Podle odborníků je k další válce mezi Ruskem a Ukrajinou nejblíže za dobu od „ustrnutí konfliktu“.
Respektive a přesně řečeno, vypadá to, že Rusko chce přepadnout Ukrajinu, tedy sousední evropskou zemi.
Podle ukrajinského ministra zahraničí Kuleby i amerických rozvědek by se tak mohlo stát už v lednu 2022.
Invaze by se mělo zúčastnit odhadem asi 175 ruských tisíc vojáků.
Poslední informace ukazují, že odhadem polovina ze zmíněného počtu ruských vojáků je již rozmístěna v blízkosti ukrajinské hranice.
Ruské plány podle něj počítají s přesunem 100 taktických skupin s obrněnými vozidly, dělostřelectvem a dalším vojenským vybavením k ukrajinským hranicím.
Možnému útoku napovídá modus operandi z roku 1968, kdy v ČSSR proběhlo cvičení vojsk Varšavské smlouvy Šumava, které si vynutila sovětská strana. Pozdější okupační vojska si tak těsně před invazí zmapovala terén a nacvičila přesuny v něm.
Nyní se zase konalo u ukrajinských hranic cvičení simulující invazi ruské armády, po jehož skončení už značná část vojsk zůstala „na značkách“ u ukrajinských hranic.
Další je podobnost s rokem 2014, kdy Putin poprvé poslal armádu na zemi svého souseda i tehdy totiž přepadení předcházela masivní dezinformační kampaň o provokacích Ukrajiny i západu, tak, jak je tomu i dnes.
Putin se snaží zabránit sbližování Ukrajiny se západem za každou cenu, tato země je plánech Ruska brána jako jeho výhradní vlivové území.
Patrně se snaží využít situace, kdy je Evropa koncentrována na snižování dopadu pandemie Covid a bojuje s vysokými cenami energií, (za něj je ovšem právě Rusko spoluzodpovědné).
Sází tedy na pomalou a nerozhodnou reakci západu.
Ten mu slibuje v případě útoku výrazné přitvrzení ohledně sankcí, na druhou stranu už šéf NATO upozornil, že Ukrajina není členskou zemí a tak nepadá v případě napadení této země, v úvahu přímá vojenská pomoc.
Deník Bild píše, že Rusko plánuje finlandizace Ukrajiny, tedy vsunutí zpět do Ruské vlivové zóny zhruba v režimu, v němž je nyní soužití Moskva a Minska.
“ Kremelský politolog Fjodor Lukjanov, který tvrdí, že Kreml požaduje pevné garance, že Ukrajina nikdy nevstoupí do NATO. Podle něj je princip, že každá země si může sama vybrat, členem které bezpečnostní organizace bude, již přežitý. Naopak tvrdí, že příkladem by měla být takzvaná finlandizace, tedy stav, kdy se po druhé světové válce Finsko prakticky vzdalo vlastní zahraniční a bezpečnostní politiky.“
Ve hře jsou tedy opět porušované záruky, poskytnuté Ruskem v Budapešťském memorandu z roku 1994, že bude respektovat suverenitu Ukrajiny v rozmezí platných hranic, zdrží se použití síly proti Ukrajině, a také ekonomického nátlaku ve snaze ovlivnit její politické směřování, výměnou za zničení ukrajinského jaderného arzenálu (to proběhlo).
Každý rozumný člověk musí vidět, že zdaleka nejde jen o Ukrajinu, ale o bezpečnost celé Evropy a v případě jakékoli agrese, musí Evropa postupovat společně a konečně Rusko přimět k ukončení agresivní politiky vůči sousedním zemím.
Appeasement, ustupování totalitním diktátorům a obětování slabších zemí, se nám Evropě a světu nikdy v historii nevyplatil.
