Nejslabší a nejhloupější

Americký prezident Donald Trump stačil v čase, kdy se před celým světem ztrapňuje ve válce s Íránem, ještě při návštěvě v Číně, kde prosil, aby mu tato totalitně země s Hormuzem pomohla, ještě v podstatě veřejně odepsat podporu Taiwanu.

A vlastně souběžně oznámit stahování amerických sil z Evropy.

To vše během necelých tří týdnů.

Spojené státy tak pod jeho vedením výrazně oslabují a vyklízí mezinárodní kolbiště jiným, skutečně asertivním a schopnějším imperiálním mocnostem.

Dnes se zaměřím na jeho návštěvu Číny, která jako by stála v pozadí ostatního dění. A to by byla chyba. Protože Trump ukázal, že pokud bude cítit možnou výhodu pro sebe, okamžitě potopí svého spojence, aniž by při tom mrknul brvou.

Mimochodem, jak vypadá americká zahraniční politika dnes ukazuje i toto video z první poloviny května, v němž Trump říká, jak úžasný je běloruský diktátor Lukašenko …

1. Ivan Pilip:

„V českých médiích se neobjevily téměř žádné zprávy o návštěvě Trumpa v Číně a přitom podle všeho znamenala další posun geopolitických sil: nedosáhl ničeho, Čína tlak na Írán kvůli Hormúzu zjevně odmítla, Trump naopak odmítl potvrdit podporu Taiwanu a Jimmy Lai zůstává dál vězněn.“

2. Info.cz: Trumpovo mlčení děsí Tchaj-wan. Washington je nečitelný i pro vlastní spojence

„Když byl při odchodu z Pekingu americký prezident Trump dotázán, zda jsou americké bezpečnostní garance vůči Tchaj-wanu stále platné, odmítl odpovědět. Podle stanice CNBC na palubě Air Force One prohlásil, že totéž se ho zeptal čínský lídr Si Ťin-pching. A Trump měl reagovat slovy „O tom nemluvím.“ Takový výrok není projevem strategické obezřetnosti, ale ukázkou politické lehkomyslnosti.“

„V okamžiku, kdy se Čína připravuje na nejagresivnější tlak na Tchaj-wan za poslední dekády, je mlčení amerického prezidenta přesně tím signálem, který může povzbudit Peking a zároveň vyděsit spojence. Tchaj-wan i další státy v regionu se oprávněně ptají, zda by Spojené státy v případě krize skutečně dostály svým závazkům, nebo zda by se Washington raději pokusil o dohodu, která by ostrov obětovala ve jménu krátkodobého klidu. Taková nejistota je sama o sobě destabilizující.“

Zdroj ZDE.

3. Jiří Hlavenka: Trump hodil Taiwan přes palubu

Když jsem před pár dny napsal, že výsledky Trumpovy návštěvy v Číně byly nicotné… no, teď bych si dal nejraději přes prsty.

„Řeknu toto: nevidím moc rád, když někdo chce být samostatný, a víte, měli bychom cestovat 9500 mil, abychom bojovali ve válce. Do toho nejdu. Ne že někdo řekne ´chceme být nezávislí, Amerika nás ochrání´. Do toho nejdu.“

„Víte, když se podíváte na ty poměry, Čína je VELMI, VELMI MOCNÁ, VELKÁ země. (Taiwan) je velmi malý ostrůvek. Asi 59 mil. My jsme 9500 mil daleko“.

(Ohledně naplánovaných velkých dodávek zbraní Taiwanu): „Možná to udělám. Možná to neudělám“.

Jestli tohle není sdělení celému světu, že si Amerika pro Taiwan nebude pálit prsty, pak už nevím, co by jím mohlo být.

Další věci. Kongres už dříve schválil prodej zbraní za 25 miliard dolarů (500 miliard Kč), a čekalo se už jen na Trumpovo formální předložení k realizaci. Jedná se o obranné systémy, pro Taiwan zásadní. Taiwan má peníze na tato zařízení schválené a připravené k úhradě. Trumpovo „možná to udělám, možná to neudělám“ zní opět jako notičky z čínského politbyra. Trump navíc řekl, že tuto dohodu „podrobně konzultoval se Si Tin-Pchingem“, přičemž smlouva USA-Taiwan (tzv. „Šest ujištění“) výslovně stanovuje, že USA nebude žádné prodeje zbraní Taiwanu konzultovat s Čínou.

Taiwan nemá s USA přímo obrannou smlouvu. Místo toho má Amerika vlastní zákon, dle kterého „je země POVINNA Taiwanu poskytovat zbraně obranného charakteru a udržovat současně vojenskou kapacitu USA na takové úrovni, aby odolala jakékoli síle, která by byla schopná ohrozit bezpečnost nebo sociální a ekonomický systém Taiwanu“.

