Leviatan II.

Pro konečný úspěch je vždycky důležité podívat se na sebe do zrcadla a umět být ke svému obrazu kritičtí.

Pokud se podíváme na dnešní západní Evropu (od Ukrajiny po Portugalsko) a zaměříme se na naši bezpečnost a obranyschopnost uvidíme jeden základní obraz: potenciálně snad máme zdroje k obraně i ve velké válce (minimálně je to v procesu), ale zcela jistě nám jako celku chybí vůle.

Pobaltí a Finsko, jakkoli vůli mají, celoevropskou válku vést nemohou.

Není vůle, nechceme bojovat. OK, tak druhá varianta: zbrojit, investice do materiální a technologické převahy takového druhu, že protivníka prostě od agrese tím rozdílem v náš prospěch, odradíme.

Třetí úspěšná cesta pro Evropu asi není.

Jedním z hlavních tmelů dnešní Evropy, jsou společné hodnoty, na nichž Evropa po válce vznikla a díky nimž je Evropa nejbohatší a nejbezpečnější kout planety.

Jsme ale v situaci, kdy může nastat potřeba tyto hodnoty se zbraní v ruce bránit a to dnešní Evropa (jako celek) ochotna není. Za těch 80 let z nás tato vůle postupně vyprchala.

Bránit se znamená mrtví vojáci a možná i civilisté, horší ekonomická situace, propad životní úrovně, diskomfort, nejistý výhled do budoucnosti pro každého. A nejistý výsledek války samotné.

A politici, kteří tohle všechno „menežují“ a vysvětlují lidem, že to tak musí být.

Pro dnešní Evropu mission impossible. To se prostě nestane a bude to „výsadou“, jen několika málo zemí, na nichž je tato ochota vidět už nyní.

Pokud tedy máme (zejména my ve východní Evropě) zůstat i v budoucnu svobodní a nezávislí, je potřeba nafouknout naše obranné schopnosti – vojenské i celospolečenské – na takovou míru, aby případného útočníka naše připravenost odradila od agrese.

Nikdo by nemusel posílat vojáky do války a ti by v ní nemuseli umírat. A pokud by válka ani nezačala, bylo by mnohem snazší udržet svobodu, nezávislost i demokracii.

Fakticky ani jinou možnost nemáme. A obranné schopnosti musí posilovat zejména ty země, které jsou Rusku blíž (nejakutnější nebezpečí) a které jsou deklarovaným cílem jeho agrese.

Polsko už to tak dělá, ale chybí mu širší společenské zapojení, na odpovídající úrovni jsou Baltské státy a Finsko.

Zbytek je zatím jen v pomalém pohybu žádoucím směrem (Švédsko, Německo, Rumunsko), nebo prakticky nečinný (Česko, Slovensko, Maďarsko).

Jak jsem zmiňoval, obranyschopnost se musí budovat celospolečensky, národ sám musí chtít být svobodný a nezávislí a chápat, že je proto třeba něco dělat.

Protože, když to takto nebude, budou nám tank a stíhačky na nic, pokud by měly bránit populaci, které jedno, jestli bude v ruské zóně vlivu, nebo ne.

A myslím, že všichni cítíme, že na tomto poli jsme v Česku v bodě nula, přičemž současná vláda usilovně pracuje na tom, abychom byli nahlodáni propagandou nepřítele ještě více a naše ochota bránit společně nás stát ještě klesala.

Jestliže se část odborníků shoduje na tom, že v případě napadení NATO nezafunguje protože bude váhat s reakcí, tak dlouho, až bude pozdě – a pokud bude mít pravdu, potom nám zbývají dvě možnosti: šlápnout do toho jako Poláci a snažit se budovat vojenská spojenectví s dalšími zeměmi, které se agresi jistě bránit budou, nebo se prostě odevzdat osudu a nechat toho nejagresivnějšího a nejasertivnějšího protivníka, ať si nás bez boje vezme a pak říci: „Jsme chudáci, západ nás zase zradil!“

To by ovšem bylo naše historické selhání.