Na jaře 2014 přepadlo Rusko nejprve poloostrov Krym a záhy i pevninskou část východní Ukrajiny.
Ukrajinská armáda i společnost byly v první fázi zaskočeny a Krym se dostal Rusům do rukou prakticky bez boje.
Východ Ukrajiny už byl jiný příběh, Ukrajina pochopila, že jde o její budoucnost jako svrchované země a začala se Rusům s vypětím všech sil bránit.
Zahnali proruské separatisty z osmi oblastí o něž se v Ukrajině bojovalo až ke hranicím a kdyby nedošlo k přímé intervenci elitních jednotek ruské armády, vytlačili by Ukrajinci povstalce až za hranice.
Takto se dokázali uchytit, alespoň ve dvou z původně plánových osmi distriktů, tedy v Luhanské a Doněcké oblasti.
Ruská vláda i armáda separatisty dodnes výrazně podporuje, bez nich by byli dávno minulostí.
Do řad ukrajinské armády, bránit svou zemi proti okupantům, dobrovolně vstoupily i tisíce ukrajinských žen a to často do jednotek nasazených v první linii.
Tento příspěvek je věnován některým z nich.
Zdrojem je článek Martina Nováka v HN a kniha Girls cutting their locks ukrajinské novinářky Oleny Podobne.
V knize promlouvají v ní Ukrajinky, jež v letech 2014 až 2018 odešly stejně jako tisíce dalších žen na východ země jako odstřelovačky, kulometčice, členky týmů při speciálních bojových a průzkumných operacích nebo zdravotnice, které často pod palbou evakuovaly raněné a mrtvé.
„Prostě jsem se rozhodla, že půjdu do války. Ukrajina mi za to stojí. Ne každý chce žít v nějakém Novorusku.“ Sonya Novikova
„„V srpnu 2014 jsem viděla, jak tisíce našich vojáků rozvážejí z východu z fronty do márnic v celé zemi. Říkala jsem si, že musím něco udělat. Rozhodla jsem se odejít na frontu, v té době tam už odcházelo mnoho žen.“ Yulia Matviienko
Tyto ženy sloužily či slouží, buď přímo v ukrajinské armádě, nebo v dobrovolnických praporech. Většina z nich před válkou neabsolvovala žádný výcvik. Opustily své civilní zaměstnání a naučily se střílet a vše další za pochodu a na místě.
„Bylo pro mě těžké poprvé vystřelit na člověka na nepřátelské straně? Vlastně ne. Vidíte siluetu a je vám jasné, že když netrefíte, ti na druhé straně trefí vaše kolegy a spolubojovníky.“ Olena Bilozerska
„Když jsem na začátku byla v místech bombardování a útoků, připadalo mi to, že se chvěje celá země. Nejhorší byla palba z tanků. To se vám zdá, že je to jenom o štěstí, jestli vás to trefí, nebo ne. Ale zvládat strach se dá naučit. Čím víc zkušeností jsem měla, tím lépe jsem dokázala posoudit, jak velké nebezpečí je. Určíte pak jen podle zvuku, z jaké vzdálenosti, kam a kdo střílí, o jaké zbraně jde.“ Olha Simonova
„Když jsem se podívala dolů a viděla to, rozplakala jsem se. Nemohla jsem se srovnat s tím, že najednou nemám nohu. Nechápala jsem to. Zvykla jsem si ale na protézu a nejdůležitější bylo, že mě neopustil můj snoubenec. Říkal mi, neboj, bude to dobré, holt se od teď budeme procházet trochu pomaleji.“ Olha Benda
„Na některé události se prostě nedá zapomenout. Když jsme převáželi těžce zraněného spolubojovníka, držela jsem ho za hlavu a zpívala mu ukolébavku. Brečel bolestí, ale přesto se snažil usmát, než zemřel.“ Adriana Susakova
Z hrdinek knihy už nejméně tři nežijí. Než došlo k vydání knihy, jedna zahynula 2. dubna 2019 při bojové operaci nedaleko Luhansku, druhá 10. května 2020 při dělostřelecké palbě proruských jednotek a Irina Tsvila padla při obraně země hned v prvních dnech ruského vpádu na celou Ukrajinu…
