Poslední z našich WAAFek

Přesně před třemi lety zemřela Margita Rytířová, válečná veteránka Margita Rytířová, rozená Schneiderová.

Byla jedním z Wintonových dětí. po přesunu do Británie v roce 1942 dobrovolně nastoupila k WAAF (Women´s Auxiliary Air Force), což byly tzv. Ženské pomocné letecké sbory, příslušné k Royal Air Force.

Do služby WAAF nastoupilo více než 160 žen československého původu.

Spolu se svojí sestrou odjela do Anglie 31. května 1939. Žily u anglické rodiny izolovaně od ostatních československých dětí v hrabství Herefordshire.

,,Jednou přišla do obchodu zákaznice s manželem, který, když jsem paní obsluhovala, řekl: Vy ale nejste Angličanka!“ Řekla jsem, že jsem Češka. On vstal, uklonil se a řekl, že se mi hluboce klaní. Byla jsem rozpačitá, do očí mi vyhrkly slzy, a řekla jsem, že snad ne mě ale mému národu. „Ale Vy z toho lidu pocházíte!“, odpověděl. Byla jsem v tu chvíli velmi hrdá…“

Chodila jen jeden rok do anglických škol, pak pracovala jako chůva u dětí. Jakmile to bylo možné, přihlásila se do armády.

V letectvu sloužila jako elektrikářka. Přes mnohé žádosti byla převelena k čsl. 310. peruti až po válce, v červnu 1945.

Spolu se sestrou se snažily vznést nárok na jejich starý byt v Karlíně, avšak bytové družstvo jejich žádost zamítlo s tím, že se měly ozvat mnohem dřív. V jejich bývalém domově nyní žila česká rodina, která se sem nastěhovala po Němcích.

,,„Byla jsem demobilizovaná v listopadu 1945, hned jsem si zažádala na našem velvyslanectví o návrat domů, takže druhého prosince jsem repatriačním vlakem jela domů. Tady nikdo nebyl, to jsem věděla. Můj otec zemřel na tuberkulózu v roce 1942, taky už v koncentráku. Maminka, jak jsem se potom dozvěděla, byla v Terezíně a pak zahynula v plynu v Osvětimi. Já jsem se to dozvěděla od mé kamarádky z reálky, ta mne zvala, abych přijela k nim. Tetička a sestřenice byly ze smíšeného manželství, tak mohly být v Praze po celou válku. Měly jen jeden pokoj a kuchyň. Chvíli jsem u nich bydlela.“

Po válce pracovala na ruzyňském letišti, kde se seznámila se svým manželem, v roce 1951 byli oba vyhozeni  z práce.

Začátkem září 1951 dostal totiž manžel paní Rytířové nabídku na větší byt. Podmínkou však byla spolupráce s StB a donášení na kolegy z letiště, v případě opačném pak měl následovat vyhazov. Pan Vladimír odmítl, okamžitě mu byl zakázán vstup na letiště a skončil ve stavební firmě jako pomocný dělník.

Margita musela jít s ním. Zpočátku nemohla najít žádné aspoň trochu slušné zaměstnání, pletla například doma svetry a ponožky, od poloviny padesátých let pracovala jako korespondentka na poště.

🏇 Tak se komunistická totalitní moc chovala k válečným hrdinům Československa prakticky běžně a jak víme, například z osudů letců RAF, často i mnohem hůře. Uznání se dočkala až po dlouhých desítkách let a aktivně se po roce 1989 zapojovala do rozprav o minulosti. Svěřila svůj příběh nejen studentům na různých školách, ale poskytla rozhovor i do databáze Paměti národa.