Všichni naši blízcí

Při hledání informací na stránku Visegradský jezdec jsem znovu nalezl zapadnutý příběh, který se z neskutečnou naléhavostí a tragičností osudů celých generací našich někdejších spoluobčanů, právě vynořil z časové smyčky dějin.

Na snímku Věra Vohryzková z Dačic. Narodila se v květnu 1939. Rodina Vohryzkova byla rodinou českých židů.

Obrázek

Otec holčičky Max Vohryzek, majitel velké pletařské továrny v Dačicích, byl deportován z rodiny jako první a zahynul v táboře Osvětim již v červenci 1942. 

Na snímku dole jsou zbývající členové rodiny, zleva starší bratr Věry Jiří (1937), matka Štěpánka Vohryzková a samotná Věrka.

Foto těsně před transportem všech tří do tábora Terezín
Druhá strana dochované fotografie. Je na ní vzkaz Štěpánky Vohryzkové manželovi. Fotka byla zasílána manželovi Maxovi, který jak už víme, byl nucen opustit rodinu a jako první odejít do koncentračního tábora. Vzkaz Štěpánka napsala 24. února 1942, necelé tři měsíce před deportací do Terezína a mimochodem na den přesně osmdesát let před ruskou invazí na Ukrajinu.

Štěpánka, Věra a Jiří Vohryzkovi odjeli transportem Aw, č. 88  v květnu 1942 do Terezína a 18. prosince téhož roku je nacisté převezli transportem Ds, č. 662 do Osvětimi, kde byli všichni tři hned po příjezdu zavražděni.

Tento osud potkal drtivou většinu našich židů, kteří se na počátku okupace nacházeli na území Protektorátu.

Před několika týdny udělalo Muzeum památníků koncentračního tábora Osvětim objev, který znovu po mnoha letech připomenul tragický osud členů rodiny Vohryzkových.

Pracovníci Památníku našli mezi mnoha tisíci schraňovanými dětskými botičkami jednu, která byla zevnitř podepsána Věra Vohryzková. Viz snímek níže. Více o celém nálezu ZDE.

Při čtení těchto dokumentů se na chvíli zastaví srdce. Každého donutí se zamyslet nad osudem rodiny Vohryzkových, nad tím, kam až může vést programově šířená nenávist, na základě kolektivní viny.

Jakou cestou prošel člověk, který tady Věrku, Jirku a tisíce dalších dětí, křikem a bitím natlačil do plynové komory a nakonec za nimi zacvaknul vstupní vrata? Jak se vyvíjela společnost, která produkovala sadistické amorální dozorce a vrahy z koncentračních táborů? Jak tomu mohlo světové společenství nečinně přihlížet?

Nemůže se to stát dnes znovu? Neděje se něco na podobném principu kdesi nedaleko právě teď? A děláme skutečně všechno proto, aby bylo toto zlo poraženo?

Můžeme si při pohledu na Věrku Vohryzkovou a její botičku říci, že už to nikdy nenecháme dopustit?

Byl bych šťastný, kdybych mohl říci, že ne, že určitě ne. Ale já tuto jistotu nemám…

Ostatně docela nedávno

Podpořte provoz této stránky

Tuto stránku jste zresuscitovali Vy, kteří přispíváte, abych mohl udržet v práci snížený úvazek a mohl vytvářet a sdílet její obsah. Visegradský jezdec není Karel Paták, ale jsme to my všichni.

Díky!

Pokud vás stránka Visegradský jezdec zaujala a rádi byste přispěli na její provoz, můžete ji podpořit prostřednictvím služby Donio.cz nebo na transparentní účet číslo 2301923262 / 2010.

Všem dárcům samozřejmě mnohokrát děkuji

Nejnovější články

Autor

Karel Paták - Zdravotník s přesahem

Zajímá mě politika, proto ji sleduji a snažím se svoje postřehy a poznatky prostřednictvím textu předat dál, mezi další lidi. Mám totiž za to, že v době nástupu populismu a dezinformací, jako běžného politického nástroje, je dvojnásob nutné, aby každý, kdo dorazí k volební urně, vhodil svůj hlas na základě co nejširšího spektra informací a podle něj se potom rozhodoval. Mediálních výstupů je dnes přebytek a vytváří tak informační chaos, proto se snažím, aby můj web sloužil k jejich tříbení.

Můj příběh