Reportáž z obklíčeného Mariupolu. Pamatujme si to.

👥 Každá letecká bomba a dělostřelecký granát, které bez ustání dopadají na Mariupol – někdy i každou minutu – zvýrazňují prokletí zeměpisné polohy, která staví město přímo do cesty ruskému ovládnutí Ukrajiny. Jižní námořní přístav s 430 tisíci obyvateli se stal symbolem úporné snahy ruského prezidenta Vladimira Putina o rozdrcení demokratické Ukrajiny, ale také zatvrzelého odporu.

👥 Díky bombardování obydlených oblastí a blokádě bránící jednak útěku lidi a taky přísunu jídla, pití a léků, se toto změnilo na peklo na zemi, připomínající nacisty drcená města v II. světové válce.

Děti se zahřívají pod dekou v nemocnici v Mariupolu, kde je zničeno, kromě mnoha dalšího i topení

👥 Mrtvoly dětí jsou všechny tady, v úzkém příkopě, vyhloubeném do zmrzlé mariupolské půdy za stálého dunění palby.

👥 Leží tu osmnáctiměsíční Kirill, jehož batolecí tělíčko nevydrželo zásah šrapnelem do hlavy. Je zde šestnáctiletý Ilja, kterému výbuch roztříštil nohy při hraní fotbalu na školním plácku. Je tu ani ne šestiletá dívka v pyžamu s kreslenými jednorožci, kterou jako první z mariupolských dětí zabil ruský dělostřelecký granát.

👥 Leží na hromadě s desítkami ostatních, tady v hromadném hrobě na předměstí. Muž přikrytý světlemodrou plachtou, zatíženou kameny z vydrolené krajnice. Žena zabalená do červeno-zlatého prostěradla, s kotníky úhledně svázanými pruhem bílé látky. Dělníci shazují těla, jak jen rychle to jde, neboť čím kratší dobu stráví venku, tím budou mít vyšší šanci na vlastní přežití.

👥 Přivezli další těla, z ulic, po kterých se válejí všude, a ze suterénu nemocnice, kde jsou uložené mrtvé děti i mrtví dospělí a čekají, až je někdo vyzvedne. Z nejmladšího pořád visí zbytek pupeční šňůry.

👥 „Chci akorát jedno, aby tohle skončilo,“ rozčiluje se Volodymyr Bykovskyj a z náklaďáku vytahuje další zkrabacený černý pytel na mrtvoly. „Ať táhnou k čertu, ti všichni, co tohle rozpoutali!“

Zásah šrapnelem do hlavy zabil také osmnáctiměsíčního Kirilla. „Proč? Proč? Proč?“ opakovala jeho matka, když se s ním naposledy rozloučila a zabalila ho do deky. Foto: AP/Jevgenij Maloletka

👥 Každá letecká bomba a dělostřelecký granát, které bez ustání dopadají na Mariupol – někdy i každou minutu – zvýrazňují prokletí zeměpisné polohy, která staví město přímo do cesty ruskému ovládnutí Ukrajiny. Jižní námořní přístav s 430 tisíci obyvateli se stal symbolem úporné snahy ruského prezidenta Vladimira Putina o rozdrcení demokratické Ukrajiny, ale také zatvrzelého odporu.

👥 Bomby a rakety zasáhly porodnici, hasičskou stanici, obytné domy, kostel i školní hřiště. Zhruba stovky tisíc lidí, kteří zůstali, už jednoduše nemají kam jít.

Podpořte provoz této stránky

Tuto stránku jste zresuscitovali Vy, kteří přispíváte, abych mohl udržet v práci snížený úvazek a mohl vytvářet a sdílet její obsah. Visegradský jezdec není Karel Paták, ale jsme to my všichni.

Díky!

Pokud vás stránka Visegradský jezdec zaujala a rádi byste přispěli na její provoz, můžete ji podpořit prostřednictvím služby Donio.cz nebo na transparentní účet číslo 2301923262 / 2010.