Této formulaci se říká „strategická nejednoznačnost“, ale Trump ji právě svým vyjádřením poslal k ledu a vyslal signál Číně: dělejte si s nimi co chcete, nás se to netýká.

———

Trumpův svět neobsahuje slovo „pomáhat“. On vůbec neví, co to je, nebo tím opovrhuje. Nikdy nikomu nepomohl a nepomůže. Nepomůže Taiwanu při napadení – na to můžeme vzít jed. A co je pro nás horší, nepomůže ani Evropě při napadení. Trans-atlantické spojenectví je nyní mrtvé – všichni to vědí. Evropu dnes nechrání Amerika, ale Ukrajina svým vlastním tělem.

Trump uznává jen silné, což opakovaně prohlašuje (lichotivě takto hovoří o vládcích Ruska a Číny). Slabými a malými opovrhuje a nejspíš by byl rád, aby byli ponížení a poražení. Trump je zcela zjevný sadista – rád ubližuje slabým, dělá mu to dobře. Silným lichotí.

Pokud je tedy toto výsledek Trumpovy cesty do Číny, nemohlo si čínské vedení přát více.

(Karikatura je z čínského státního média, text říká: „Žádný spěch, všechno má svůj čas“).

Zdroj ZDE.

Kontext k textu ZDE, viz screen

A ještě jeden zajímavý postřeh na závěr, který našla Pavla Vovsová:

Jak hodnotí summit SI – Trump Marc Vidal, jedna z nejvlivnějších osobností současnosti v oblasti digitální transformace a Průmyslu 4.0. Má velkou poradenskou firmu, s klienty jako BASF, Merck, IBM, Hitachi, Ricoh, Bankia, Euskaltel nebo Oracle, vyučuje na prestižních univerzitách.)

———————————————————————–

To, co tento týden končí v Pekingu, není summit, ale starý světový řád — a umírá zvláštním způsobem, protože velké přesuny moci se téměř nikdy neoznamují formálním prohlášením.

Není tu žádná smlouva, žádná kapitulace, žádný zakládající akt s kamerami a vlajkami spuštěnými na půl žerdi; místo toho je tu muž, který nastupuje do letadla na ranveji na Aljašce během mezipřistání kvůli tankování, protože mu dva dny před přistáním v hlavním městě protivníka zavolal jeho prezident.

Ten muž vyrábí čipy, jeho firma má vyšší hodnotu než HDP Německa a jeho zjevně improvizovaná přítomnost na tomto letu vypovídá o skutečném stavu světa mnohem více než celý ekonomický tisk posledního desetiletí.

________________________________________

Když hegemonická mocnost musí žádat o laskavost soukromého výrobce, aby nepřišla na jednání nahá, pak už tato mocnost není tím, za co se vydává.

Summit v Pekingu je přesně tímto: přesně datovatelným a fotograficky zachytitelným okamžikem, kdy mezinárodní řád mění majitele, aniž by si to ten předchozí troufl přiznat.

________________________________________

Muž, o kterém mluvím, se jmenuje Jensen Huang a vede společnost Nvidia, firmu vyrábějící polovodiče, na nichž se trénuje umělá inteligence celého světa.

Trump zavolal Huangovi a ten nastoupil do letadla v Anchorage na Aljašce, přičemž do Pekingu dorazil několik hodin před hlavní delegací.

Nebylo to proto, že by Trump chtěl demonstrovat technologickou sílu, ale proto, že bez něj nebylo s čím vyjednávat o toku materiálů, které Spojené státy téměř zoufale potřebují; diplomatickým jazykem se tomu říká logistická kapitulace převlečená za improvizaci.

________________________________________

CHRONOLOGIE KAPITULACE (2025–2026)

Události vedoucí k summitu v květnu 2026 mají jasnou časovou osu, kterou oficiální narativ často zamlžuje:

• Duben 2025: Washington zakázal Nvidii prodávat čip H20 na čínském trhu, což vedlo k odpisu zásob ve výši 5,5 miliardy dolarů. Peking okamžitě odpověděl omezením vývozu vzácných zemin,.

• Červenec 2025: Trumpova administrativa po pouhých třech měsících zákaz prodeje čipů zrušila.

• Říjen 2025: Peking znovu pohrozil zastavením dodávek vzácných zemin, načež Trump ustoupil výměnou za sliby o zrušení čínských kontrol vývozu a snížení cel.

• Prosinec 2025: Washington povolil prodej pokročilejších čipů H200 do Číny.

• Květen 2026: Ukazuje se, že čínský vývoz vzácných zemin je o 50 % nižší než před dubnem 2025, což znamená, že Peking dohodu z října nedodržel a ponechal si kontrolu nad situací.

