Dvacátý první srpen už v naší novodobé historii zůstane navždy spjat s potupnou okupací vojsk Varšavské smlouvy (samozřejmě pod vedením Sovětského svazu) v roce 1968.
Předcházelo mu období uvolňování režimu, spojené s nárůstem důvěry v komunistické reformy, až naši komunisté podlehli klamu, že lze v totalitním sovětském bloku dělat autonomní politiku.
Rusové totiž dobře věděli, že toto společenské tání vyústí v dominový efekt, v němž velmi pravděpodobně komunisté s filozofií nerepresí, velmi rychle ztratí nejprve kontrolu nad děním v zemi a následně přijdou i svůj monopol moci.
Takže dali svým československým soudruhům několik varování, ať celý proces zastaví, ti si však, opojeni konečně důvěrou společnosti které vládnou, ponechali růžové brýle na očích a tak kromě zrádců a kolaborantů, byli ono ráno 21. srpna šokování „bratrskou zradou.“
A přitom se jen komunisti ostatních zemí zachovali stejně, jako už mnohokrát před tím.
Od loňská má pro nás toto výroční speciální nádech. Dnešní Rusko, které se tak podobá tehdejšímu totalitnímu Sovětskému svazu, přepadlo a snaží se okupovat (a následně vymazat z mapy světa) sousední Ukrajinu, která se provinila jen tím, že dala najevo snahu o definitivní vystoupení z ruské zóny vlivu.
Všichni to sledujeme, víme o ruském vraždění, mučení, znásilňování, ale taky vidíme hrdinný ukrajinský odpor, který pro tuto chvíli vygumoval ruské plány zničit celou zemi a následně ji včlenit do Ruské federace.
Ukrajinci mají neskutečnou odvahu a mají taky spoustu spojenců, kteří se sjednotili a snaží se pomoci (jistě naše limity jsou stále ještě daleko) k tomu, aby si uchránila svou nezávislost a svobodu.
Kdo jiný by měl chápat ukrajinskou současnost, než příslušníci národa, na nějž se před cca padesáti lety snesla z Moskvy stejná pohroma. Kvůli vnitropolitické (armáda i bezpečnostní složky v moci prosovětských vlastizrádců, komunisti sami by nikdy nevydali rozkazy k boji proti Rudé armádě a jejím pobočkám) i zahraniční situaci (nebyli spojenci ochotni za nás bojovat) jsme rychle podlehli.
Navíc – a to je horší než samotný akt okupace, mnozí z nás začali kolaborovat (milióny lidí) s okupační mocí a pookupační období tzv. normalizace patřilo z hlediska morálky k tomu nejhoršímu, co jsme v dějinách předvedli.
Tím hůře, že na rozdíl od dnešní Ukrajiny, nikomu z nás nešlo v tehdejším Československu o životy, jen o kariéry a hmotné statky.
Nicméně osud nám dal již několik možností k nápravě a jednou z nich je i možnost Ukrajině skutečně citelně pomáhat.
A dlužno dodat, že část národa tak skutečně přičinlivě činí.
Jsem přesvědčen, že právě zítřejší den je jedním z ideálních podnětu k dalšímu kolu občanské pomoci bojující Ukrajině.
Stejně jako loňský rok bude 21. srpen dnem jakési challenge, k poslání 1968 korun na účty, které Ukrajincům pomáhají vyhánět z jejich země nenáviděné ruské okupanty.
„Pojďme společně měnit historii tak, aby se srpen 1968 už nikdy neopakoval.
Ani na Ukrajině.“
Odkaz na sbírku ZDE.
Osobně pošlu 21. srpna 1968 korun jak z vašich příspěvků na provoz stránky (díky!), tak i ze svého soukromého účtu, kde mám peníze na běžné útraty.
Věřím, že tentokrát opravdu nebudu sám, jako ostatně nebývám v pomoci druhým sám nikdy.
Děkuji.
Podpořte provoz této stránky
Tuto stránku jste zresuscitovali vy, kteří přispíváte, abych mohl udržet v práci snížený úvazek a mohl vytvářet a sdílet její obsah. Visegradský jezdec není Karel Paták, ale jsme to my všichni.
Díky!
Pokud mě chcete také podpořit, můžete prostřednictvím služby Donio.cz
