Pro veřejnost důležitý rozhovor s vládním zmocněncem pro energetickou bezpečnost Václavem Bartuškou, o plynu, jeho (ne)dostatku, současné i budoucí ceně, ale hlavně o politických a bezpečnostních hlediscích.
My v Evropské unii si stále ještě neuvědomujeme, že v roce 2007 jsme zemím, které vyvážejí ropu a zemní plyn, de facto vyhlásili válku. Protože jsme tehdy jasně definovali svůj základní cíl – zbavit se fosilních paliv, ropy a zemního plynu.
Většinu z nynějších vysokých cen plynu na sebe dobrovolně převezmou evropští distributoři
Ještě v dubnu stálo tisíc kubíků plynu v Evropě 14 dolarů, v současnosti kolem 1000.
V ČR každý stupeň pod nulou znamená zvýšení denní spotřeby v řádu milionů kubíků plynu. V běžném roce se u nás spotřebuje okolo sedmi miliard kubíků plynu. Zhruba polovina jde na chemickou výrobu, primárně hnojiv. Druhá polovina pak představuje spotřebu domácností.
Jsme ve zlomovém okamžiku. Evropští plynaři (i čeští), se zoufale snaží, aby plyn nebyl politickým tématem. Jejich bytostným zájmem je, aby se lidé bavili o cenách plynu.
Mají zkušenost, že jak se o plynu moc mluví, je to pro ně vždycky průšvih. Sedím ve správní radě evropského regulátora a vím, že dokud budou evropští plynaři moci, velkou část nákladů ponesou sami. Radši omezí své vlastní zisky, než aby z plynu bylo politické téma.
Pokud by se tak stalo, tak to bude smrt plynu.
Plynaři vědí, že v okamžiku, kdy skončí v Evropě uhlí, a ta doba je v dohlednu, jsou na řadě oni. Zemní plyn je další, s kým se rozloučíme. Čím později se tak stane, tím lépe pro plynaře.
Představa, že tuto nebo následující zimu ceny vyletí vzhůru a obyvatelé Frankfurtu, Paříže a Prahy budou mrznout, je pro plynaře strašná. Protože v takovou chvíli vlády těchto zemí udělají vše pro to, aby plyn z našich domácností zmizel co nejrychleji.
Ve chvíli, kdy dojde teplo, lidé ztratí důvěru k dodavatelům energií.
Takže pokud se i následující zimu odehraje nějaká byť menší krize, je to pro evropské plynaře špatně. Proto se vehementně snaží, aby zvyšování cen za surovinu převzali na svá bedra a zvýšené náklady nepřešly na občany.
Konec uhlí za dveřmi.
V tuto chvíli bychom měli řešit, čím uhlí nahradíme. Uhelné elektrárny u nás skončí podle mě už koncem tohoto desetiletí. A to kvůli tlaku bank, které postupně přestávají uhelné projekty úvěrovat.
Já bych se přimlouval za to, aby uhlí nahradilo jádro. Můžeme také dovážet elektřinu ze zahraničí nebo přistoupit k úsporám ve spotřebě.
Což se může dít podle následujícího scénáře: Asi žádný politik to nebude chtít říct nahlas, ale pokud zůstanou ceny energií vysoké, část českého průmyslu to zkrátka zabije. Jeho velkou část tvoří subdodávky zboží do Německa a dalších západních zemí, což je výroba s vysokou energetickou náročností. Pokud cena energií stoupne třeba o 30 až 40 procent, může to být pro řadu českých průmyslových podniků likvidační.
Politici to zatím nedělají, ale musíme říct nahlas, že transformace energetiky v Evropě bude velmi nákladná.
Zároveň si ale musíme uvědomit, že ČR je nesmírně bohatá země. Víte, kolik třeba dáváme ročně na podporu obnovitelných zdrojů, které tvoří jednotky procent výroby elektřiny? Pětačtyřicet miliard korun. To je přitom podobný výdaj jako na obranu.
