Zdeňka Fantlová: „Má šťastná hvězda“.

Příběhům našich spoluobčanů, kteří se stali obětí holocaustu se věnuji na stránce Visegradský jezdec dlouhodobě.

Kromě tragických osudů, které zasáhnou prakticky každého, bez ohledu na politické preference, jde taky o nejznámější v reálu aplikovaný příklad, kam může vést stav, kdy se vnitřně zhroutí stát, demokracie v něm a moci se chopí našistická militantní lůza.

Holocaust je brutální učební pomůckou, varováním pro všechny, aby se všem fašizujícím tendencím a skupinám, bránili pokud možno co nejaktivněji a hned od samého počátku, kdy jsou ještě málo nebezpečné.

Tolik úvod.

Zdeňka Fantlová, jedna z nejznámějších vypravěček příběhu českých židů v době II. světové války

Minulý týden zemřela Zdeňka Fantlová, jejíž rozhovory a vyprávění o osudech její rodiny a celé naší židovské komunity v době holocaustu, patřily mezi ty nejpůsobivější.

Stejně jako její kniha „Klid je síla, řekl tatínek“.

Rodačka z Rokycan zažila známý kolotoč smrti za času holokaustu. postupná dehumanizace a vyloučení ze společnosti, Terezín, transport do Osvětimi, několik dalších táborů, pochody smrti a nakonec i mír a svobodu. Jako jediná z rodiny.

Přežila Terezín, Auschwitz-Birkenau, Kurzbach, Gross-Rosen, Mauthausen a Bergen-Belsen, kde se dočkala svobody.

Některé výjimečné momenty z jejího života:

🌐 V Terezíně dostala zásnubní prstýnek od přítele Arna. Ten dokázala uchránit po cestách všemi nacistickými lágry, ačkoli za prozrazení, že jej neodevzdala, by následoval trest smrti.

Arno, člen Aufbaukomanda Terezín, byl nakonec, stejně jako mnoho jeho kolegů z prvního transportu do Terezína, zavražděn v Osvětimi. Byl součástí trestního transportu za likvidaci Reinharda Heydricha a ten byl zlikvidován hned po příjezdu …

Nicméně, jak sama Zdeňka mnohokrát vyprávěla, ten prstýnek byl pro ni talismanem, který jí dával sílu přežít všechny hrůzy.

„Tam opravdu poznáte, kdo je kdo. V normálním životě je to kamufláž, lidi mají majetky, auta a já nevím co všechno. Mají určitou společenskou hodnotu, status, ale tam jsou nazí. Jsou to, co jsou. Ti, kteří platili za někoho, pan továrník a milostivá paní, byli sobci a šli přes mrtvoly. Pak tam třeba byli lidi, kteří v normální společnosti byli nikdo, a to byli ti hrdinové.“

Zdeňka Fantlová při jedné z přednášek

🌐 Když ji pro původ vyloučili z gymnázia, začala ze vzdoru studovat alespoň angličtinu. Ta jí později v Bergen Belsenu, zachránila život. Tábor byl s koncem války už jen kulisou pro umírání ve velkém. Nebylo tam jídlo, voda, za to spousta nemocí, včetně tyfu. Vězni postupně umírali, tak jak leželi. Například tak zemřely obě sestry Frankovy, nebo i Zdenčina sestra Lýdie.

Onemocněla totiž tyfem, stejně jako Zdeňka. Tyfová epidemie kolem ní na samém konci války zabíjela vysílené vězenkyně po stovkách. Zdeňka posledních sil se doplazila na ošetřovnu, kde ji našel britský voják. A tehdy jí angličtina zachránila život:

„Protože s tím Angličanem jsem mohla komunikovat. Vysvětlit mu, o co jde. A ten mne vytáhl z těch mrtvol a odvezl pryč.“

🌐 Fantlová byla také ve transportu, který v únoru 1945 směřoval z Mauthausenu a měl zastávku v Rokycanech. Zdenka napsala na kousek papíru krátkou zprávu, že je právě ve vlaku a netuší, kam směřuje. Psaní adresovala jednomu z otcových zaměstnanců a vyhodila smotek papíru z okna. Jako zázrakem papírek někdo našel a doručil jej na adresu. Dotyčný byl ale tou dobou v Terezíně, a tak vzkaz zůstal 60 let uložený v krabici.  Když pak roce 1989 přijela z emigrace (Austrálie, Británie) poprvé do Čech, kdosi v Rokycanech jí ten lístek ukázal a daroval.

🌐 A nakonec: až do své smrti žila shodou náhod žila v domě, kde za války sídlila československá vojenská zpravodajská služba. V protějším bytě dokonce vznikl plán na atentát na říšského protektora. Ze dvora Porchester Gate také pocházejí známé snímky Josefa Gabčíka a Jana Kubiše i členů dalších výsadků. Na snímcích se za jejich zády opakuje typická anglická cihlová zeď. 

Dílo & dokumenty

Především až téměř do sta let jezdila na besedy po školách, kde se snažila studentům vysvětlit, co vlastně Osvětim byla a jak zabránit tomu, aby se už nemohla opakovat.

Pak je to kniha „Klid je síla, řek tatínek“.

Pak je tu podle mého to nejlepší a totiž dokument „Má šťastná hvězda“ od paní Třeštíkové. Moc nechápu, že není dostupný. Co jiného by už mělo být?

Dál můžu odkázat na rozhovor pro DVTV.

Dál rozhovor pro ČRo.

A taky tento neznámý dokument, který jsem objevil na YT.

Úvodní foto: paní Fantlová v roce 1946, kdy pracovala na naší ambasádě ve Stockholmu.

Text je věnován památce ženě, která za války ztratila všechno, přesto zůstaly výjimečně silnou a inspirativní osobnosti.