Minulý týden jsem strávil na Ukrajině. Po dohodě s lidmi z @koridor_ua , že můžu v případě časové shody posloužit jako řidič, který odveze na jejich bazy v Ukrajině humanitární pomoc.
Link na případnou pomoc ZDE.
Nakonec jsem vezl nejen pomoc, ale i samotné auto. Na hranicích se Slovenskem měli opraveného Nissan Terano a ten jsem spolu s nákladem hygienických potřeb a spacích pytlů vezl do Oděsy na jednu ze základen holek a kluků z Koridoru.
Na místě jsem pak mimo jiné absolvoval i jeden turnus rozvozu humanitární pomoci do osvobozeného území v prostoru mezi Chersonem a pobřežím Dněpru.
Tam se nachází množství vesniček a osad, kde se nedostává takřka všeho a to i včetně například elektrického proudů, nebo mobilního pokrytí.
Ve skladu jsme naplnili dodávku především jídlem, ale vezli jsme i jeden generátor, který bude sloužit jako zdroj elektřiny v jedné z obcí.
Cesta na místo je složitá, cesty blátivé, rozježděné těžkou technikou, často musíme jet doslova krokem. A chybí mosty přes místní řeku.
Do plánované obce se dostáváme hodně krkolomným způsobem a jinudy než je obvyklé.
Což je ale asi dobře, protože hlouček místních, který nás před „obecňákem“ očekává, nám říká, že cestu do vesnice zhruba před hodinou ostřelovali Rusové.
Ti ostřelují nejčastěji minomety celou tuto oblast v podstatě každá den. V obci, v níž jsme distribuovali, takto zabili její čtyři obyvatele.
Ostatně nepříliš vzdálené výbuchy se občas ozývaly i během několika desítek minut našeho pobytu v této vesnici.
Místní jsou samozřejmě za jakoukoli pomoc velmi vděčni, hlady sice neumírají, chybí jim ale možnost cestovat za běžnými pochůzkami a nákupy do města. Respektive to lze, ale jedete hodinu územím, které bývá pod pod palbou, navíc po cestách, kde se nedá prostě šlápnout na plyn a zkusit ujet pryč.
V následujících dnech se potom tým Koridoru věnoval přípravě svého multifunkčního kamionu.
Ten by měl umět převážet raněné, dovážet humanitární pomoc, osádka bude schopna na místě poskytovat základní ošetření a systém Starlink pak umožní lidem ve válečné zóně se spojit se svými nejbližšími.
To už jsem ale vyrážel na cestu zpátky domů po trase Oděsa – Vinnitsia – Ternopil – Lvov – Krakow – OVA.
Využil jsem toho, že další člen skupiny jel domů vlastním autem, s přenocováním ve Lvově.
Možná vás zajímá, jestli jsem tam měl strach. Neměl, jestli vás trefí se nedá nijak ovlivnit a riziku jsem se snažil vědomě předcházet, třeba tím, že jsem měl přilbu a neprůstřelnou vestu.
Jiné by to určitě bylo, kdyby to bouchlo někde hned u nás, to bych určitě už pak strach měl.
Nejistý jsem se cítil pouze v noci, když jsem chodil spát. Oděsu, kde jsem bydlel ostřelovali všechny tři dny, kdy jsem tam byl. Nějaká trefa do domu v němž se plně neorientujete ani ve dne, by byla za noci hodně nepříjemná.
Navíc lidi kolem vás, místní, vesničané, Chersoňané i Oděsané fungují normálně, jako by se kolem nich nic nedělo i přes časté ruské útoky, to vám taky pomůže si případné obavy racionalizovat.
Nevím, jak ještě dlouho válka potrvá, ale myslím, že to není moje poslední aktivita v Ukrajině v době jejího trvání.
Není to jen ukrajinská věc, potřebujeme všichni, aby se Putin složil k zemi a tak je aktivní pomoc Ukrajině i věcí naší bezpečnosti a budoucnosti.
Největší borci jsou samozřejmě všichni ti z nás, kteří tam jsou dlouhodobě, ať už jako vojáci, zdravotníci, nebo makají v zázemí.
Respekt a díky.
Podpořte provoz této stránky
Tuto stránku jste zresuscitovali Vy, kteří přispíváte, abych mohl udržet v práci snížený úvazek a mohl vytvářet a sdílet její obsah. Visegradský jezdec není Karel Paták, ale jsme to my všichni.
Díky!
Pokud vás stránka Visegradský jezdec zaujala a rádi byste přispěli na její provoz, můžete ji podpořit prostřednictvím služby Donio.cz nebo na transparentní účet číslo 2301923262 / 2010.
Všem dárcům samozřejmě mnohokrát děkuji