V každém případě se teď objevuje téma energetické chudoby. Je možné, že najednou tu budou rodiny, které nebudou mít na elektřinu nebo na plyn.
Proč šly nyní ceny fosilních paliv nahoru?
My v Evropské unii si stále ještě neuvědomujeme, že v roce 2007 jsme zemím, které vyvážejí ropu a zemní plyn, de facto vyhlásili válku. Protože jsme tehdy jasně definovali svůj základní cíl – zbavit se fosilních paliv, ropy a zemního plynu.
Na světě jsou ale desítky zemí, které žijí z vývozu těchto surovin. Asi třicítka zemí je na tom životně závislá. Od Ruska přes Saúdskou Arábii, Venezuelu, Nigérii…
Tyto země naši ambici opustit fosilní paliva dlouho vnímaly s úsměvem. Ale loňský, covidový rok ukázal, že stačí pokles poptávky o jednotky procent, a cena ropy a plynu se zhroutí. To přesně se stalo.
Loňský rok byl pro exportéry obrovským šokem. Najednou pochopili, že musejí rychle začít něco dělat.
Teď se nám snaží ukázat, že naše myšlenka opustit ropu a plyn jako zdroj energie je špatná. To ale není záležitost jen Ruska, nýbrž všech těch třiceti až čtyřiceti zemí, které budou bez ropy a plynu „na huntě“. Takový Ázerbájdžán má 90 procent příjmů z ropy a plynu, Alžírsko 98 procent, Rusko „jen“ 75 procent. Tyto země bez příjmů z exportu energetických surovin nebudou mít z čeho žít.
To, co se nyní děje s cenami, je jen začátek. Začátek jakési odezvy exportérů ropy a plynu na naše „zelené snažení“. Chtějí nám ukázat, že myšlenka zelené Evropy je scestná.
Proč ceny plynu tak vystřelily teď EU důkladně šetří. A zatím se zdá, že si dodavatelé, třeba nějaká velká ruská firma, si pronajal zásobníky v celé Evropě a nenaplnil je.
Nechtěl bych to tvrdit jako fakt, protože teď probíhá šetření celé věci. Chceme vědět, co se odehrálo. A pak přistoupíme k nějakým krokům. Třeba ke změně legislativy. Když se ukáže, že někdo si pronajal zásobníky a nenaplnil je, taky je možné mu je sebrat.
Myslím, že jde o něco ještě většího. V roce 2020 exportérům ropy a plynu na celém světě došlo, že pokles poptávky o jednotky procent pro ně znamená ztráty v desítkách procent. A že to, co se odehrává v Evropě a po zvolení Joea Bidena i v USA, je myšleno vážně. A že na to Evropa a USA mají peníze. To všechno dohromady je pro vývozce ropy a plynu smrtící.
Velká část exportérů ropy a plynu se teď snaží všemožně zelený proces zbrzdit. Zkoušejí nám to rozmluvit.
Jsem ale přesvědčený o tom, že pokud bude tohle pro evropské spotřebitele zlá zima, pak budou další zimy velmi zlé pro evropské dodavatele plynu. Protože evropské státy pak přistoupí buď k nějaké nové regulaci, nebo i vyvlastnění plynových zásobníků.
Jsme velmi bohatý kontinent a pořád ještě největší plynový trh na světě. Pokud nebudeme schopní využít svou sílu a bohatství, abychom se v zimě ohřáli, nezvládáme základní úkoly, které mají naše státy plnit.
Evropa se shodla na tom, že opustí fosilní paliva. Ve shodě jsou ekologové, ekonomové i bezpečnostní komunita.
Když byl v roce 2014 představen projekt „energetické unie“, byl v něm uveden jeden důležitý údaj – 400 miliard eur. To je částka, kterou EU ročně vydá na dovoz ropy a plynu. Po odchodu Velké Británie je to kolem 300 miliard.
