Olga Horak, z Bratislavy přes Osvětim do Austrálie.

„Mladé generaci bych vzkázala, aby se dokázali bavit s ostatními lidmi, aby se vzájemně poznávali, a ne, aby se nenáviděli. Právě nenávist přinesla tu hroznou tragédii, která by se nikdy neměla znovu opakovat. Musíme se naučit respektovat jeden druhého.“

Naše XX. století vtlačeno do jednoho životního osudu.

Mohlo by sloužit jako učebnice dějepisu našich novodobých dějin a tak trochu i jako naše národní svědomí.

Když se narodíte v roce 1926 v Československu a jste žid, váš další osud je do značné míry předurčen.

Olga Rosenbergová pochází z podnikatelské rodiny, měli prosperující statek, vlastnili a pronajímali nemovitosti v centru Bratislavy.

„Byli jsme velice loajální občané Československa, ale i když moji rodiče nikdy neřešili, kdo se hlásí k jaké víře a jak se modlí, antisemitismus vždy existoval. Měli jsme dobré známé a dobré sousedy, bohužel po vzniku Slovenského štátu se všechno změnilo.“ 

V roce 1942, kdy na Slovensku začaly první transporty židů do vyhlazovacích táborů, přišli Hlinkovi gardisti pro její šestnáctiletou sestru. Jela do Osvětimi mezi úplně prvními, patřila mezi ty, kteří tábor stavěli.

I když se otec přes své známé z úřadu slovenské vlády snažil starší dceru z transportu dostat, nepodařilo se. Rodiče se pak báli, že brzy přijdou i o mladší dceru Olgu a rozhodli se utéct přes hranice do Maďarska. Situace na Slovensku se totiž i tak pro Čechoslováky židovského původu značně ztížila.

Zbytek rodiny utekl do Maďarska. V Budapešti se pak skrývali více než rok, na mnoha různých adresách. Neměli řádné doklady a tak často měnili útočiště, aby nedošlo k jejich prozrazení. Nakonec se rozhodli vrátit na Slovensko, protože věřili, že v hlavním městě bude pro ně snazší nalézt úkryt.

Byla to hra vabank, v níž měli od začátku v ruce špatné karty.

„Obrátili jsme se na naši známou, na sousedku, byla to lékárnice, měla dva byty a jeden nám poskytla. Dva týdny jsme tam byli – a pak nás udala. Jednoho dne ráno přišla, otevřela dveře a stála tam s členem Hlinkovy gardy, což byl ještě navíc náš bývalý nájemník z bytu v Bratislavě ve Špitálské ulici, který nám patřil.„

Zatčení proběhlo koncem srpna 1944, Rosengergovi byli naloženi nás na náklaďák a odvezeni do sběrného tábora do města Sereď. A když se tábor po několika týdnech zaplnil, nahnali Hlinkovci jeho osazenstvo do dobytčáků a odvezli do Osvětimi.

Tam Olga sice strávila jen desítky dní, ovšem při selekci přišla o otce, kterého už nikdy neviděla. Spolu s matkou byly vybrány na práci do jiného menšího koncentračního tábora. V jeho okolí pak stavěly zákopy proti postupující Rudé armádě.

Do Bergen-Belsenu, kde Olgu zastihl konec války musely vězeňkyně jít z Kurzbachu pěšky stovky kilometrů. „Blížila se sovětská armáda, ale my nevěděly, proč nás evakuují. Musely jsme stále pochodovat, kdo nemohl dál, toho zastřelili. Byla strašlivá zima, nejstudenější za dlouhé roky.“ Byl konec prosince 1944, což vězeňkyně poznaly podle toho, že za okny vesnic, jimiž je dozorci hnali, viděli vánoční stromky.

Maminka zesláblá útrapami v Bergen Belsenu zkolabovala a zemřela v náručí své dcery, přičemž mezi prsty svírala nově vydaný průkaz totožnosti. Bylo jí 39 let.

Olga byla chodící mrtvola. V tu dobu vážila pouhých 29 kilogramů, měla tyfus i další nemoci. Převezli ji nejprve do německé nemocnice a potom díky notné dávce štěstí do táborové nemocnice v Bergen Belsenu, kde se vyléčila z nejhoršího a zotavení pak podstoupila v Plzni.

„Trvalo dva roky, než jsem se zotavila, ale táhlo mne to přirozeně domů. Tam ale nebyl nikdo a nic. I když moji rodiče nechali u známých nějaký majetek v domnění, že u nich bude v bezpečí, nedostala jsem zpět téměř nic. Tvrdili, že nic nemají, že jim všechno sebrali Rusové. A na statku hospodařil už někdo jiný. Ujala se mne jedna rodina, co se vrátila z Terezína, starší manželský pár, bratranec mojí babičky.“

S budoucím manželem se seznámila krátce po válce. Byl také žid, ale měl štěstí na dobré lidi a podařilo se mu celou válku přečkat v úkrytu. Při vědomí další nastupující totality, která opět bude židy pronásledovat, se oba rozhodli pro emigraci.

Pomocí známých se jim podařilo uprchnout do Švýcarska a později vycestovat do Austrálie, kde našli nový domov.

Manžel byl textilní inženýr, vystudoval univerzitu v Brně, v Ružomberoku zakládal první textilní školu, a tak se rozhodli zkusit to v tomto oboru. Olga ušila první vzorky halenek, obchodníkům se líbily a začaly přicházet zakázky.

„A tak jsme si pronajali dům, koupili z druhé ruky šicí stroje a rozjeli jsme fabriku. A měli jsme úspěch. Zaměstnávali jsme hlavně emigranty, protože místní nechtěli pro cizince pracovat. Dlouhé roky se nám dařilo a nakonec jsme podnik prodali. 

Olga Horak v Austrálii vychovala své děti, dům jí zdobí obrazy i sochy, které sama vytvořila. V předsíni, kam hosty vyprovází, je věrná busta jejího již zesnulého manžela Jana, kterou vyrobila: „Dává tu na mne pozor.“

 
„Zapomenout na svou minulost je urážkou všech mučedníků a mé rodiny. 
Dlužím své rodině vyprávět svůj příběh, aby na něj další generace nezapomněly. V nadcházejících letech přeživší definitivně odejdou pryč. 
Ale naše příběhy musí žít, tato ošklivá část historie nesmí být zapomenuta.“

Holokaust není jen příběhem židů a jejich vrahů, ale je příběhem každé země, v níž pronásledovaní židé žili, je příběhem každé jednotlivé obce, každé jednotlivé rodiny.

Až příliš mnoho lidí se tehdy v lepším případě ze strachu, dívalo jinam.

Historie dává prakticky každé generaci v Evropě možnost ukázat, nakolik jsme se z ní poučili a nakolik jsme ochotni zabránit tomu, aby se něco podobného už nemohlo opakovat.

V těchto měsících je takovým prubířským kamenem soudobé společnosti a každého jednotlivce, jak se staví k dění v Ukrajině a jak je či není aktivní v pomoci těžce zkoušeným Ukrajincům.