________________________________________

STRUKTURÁLNÍ ZÁVISLOST A VÁLKA

Čína v současnosti zpracovává 85 % světových zásob vzácných zemin a vyrábí více než 90 % permanentních magnetů, zatímco na území USA nefunguje žádný závod na jejich separaci. Tato závislost je kritická, protože každý interceptor, řízená munice nebo elektronický systém, který USA používají ve válce proti Íránu, závisí na materiálech z Číny. Čím déle konflikt v Perském zálivu trvá a čím více se vyprazdňují arzenály, tím naléhavější je potřeba materiálů, které kontroluje protivník. V 21. století jsou silní ti, kteří ovládají to, co nepřítel potřebuje k fungování svých zbraní.

________________________________________

„AMERICKÝ SUEZ “ A HISTORICKÁ PARALELA

Vidal srovnává tuto situaci s krizí v Suezu v roce 1956, kdy si Velká Británie uvědomila, že již není suverénní mocností, protože její ekonomika a měna závisely na USA,. Peking 2026 je pro USA stejným momentem: Trump musel vzít šéfa Nvidie do letadla, protože bez něj neměl v Pekingu čím vyjednávat o toku materiálů potřebných pro vedení války.

________________________________________

OTÁZKA TCHAJ-WANU

Trump změnil tradiční postoj k Tchaj-wanu, když prohlásil, že ostrov „ukradl“ americký polovodičový průmysl. Si Ťin-pching předal ultimátum: buď Washington upraví svou politiku vůči Tchaj-wanu, nebo vzácné zeminy přestanou proudit a čipy nebude možné kupovat. Analytici se nyní musí ptát, jakou hodnotu má Tchaj-wan pro administrativu, která zoufale potřebuje čínské materiály pro své zbraně a čipy Nvidia pro stabilitu akciového trhu.

________________________________________

NOVÝ ASYMETRICKÝ BIPOLÁRNÍ SVĚT

Summit v Pekingu znamená konec éry, kdy USA určovaly podmínky světového obchodu (Bretton Woods, dolar jako rezerva, NATO). Vzniká asymetrický bipolární svět, kde jedna strana má měnu a kulturní vliv, ale druhá (Čína) má průmysl, materiály, demografii a čas. Evropa v tomto novém uspořádání přestává být hráčem a stává se pouhým územím; rozhodnutí o cenách energií v Madridu nebo čipech v Eindhovenu přijímají dva muži v Pekingu bez konzultace s evropskými lídry.

Doktrína „odpojování“ (decoupling) je mrtvá a globální jih již nebude muset volit strany, protože racionální volbou bude nevolit vůbec. Hlavní otázkou není, zda bude 21. století čínské, ale kdy si konečně přiznáme, že k tomuto mocenskému posunu již došlo

________________________________________

Peking 2026 je suezským okamžikem Spojených států: nejsou tu tanky, ale prezident, který posazuje generálního ředitele nejhodnotnější firmy světa do letadla, protože bez něj nemá s čím vyjednávat.

To, co v Pekingu umírá, je předpoklad, že Spojené státy určují podmínky světové směny.

Výsledný svět je asymetricky bipolární: jeden má měnu a příběh, ale druhý má průmysl, suroviny a čas.

Evropa se stává pouze územím, už není hráčem; rozhodnutí se přijímají mezi dvěma muži bez konzultace s kontinentem.M

Nepříjemná otázka nezní, zda bude 21. století čínské, ale v jakém přesném okamžiku si sami sobě přiznáme, že tento přesun moci už nastal.

Zdroj ZDE.

🏇 Mě by zajímala odpověď na otázku, kterou si musí každý příčetný člověk položit: jestli má v tuto chvíli západ dění pod kontrolou a ví co má dělat a proč a hlavně jestli to udělá.

Všichni jsme ohledně bezpečnosti spoléhali na Ameriku, ale ta zjevně už gone, ostatně viz její debakl Íránu, který rozhodně nepatří mezi hlavní světové hráče.

Naší devizou je spojenectví, až partnerství. Teoreticky napadení např. Polska by mělo znamenat kanadskou, australskou, korejskou akci, plus samozřejmě evropskou.

Je ovšem s velkým otazníkem, zda tato teorie přejde při skutečném napadení – a tomu jsme nyní blíže než jindy – v akci skutečnou.

A když jsme u tohoto textu, tak stejnou reakci by mělo vyvolat i napadení Taiwanu. Ale všichni tak nějak tušíme, že ten se pomoci nejspíš nedočká. Což nás tedy zase vrací na začátek k původní otázce.

No, hele, zbrojit, budovat odolnost a především úzká spojenectví, s těmi, kteří vypadají, že mají vůli k obraně ….