Moc často si to nepřipouštíme a mrmláme na zpoždění tramvaje, na frontu u lékaře, nebo třeba i na počasí (tu je velké vedro, tu zase třeba týden prší), ale platí, že Česká republika se prostorově i legislativně nachází v nejbezpečnější, nejbohatší oblasti svět. Navíc s nejrozvinutějšími právními státy a nejmohutnější ochranou práv jednotlivce jako bonusem.
Víme o tom, ale často tyto skutečnosti nejsme schopni docenit. Asi je to normální postoj, proto je dobré podívat se dál za humna. Ať se přesvědčíme, že narodit se v Evropě je štěstím, které stojí za poděkování tomu nahoře.
I přes dílčí nedostatky, které má každý demokratický systém (ostatně politici jsou odrazem dané společnosti), to tak prostě je.
Možná, kdybychom si toto uvědomovali tak silně, až by se nám to obtisklo do základních myšlenkových rámců, žilo by se nám tady lépe, viděli bychom život trochu optimističtěji, než dosud.
A to hlavní: byl by to reálnější pohled, než ten, který velká část Čechů, Moravanů a Slezanů zastává dnes.
Využiju materiálů, které dává na svůj twitter Tereza Hronová (@Tezreza ) , pracovnice Člověka v tísni, která momentálně pobývá pracovně v Angole.
A ačkoli zobrazovaná komunita je přece jen hodně chudá i na místní poměry, rámec, který mám na mysli, je ale stejný. Nemalá část obyvatel planety, prostě řeší jen úplně bazální věci (tedy jídlo, vodu, střechu nad hlavou) a ještě jim jejich snažení komplikuje probíhající klimatická změna.
říkáme adaptace na klimatickou změnu. Dopadá nejvíc na ty úplně nejchudší…“
A taky vyzdvihuju práci Člověk v tísni a podobných organizací. Oni pomáhají lidem žijícím v takových lokalitách vytvářet snesitelné podmínky pro život. Což má kromě humanistické stránky ještě sekundární efekt: snižují tak potenciální počet migrantů (klimatických a ekonomických), kteří se v případě zlepšení přístupu k vodě, či možnosti výdělku například, nevydají na cestu do Evropy.
Nejde samozřejmě o jen o Člověk v tísni, v celém třetím světě působí západních NGO desítky tisíc s různým zaměřením a byť jejich celkový vliv je omezený, zcela jistě dokáží měnit k lepšímu život těch komunit, na něž NGO působí.
Ovšem jen třeba počet válečných uprchlíků se v posledních 10 -15 letech zdvojnásobil. A byť je většina z nich tzv. vnitřními vysídlenci, výrazně se tak jejich životní situace zhoršuje. Nikdo navíc neví, jak úspěšná bude snaha Ruska, rozpoutat v Africe hladomor, omezením vývozu ukrajinské (a znemožněním pěstování v Ukrajině samotné) pšenice a kukuřice.
Putin zkouší všechno a země závislé na dovozu komodit, které Rusko vyváží, jsou navíc jeho nucení političtí spojenci. Tedy jestli chceme Africe pomoci, je třeba co nejdříve porazit Putinovské Rusko.
Každopádně myslím, že platí moje životní motto: Važme si toho, co máme a kde žijeme, pečujme o to a zušlechťujme a zároveň podle možností pomáhejme těm, kteří takové štěstí nemají.
Osobní zkušenost: S několika přáteli jsme adoptovali tři africké dívky z Keni a Guiney, z velmi chudých rodin a platíme jim již několik let vzdělání. Jejich šance uchytit se na pracovním trhu, bude tedy mnohem vyšší.
Země je náš společný domov a sousedi by se měli pomáhat 🙂
Of topic – i když ne tak docela 🙂
Úvodní foto via Tereza Hronová
Podpořte provoz této stránky
Tuto stránku jste zresuscitovali Vy, kteří přispíváte, abych mohl udržet v práci snížený úvazek a mohl vytvářet a sdílet její obsah. Visegradský jezdec není Karel Paták, ale jsme to my všichni.
Díky!
Pokud vás stránka Visegradský jezdec zaujala a rádi byste přispěli na její provoz, můžete ji podpořit prostřednictvím služby Donio.cz nebo na transparentní účet číslo 2301923262 / 2010.
Všem dárcům samozřejmě mnohokrát děkuji