Nahradit tento objem importu domácí produkcí, ať už to bude řepka olejná, kterou tak nemáte rádi, či cokoli jiného, je zatím krajně obtížné. Pokud vymyslíte, jak ropu a plyn vyměnit za obnovitelné zdroje, bude to skvělé. Protože pak nebudeme posílat naše peníze Moskvě a Rijádu.
Západ si dlouhá desetiletí platil své nepřátele. Opustit tuto závislost je dobře. Nepůjde to za jeden týden, za jeden rok ani během jediného desetiletí. Ale je to rozumný směr.
Připravit se bezpečnostně na dobu „po“.
Zbavíme se závislosti na ropných a plynařských velmocích, které od nás ročně dostávají stovky miliard eur. Přestaneme je posílat do jejich rozpočtů. A co se pak stane?
Máme tady celý postsovětský prostor v čele s Ruskem. Pak Ázerbájdžán. Kazachstán. Celý Perský záliv. A severní Afrika – Alžírsko a Lybie. Proto už dlouho nahlas říkám: zelený program, opuštění ropy a plynu také znamená mít na následnou situaci dobře připravenou armádu. Musíme se přece připravit na to, že tímto krokem zbankrotujeme země kolem nás.
Žádná země v dějinách nevydržela pokles životní úrovně svého obyvatelstva o desítky procent.
Musíme si jen uvědomit, že přechod na zelenou ekonomiku nebude jednoduchý pro nikoho, ani pro nás ne. Ale je to správný vývoj. I když výsledkem bude minimálně v prvním období zdražení energií. I pro naše občany.
Koho čeká energetická chudoba
Jestli před něčím varuju už mnoho let, tak je to před rozdělením země na ty, kteří jsou energeticky v pohodě, a ty ostatní. Nové technologie v oblasti obnovitelných zdrojů umožňují lidem, kteří mají domek někde na venkově, aby byli po většinu času energeticky soběstační.
Tohle ale může udělat zhruba 4,4 milionu obyvatel této země, kteří žijí v malých městech a na vesnicích. Zhruba 6,3 milionu lidí ovšem žije ve velkých domech na sídlištích a v nájemních bytech. Ti takovou možnost nemají.
Domky ale mají primárně bohatší lidé a v bytech na sídlištích zase žijí primárně chudší obyvatelé. Takže se klidně mohou rozevřít nůžky mezi těmi, kteří budou mít energii a kteří ji mít nebudou.
Střední stav na energie bude mít pořád. Když ale teplárna někde v Ústí nad Labem zvýší cenu tepla, může se klidně stát, že část tamních obyvatel na teplo už prostě nebude mít. S tímhle bude muset stát něco dělat.
Obnovitelné zdroje
Před deseti lety se tu kvůli solárnímu boomu bohužel vytvořil špatný obraz obnovitelných zdrojů. Jsou to ale zdroje budoucnosti. Přestože dnes jsou málo výkonné a špatně se v nich skladuje elektřina.
Když se v roce 1894 jel první automobilový závod mezi Paříží a Rouen, vyhrál ho parní stroj, zatímco vozy se spalovacími motory dojely až na dalších místech. Závod se odehrál po dvou stoletích vývoje parních strojů. Ty se ve velkém vyráběly ve fabrikách, zatímco pánové Peugeot, Daimler nebo Benz první spalovací auta teprve sestavovali někde v kůlnách na koleni. O dvacet let později ale bylo všechno jinak a parní stroje neměly vůbec šanci.
Tak to bude i s technologiemi obnovitelných zdrojů. Budou se zdokonalovat.
🏇 Podobných článků v neodborných médiích příliš nenajdeme, informace o výhledu naší energetické budoucnosti však patří mezi nejzásadnější údaje, které budou ovlivňovat životy nás všech.
Rychlá konverze energetiky je problémem, který se nedá prostě a snadno jen vysedět, tak jak jsou naši politici zvyklí, to s nepříjemnými skutečnostmi dělat.
