („Tohle nám chtějí vzít!“). Vypadá to neškodně, jako nostalgické vzpomínání na mládí, ale je do nich dovedně zamíchaná propaganda: „Nebylo to tehdy tak špatné, však co nám chybělo…“
Každá starší generace to tak má, bohužel současná starší generace má svoje mládí spojené s komunistickým režimem, ruskou nadvládou a bolševickou indoktrinací nenávistí k NATO, k Západu obecně a k mnoha dalším věcem. Stačí ťuknout na jednu citlivou strunu, a probudí se celý zabudovaný komplex.
Alexandra Alvarová v knize Průmysl lži píše, že dezinformaci nelze utlumit fact checkingem. Pravda nikoho z lidí vymytých propagandou nepřesvědčí, naopak funguje stejně jako pokus uhasit hořící olej vodou, totiž celý problém výrazně zhorší. Jakmile přispěchá někdo s reálným vysvětlením, s nudnou neatraktivní pravdou, logicky s tím vytáhne na světlo i původní dezinformaci, která se tak dál šíří.Touha „vysvětlit“ a „uvést věci na pravou míru“ je velmi silná – a v boji proti dezinformacím velmi škodlivá. Pomáhá možná proti omylům, ale to jsou „pasivní chyby“, u nich platí, že vznikají nevědomostí, a nevědomost lze poučením napravit. Dezinformace je oproti tomu „aktivní chyba“, to není nedostatek informací, znalostí, zkušeností nebo kompetencí; za dezinformací je snaha ovlivnit.
Sporné jsou proto efekty různých státních či nevládních aktivit proti dezinformacím. Už z definice jsou automaticky součástí problému, a vzhledem k nejčastějšímu obrannému mechanismu dezinformačních memů („oficiální místa se snaží tyhle informace popřít“) fungují naprosto kontraproduktivně: stávají se potvrzením toho, co dezinformační mem tvrdí, a tím zvyšují jeho důvěryhodnost.
Někdy snaha vyvrátit dezinformaci selže na takzvaném „overkill backfire efektu“: vysvětlení začne být tak komplexní, složité a podrobné, že ho lidé přestanou poslouchat. Nikoho nezajímá sto stránek vysvětlení nějakého jevu, když má místo něj jeden odstavec dezinformace.
V boji s dezinformacemi se osvěta a „trpělivé vysvětlování“, což jsou empirické postupy proti ignoranci, ukazují jako neúčinné. Stejně tak „hlas odborníků“ nebo „kritické myšlení“, jak upozorňuje Jan Kulveit. Řadí je k metodám „symetrickým“, jejichž rysem je, že je mohou použít obě strany se stejným efektem.
Šanci mohou mít takzvané „asymetrické“ metody. Jako příklad Kulveit uvádí „mylné predikce“ – dezinformační předpovědi se po čase ukážou jako mylné. Jejich nositelé se snaží tyto omyly zamaskovat bizarním vysvětlením (nestalo se to, stalo se to, ale není to vidět atd.), což může ale pomoci neutralizovat vliv dezinformací na nezasažené jedince tím, že se šiřitelé sami znevěrohodní.Viz Soňa Peková a její “virus do vánoc zmizí“.
Tucet bodů pro detekci dsezinformace
1) Když tam je „tohle před vámi tají“, je to dezinformace.
2) Když tam je „nezávislá“, „bez cenzury“, „nekorektní“, „svobodná“, bude to dezinformace.
3) Když tam je „sdílejte“, je to dezinformace.
4) Když to přišlo jako dvacátá kopie, poslaná na dalších třicet lidí, je to dezinformace.
5) Podívej se na hoax.cz. Je to tam? Tak je to dezinformace.
6) Že je něco na fotce, neznamená, že je to realita.
7) Gatesovi je úplně jedno, co děláš. Ani ti nechce dát peníze.
8) Když je to napsané podezřelou češtinou, jsou tam desítky vykřičníků, jsou tam pasáže VELKÝMI PÍSMENY a další chyby, je to dezinformace.
9) Útočí to na emoce? Je tam „Tohle si nenecháme líbit“, „Jakou budoucnost připravují pro naše děti?“ nebo „Tohle už nikdo nezastaví“? Je to dezinformace.
10) Když chtějí, abys někam klikla nebo někam poslala peníze, není to dezinformace, je to podvod.
11) Když to nikomu nepošleš, nic se nestane.
12) Když nevíš, jestli to je dezinformace, tak to asi bude dezinformace.
A ještě jeden ze seznamů dezinfowebů na závěr: https://www.konspiratori.sk/zoznam-stranok.php
Omlouvám se za délku, ale některé příspěvky je kontraproduktivní krátit a tento patří mezi ně. Proto jsem ho nechal na neděli, kdy má návštěvník stránky (doufám) více času 
Odkaz zde: https://www.info.cz/nazory/virus-dezinformace
