Při hledání informací na stránku Visegradský jezdec jsem znovu nalezl zapadnutý příběh, který se z neskutečnou naléhavostí a tragičností osudů celých generací našich někdejších spoluobčanů, právě vynořil z časové smyčky dějin.
Na snímku Věra Vohryzková z Dačic. Narodila se v květnu 1939. Rodina Vohryzkova byla rodinou českých židů.
Otec holčičky Max Vohryzek, majitel velké pletařské továrny v Dačicích, byl deportován z rodiny jako první a zahynul v táboře Osvětim již v červenci 1942.
Na snímku dole jsou zbývající členové rodiny, zleva starší bratr Věry Jiří (1937), matka Štěpánka Vohryzková a samotná Věrka.
Štěpánka, Věra a Jiří Vohryzkovi odjeli transportem Aw, č. 88 v květnu 1942 do Terezína a 18. prosince téhož roku je nacisté převezli transportem Ds, č. 662 do Osvětimi, kde byli všichni tři hned po příjezdu zavražděni.
Tento osud potkal drtivou většinu našich židů, kteří se na počátku okupace nacházeli na území Protektorátu.
Před několika týdny udělalo Muzeum památníků koncentračního tábora Osvětim objev, který znovu po mnoha letech připomenul tragický osud členů rodiny Vohryzkových.
Pracovníci Památníku našli mezi mnoha tisíci schraňovanými dětskými botičkami jednu, která byla zevnitř podepsána Věra Vohryzková. Viz snímek níže. Více o celém nálezu ZDE.
Při čtení těchto dokumentů se na chvíli zastaví srdce. Každého donutí se zamyslet nad osudem rodiny Vohryzkových, nad tím, kam až může vést programově šířená nenávist, na základě kolektivní viny.
Jakou cestou prošel člověk, který tady Věrku, Jirku a tisíce dalších dětí, křikem a bitím natlačil do plynové komory a nakonec za nimi zacvaknul vstupní vrata? Jak se vyvíjela společnost, která produkovala sadistické amorální dozorce a vrahy z koncentračních táborů? Jak tomu mohlo světové společenství nečinně přihlížet?
Nemůže se to stát dnes znovu? Neděje se něco na podobném principu kdesi nedaleko právě teď? A děláme skutečně všechno proto, aby bylo toto zlo poraženo?
Můžeme si při pohledu na Věrku Vohryzkovou a její botičku říci, že už to nikdy nenecháme dopustit?
Byl bych šťastný, kdybych mohl říci, že ne, že určitě ne. Ale já tuto jistotu nemám…
Ostatně docela nedávno …
Podpořte provoz této stránky
Tuto stránku jste zresuscitovali vy, kteří přispíváte, abych mohl udržet v práci snížený úvazek a mohl vytvářet a sdílet její obsah. Visegradský jezdec není Karel Paták, ale jsme to my všichni.
Díky!
Pokud mě chcete také podpořit, můžete prostřednictvím služby Donio.cz
