🥀 Dnešní den bohužel není jen Mezinárodním dnem žen, ale také výročím (letos sedmdesátým osmým), vyvraždění 3800 našich občanů, obyvatel rodinného tábora BIIb v Osvětimi.
🥀 V plynové komoře byli v podstatě zavražděni všichni dosud žijící členové prvního, zářijového (1943) transportu z Terezína, který původně čítal 5000 lidí. Přežilo jen 38 z nich, převážně zdravotníci a několik párů dvojčat pro Mengeleho pokusy.
🥀 Pro všechny ostatní cesta vedla nikoli do Heydebrecku, kam jim nacisti slíbili jet na práci, ale celou noc umírali v plynových komorách krematoria II a III.
🥀 Celkový souhrn tragédie rodinného tábora za jeho desetiměsíční existence: sedmi terezínskými transporty tam bylo dopraveno 17 517 mužů, žen i dětí. Jen každý patnáctý se dožil osvobození…
🥀 Vzpomínka člena sonderkommanda, vězně Zalmana Gradowského na tuto noc:
“Přijelo mnoho dalších aut a oběti opět přicházejí do velkého sálu. Z řady těch nahých žen se mnohé odtrhly a vrhají se divoce s pláčem a křikem k nově příchozím, neboť nahé děti uzřely své mámy, a líbají se, objímají a radují, že se opět zase shledaly. Děti se cítí šťastné, protože je ke smrti doprovodí matka, matčino srdce. Všechny se svléknou a všechny se postaví do jedné řady. Část pláče, část stojí a tiše se třese. Některé s námi chtějí s námi mluvit. Jejich srdce jsou přeplněna a chtějí se před smrtí svěřit se svým utrpením člověku, který ještě žije. Sedí tam také skupina žen, které se objímají a líbají. To se našly sestry a schoulily se do klubka, do jednoho chumlu. A tamhle sedí na lavičce nahá matka a drží na klíně svoji dceru. Děcko, děvčátko, kterému ještě není ani patnáct let. Matka ji tiskne k prsům a líbá na všechny části těla. Proud horkých slz dopadá na mladou květinu. To matka oplakává své dítě, které bude muset vlastníma rukama brzy odvést na smrt….“
