Ticho.

Zemřela Anna Hyndráková, bylo jí 93 let.

Tato dáma byla jedním z nejaktivnějších přeživších holocaustu a pro dobu, kdy už nebude žít žádný z jeho očitých svědků natočila pro Židovské muzeum v Praze stovky rozhovorů s českými přeživšími Šoa. „Já jsem toho nahrávání už měla někdy plné zuby,“ řekla kdysi, přesto se na dokumentaci podílela řadu let. „Je to pocit povinnosti vůči těm, kteří to nepřežili.“

Zrovna tak organizovala přednášky, besedy a výstavy k tomuto temnému období našich dějin.

Tady je její příběh:

💬 Anna Hyndráková, rozená Kovanicová, se narodila v roce 1928 v židovské rodině. Tatínek byl obchodní cestující a maminka se starala o domácnost. Rodina byla plně srostlá s českým prostředím a hlásila se k masarykovským idejím.

💬 S nástupem nacismu musela Anna snášet ústrky ve škole, nesměla zdravit známé a jediným místem pro dětské hry jsou židovské hřbitovy na Vinohradech, na Starém městě a místo zvané Hagibor na rozhraní Vršovic a Vinohrad.

💬 V září 1942 dostala Anička s rodiči předvolání do transportu. Její o sedm let starší sestra Truda s manželem ji v tomto o pár měsíců předešla a v té době již byla v Terezíně. Transport byl začátkem tragického příběhu celé rodiny, ze kterého se později vrátila Anna jako jediná.

💬 V Terezíně Anička pracovala např. jako instrumentářka u zubaře: „Kluci se celý den učili, my (dívky) jsme chodily do práce a učily jsme se potom. Život tam byl ohromně bohatý. Půjčovali jsme si knížky, dělili jsme se – kdo dostal balík a nerozdělil se, byl ve všeobecném opovržení. Některé domovy byly vedený jako skautské, některý sionistické, některý vlastenecky česko-židovské. Všechno v duchu nebát se a nekrást, v úctě k Masarykovi.“

💬 O Osvětimi, kam se rodina posléze dostala do rodinného tábora BIIb, nechme mluvit samotnou Aničku, tehdy jí bylo šestnáct let: „Viděli jsme ustavičně komíny, které kouřily, a cítili smrad spálené bílkoviny. Viděli jsme ustavičně přijíždět lidi, ale neviděli jsme je odjíždět…“

Annina kamarádka z předchozího prosincového transportu se den před selekcí (a zplynováním) přišla rozloučit se slovy: „Až ti zítra sedne na nos saze, tak to budu já.“

💬 Když došlo v červenci roku 1944 na likvidaci rodinného tábora, Anna s tatínkem selekcí prošli, ale maminka jako žena starší padesáti let nikoli. „A tatínek řekl, že ji nenechá samotnou. Tak tam zůstali oba .Jednoho dne byl ten tábor prázdný. Komíny kouřily a tábor byl prázdný. Od té doby skoro nikdy nebrečím.“

💬 Svému osudu neunikla bohužel ani Anina sestra s roční dcerou a švagr František: „Můj švagr byl zařazen do transportu na podzim ‘44, prošel Osvětimí a zemřel na pochodu smrti. Byl to mladej, silnej chlap, důstojník československý armády. Moje sestra šla potom za ním jedním z transportů, a protože měla na ruce dítě, šla do plynu.“

💬 Poté co úspěšně prošla selekcí, putovala přes tábor Christianstadt, kde chodily vězenkyně na lesní práce, pochodem smrti do Bergen Belsenu. Z něj se pokusila utéci, byla zadržena a umístěna v táboře ve Zhořelci.

Tam ji zastihl konec války. Bylo jí sedmnáct a na světě zůstala úplně sama.

💬 Od roku 1945 až do své smrti se Anna Hyndráková snaží vyrovnat s tím, co prožila, i se ztrátou svých nejbližších. „Nikdy se toho nezbavíte, myslím, že jsme tím navždy všichni poznamenaní.“

💬 Ještě v roce 2007, když chtěli neonacisté 9. listopadu (tedy v den výročí Křišťálové noci) pochodovat pražským židovským městem, Anna Hyndráková se zúčastnila (v 79 letech) úspěšné blokády, která provokaci neonacistů zabránila.

Neměli bychom nikdy zapomenout na to, co se tehdy stalo, jak to začalo, jak to pokračovalo a jak to skončilo.

A že průvodním jevem vzestupu nacismu byla lhostejnost těch, na něž zprvu nacistické represe nemířily.

Čest její památce!