Všem dárcům samozřejmě mnohokrát děkuji

👥 Okolní silnice jsou zaminované a přístav uzavírá blokáda. Dochází jídlo a Rusové zhatili pokusy o humanitární dodávky potravin. Elektřina většinou nejde a voda je vzácná. Obyvatelé nechávají roztát sníh, aby se mohli napít.

👥 Smrt je všude. Místní úřady napočítaly v obklíčeném městě přes 2500 mrtvých, ale mnoho těl se kvůli nekončícímu ostřelování do součtu nedostalo. Rodiny mají dle pokynů nechávat mrtvé venku na ulici, protože uspořádat pohřeb je příliš nebezpečné. Mnozí z mrtvých, které zdokumentovala agentura AP, byly děti a matky, navzdory ruským tvrzením, že na civilisty se neútočí.

Otec u těla šestnáctiletého Ilji, kterému utrhl ruský šrapnel nohy. Zrovna hrál s kluky na hřišti fotbal… To je ta denacifikace, víte?

👥Čtvrtého března dopravili na příjem další dítě – batole Kirilla, kterého do hlavičky zasáhl šrapnel. Maminka a nevlastní tatínek jej zabalili do deky. Doufali v nejlepší, jenže pak si prošli tím nejhorším.

👥 „Proč? Proč? Proč?“ ptala se vzlykající Marina Jacková na nemocniční chodbě, když z očí zdravotníků vyčetla beznaděj. Něžně vybalila své mrtvé dítě z deky, líbala jej, naposled vdechovala jeho vůni a bezděky jej hladila svými rozpuštěnými tmavými vlasy.

👥 Tato muka se Putinovi hodí do jeho záměrů. Obléhání je vojenská taktika, kterou zpopularizoval středověk. Jejím cílem je zlomit obyvatele hladověním a násilím a umožnit útočníkům předejít ztrátám vojáků při vstupu do nepřátelského města. Místo toho pomalu a bolestivě umírají civilisté. Během let u moci Putin tuto taktiku zdokonalil, nejprve v roce 2000 v čečenském hlavním městě Grozném a pak v roce 2016 v syrském městě Aleppo. Obě srovnal se zemí.

Obyvatelé Mariupolu nyní žijí pouze ve sklepích a krytech, pod nepředstavitelným psychickým vypětím.

👥 Během téměř tří týdnů od počátku ruské invaze byli dva novináři agentury Associated Press jedinými zástupci zahraničních médií v Mariupolu a přinášeli svědectví o pádu města do chaosu a zoufalství. Město nyní obklíčili ruští vojáci, kteří z něj pomalu, s každým výstřelem, vysávají život.

👥 A co západ, vidí děti, starce a ženy Mariupolu? Dívá se na ně při neuzavření většiny ruských bank pro systém SWIFT a při každodenní platbě 700 miliónů dolarů jen za ruský plyn? Bude se našim politickým elitám dobře spát, až tito lidé zmizí z úvodníků zpravodajských webů a budou přesunuti do hromadných hrobů a nás bude hřát pocit, že jsme to zase ekonomicky ustáli.

Vždyť o to tady přece jde, že? Nebo?

Nejnovější články

Autor

Karel Paták - Zdravotník s přesahem

Zajímá mě politika, proto ji sleduji a snažím se svoje postřehy a poznatky prostřednictvím textu předat dál, mezi další lidi. Mám totiž za to, že v době nástupu populismu a dezinformací, jako běžného politického nástroje, je dvojnásob nutné, aby každý, kdo dorazí k volební urně, vhodil svůj hlas na základě co nejširšího spektra informací a podle něj se potom rozhodoval. Mediálních výstupů je dnes přebytek a vytváří tak informační chaos, proto se snažím, aby můj web sloužil k jejich tříbení.

Můj příběh