Romeo & Julie ze Sarajeva.

Přesně před třiceti lety napsala válka v Bosně jeden ze svých nejznámějších příběhů.

​​Příběh zamilovaného páru z různých etnických skupin, jehož smrt se zdála být symbolem tragédie bosenské války, v níž se multietnická společnost zhroutila do spirály násilí.

Americký fotožurnalista Mark H. Milstein strávil 19. květen 1993 křižováním kolem Sarajeva s japonským televizním kameramanem na volné noze. Bylo to více než rok poté, co začalo obléhání města srbskými silami, a ten den se rozhodli prověřit frontovou linii kolem mostu Vrbanja.

„Najednou se 200 metrů před námi objevil srbský tank a vystřelil nad naše hlavy. Vyškrábali jsme se do dalšího obytného domu a ocitli jsme se v úkrytu se skupinou bosenských vojáků,“ vzpomínal Milstein.

„Jeden z vojáků na mě křičel, abych se podíval z okna, a ukázal na mladou dívku a chlapce běžící na druhé straně mostu. Popadl jsem fotoaparát, ale bylo příliš pozdě. Chlapec a dívka byli zastřeleni.“

Den pro mou lásku

Srbskými jednotkami obléhané Sarajevo 19. května 1993.

V tento den se rozhodli pro útěk ze Srby obléhaného Sarajeva Boško Brkic a Admira Ismič, oba pětadvacetiletí obyvatelé toho bosenského města.

Tito dva milenci, on Srb, ona muslimka, spolu chodili už devátým rokem, už od střední školy.

Aby spolu mohli dále žít a neobávat se o holý život, rozhodli se z města sužovaného válkou uprchnout.

Při přebíhání linie mezi bosensko- muslimskou a srbskou armádou kontrovanou částí města, byli oba na kraji mostu Vrbanja zasaženi snajperem.

Boško zemřel okamžitě, Admira se ještě stačila k němu doplazit, obejmout ho a zemřela vzápětí.

Těla obou milenců v objetí zůstala na konci mostu takto celých šest dní, prostor byl neustále ostřelován.

Po válce byli oba uloženi do společného hrobu na sarajevském hřbitově Lev, kde leží mnoho set dalších obětí nesmyslné války.

Na to, aby k vám sousedi- a nebo vy k nim, přišli s puškou v ruce, stačí několik desítek měsíců. Věřte tomu.

„Má drahá mami, zdá se, že dnes večer konečně odjíždíme, a ať se stane cokoliv, je to Boží vůle. Zavolám ti, jakmile budeme v bezpečí na druhé straně.“

Dopis Admiry, kterým se loučila s mámou

„Stále nemohu přijmout realitu, že ti dva jsou pryč. Slíbili, že se vrátí. 
Když jsem viděla, že Admira odešla, řekl jsem si: Maminka bude počítat dny, než se vrátíš.
A stále počítám dny, jeden po druhém, ale vím, že to nebude mít konce.“
Nedreta Ismić, matka Admiry