Rovný záda

🪂⁠ Na konci srpna 1968 vstoupil do budovy sovětského velvyslanectví v Londýně neočekávaný návštěvník. Důvod jeho příchodu úředníky ambasády šokoval. Drobný muž s pronikavým pohledem totiž přišel na protest proti okupaci Československa formálně vrátit vyznamenání, která mu kdysi Sovětský svaz udělil.

🪂⁠ A nebyla to vyznamenání ledajaká: Zlatá hvězda Hrdiny SSSR, Leninův řád, Řád rudé hvězdy, Suvorovův řád a Medaile za vítězství nad Německem. Oním mužem byl Josef Buršík, bývalý příslušník 1. čs. armádního sboru v SSSR a po únoru 1948 politický vězeň komunistického režimu.

🪂⁠ Josef Buršík ihned po okupací odešel ilegálně do Polska, kde vstoupil do čs. zahraniční armády. Po vypuknutí 2. světové války byl však spolu s dalšími Čechoslováky zajat postupujícími jednotkami Rudé armády a následně dva a půl roku internován v lágrech tajné služby NKVD.

🪂⁠ Teprve v únoru 1942 mohl nastoupit k rodící se čs. jednotky v Buzuluku. Absolvoval školu na důstojníky pěchoty v záloze a jako člen připravovaného výsadku S-2 prošel v Moskvě speciálním parakursem.

🪂⁠ U Sokolova velel 3. četě 1. roty nadporučíka Otakara Jaroše a v boji prokázal hrdinství hraničící se sebeobětováním. Právě pro svou odvahu a technické nadání byl odeslán do tankového učiliště v Tambově. Zde se z obyčejného pěšáka stal tím, čím se pak cítil být až do konce svého života – tankistou.

🪂⁠ V červenci 1943 byl Josef Buršík ustanoven velitelem roty středních tanků T-34, s níž se zúčastnil krvavých bojů o Kyjev, po nichž byl vyznamenán Zlatou hvězdou Hrdiny Sovětského svazu.

🪂⁠ V červnu 1944 převzal velení nad II. praporem 1. čs. samostatné tankové brigády v SSSR, s nímž se zapojil do všech významných bojů jak v Karpatsko-dukelské operaci, tak i na Ostravsku.

🪂⁠ O tom, že se Josef Buršík neustále pohyboval v první linii, svědčí to, že byl devětkrát (!) raněn.

🪂⁠ Ovšem v listopadu 1949 byl komunisty zatčen a převezen do Prahy. Vězněn a vyslýchán byl v pověstném Domečku na Hradčanech, kde ho pravděpodobně jen vysoká sovětská vyznamenání ochránila od mučení.

🪂⁠ V prosinci 1949 byl na základě smyšlených obvinění odsouzen k deseti letům odnětí svobody, a když se proti rozsudku odvolal, byl mu trest zvýšen na čtrnáct let, což s ohledem na postupující těžkou chorobu prakticky znamenalo doživotí.

🪂⁠ K výkonu trestu byl navíc zařazen na obávaný Mírov, kde se v tamních krutých podmínkách začal jeho zdravotní stav rychle horšit. Naštěstí se podařilo prosadit jeho převoz z Mírova do vojenské nemocnice v Hradisku u Olomouce, odkud se mu v srpnu 1950 podařilo s pomocí přátel uprchnout a i s manželkou Naděždou se dostali do Německa (kde se ho podařilo vyléčit).

🪂⁠ Doma však museli zanechat dvě své dcerky – Naďu a Ilonku, s nimiž se (a to jen díky iniciativě britského ministerstva vnitra) shledali teprve po třinácti letech, v roce 1963…

🪂⁠ Byl jedním z hrstky exulantů, kterým bylo dopřáno dožít se pádu komunistického režimu v Československu. Na konci dubna 1990 přicestoval poprvé po čtyřech desetiletích do vlasti, kde byl v červenci téhož roku plně rehabilitován a 5. října 1990 povýšen do hodnosti generálmajora.

🪂⁠ Josef Buršík zemřel v britském Northamptonu 30. června 2002. Poslední odpočinek nalezl pan generál na hřbitově v Brookwoodu po boku desítek čs. letců, kteří v letech 2. světové války bojovali nad západní Evropou za totéž, za co on na frontě východní – za svobodné a demokratické Československo.

🇨🇿 💪 ⚔️ ❤️⁠

Převzato z FB historika Eduarda Stehlíka: https://www.facebook.com/permalink.php?story_fbid=168450744762451&id=103068351300691

Podpořte provoz této stránky

Tuto stránku jste zresuscitovali Vy, kteří přispíváte, abych mohl udržet v práci snížený úvazek a mohl vytvářet a sdílet její obsah. Visegradský jezdec není Karel Paták, ale jsme to my všichni.

Díky!

Pokud vás stránka Visegradský jezdec zaujala a rádi byste přispěli na její provoz, můžete ji podpořit prostřednictvím služby Donio.cz nebo na transparentní účet číslo 2301923262 / 2010.

Všem dárcům samozřejmě mnohokrát děkuji

Nejnovější články

Autor

Karel Paták - Zdravotník s přesahem

Zajímá mě politika, proto ji sleduji a snažím se svoje postřehy a poznatky prostřednictvím textu předat dál, mezi další lidi. Mám totiž za to, že v době nástupu populismu a dezinformací, jako běžného politického nástroje, je dvojnásob nutné, aby každý, kdo dorazí k volební urně, vhodil svůj hlas na základě co nejširšího spektra informací a podle něj se potom rozhodoval. Mediálních výstupů je dnes přebytek a vytváří tak informační chaos, proto se snažím, aby můj web sloužil k jejich tříbení.

Můj příběh