Příběh Nirvany Zeljković

Nirvana, řečená Nina, byla jednou z posledních dětských obětí obléhání Sarajeva. Smrt, v podobě srbského šrapnelu, si ji našla na začátku září 1995.

Nina byla později díky svému deníku označována za „sarajevskou Annu Frankovou“. Začala ho psát 3 měsíce před svou smrtí. Naposledy do něj psala 26. srpna 1995, den před tím, než byla na ulici zasažena: „Když jsem se dnes ráno probudila, první, na co jsem myslela, byla moje soutěž. Dnes je soutěžní den.“

Šlo o soutěž v latinskoamerických tancích, kterou shodou okolností zachytil dokument Tahira Cambise Exile in Sarajevo.

Tato dvanáctiletá dívka po sobě zanechala upřímné, silné a autentické svědectví o tragické době. Válečný deník Nirvany – Niny Zeljković, zapsaný v sešitě, který jí darovala její matka Zemira, je nejen dokumentem o jejích posledních měsících, radostech, obavách, snech a protivenstvích, které s sebou válka přináší, ale také svědectvím o životě v obleženém Sarajevu.

V den zásahu srbským šrapnelem bylo Nině dvanáct let, žila tedy téměř polovinu života v obklíčeném městě, uprostřed války.

Její matka vzpomíná: „Bylo 27. srpna. Byl slunečný, klidný den, nebyly slyšet žádné výstřely. Říkám jí, ať nevychází ven, že je to nejnebezpečnější, když je takový klid. Vzala si deku a ‚barbíny‘ na schodiště, ale přesto v nějakém momentu vyšla na ulici ve chvíli, kdy ten šrapnel spadl. “ 

Proč, prokletí, zabíjíte naše duše, které existují jen proto, aby milovaly? 
Že mají rádi klid, hru, štěstí… Ale zase vám nebudu nadávat, protože jste i tatínkové některých dětí, které milují klid a štěstí…

Nirvana Zeljković a její deník, jen o pár měsíců dříve, než byla zavražděna těmi, kterým byla tato zpráva adresována. Text je překladem fotky z deníku výše

Na místě, kde byla zasažena, v ulici Tepebašina, stojí pamětní deska, na níž je napsáno: „Milá Nino, touto ulicí jsi chodila do školy a z této ulice jsi šla do věčného míru. V našich myšlenkách budeš žít dál.“

Nirvana Zeljković zemřela po pěti dnech v komatu v Sarajevské nemocnici Koševo 2. září 1995 na následky zranění způsobeného srbským ostřelováním obleženého města.

Její pohřeb se konal v noci, aby byli jeho účastníci kryti tmou a byli tak ve větším bezpečí před odstřelovači a minometnou palbou.

Její matka si deník přečetla teprve až po Ninině smrti. .

Matka Zemira ukazuje šaty, v nichž den před smrtí Nina tancovala na závodech.

Nejvíce ji překvapilo, když na posledních stránkách našla verš napsaný Mevlana Dzelaludin Rumi, básníka a súfijského učitele ze 13. století:

„Když zkysne mléko, je to větší ztráta. Nezmizím, až mě uvidíš ukládat do hrobu. Copak slunce a měsíc zmizí, když zapadnou? Vám to připadá jako smrt, ale je to zrození. Hrob vám připadá jako vězení, ale duše byla osvobozena. V den mé smrti, až ponesou mou rakev, nemyslete si, že budu cítit bolest za tento svět. Neplačte a neříkejte: je to velká ztráta!“

Její matka o Nině moc chtěla napsat knihu. Slíbila jí to, když byla v kómatu, pošeptala jí tehdy do ucha: „Nikdy na tebe nezapomenu a udělám něco, aby na tebe nezapomněl nikdo.“

A nakonec se tak i tak se stalo. Německý novinář Peter Münch, uviděl v Sarajevu Nininu pamětní desku a na základě toho se setkal s jejími rodiči a rozhodl se napsat román, který bude příběhem Ninina života.. Nazval ho „Vůně lípy“, lípa je strom vedle nějž byla Nina pohřbena. Ten je dnes součástí výuky na německých školách.

Na závěr slova Nirvaniny starší sestry Belmy, která jsou uložena v Muzeu válečného dětství v Sarajevu:

Moje sestra Nina

Na začátku války, když granáty začaly ostřelovat naše město a my všichni jsme utíkali do sklepů, si Nina přála začít psát válečný deník. Chtěla mít opravdový deník se zámkem a klíčem, ale rodiče nemohli žádný sehnat, protože všechna knihkupectví byla zavřená. Z tohoto důvodu se Nina myšlenky na vedení deníku vzdala až do roku 1995, kdy jí maminka přinesla z práce zápisník.

„Sakra, proč zabíjíš naše duše, které existují jen proto, aby milovaly? Aby milovaly mír, aby milovaly hru, aby milovaly štěstí… Ale zase vás nebudu proklínat, protože jste také otcové dětí, které milují mír a štěstí …“

Byla zraněna 27. srpna. 1995, den poté, co se zúčastnila taneční soutěže. O několik dní později zemřela v nemocnici.

Belma, sestra.

Nirvana Zeljković (1983 – 2. září 1995)

Letos by jí bylo čtyřicet…

Podpořte provoz této stránky

Tuto stránku jste zresuscitovali Vy, kteří přispíváte, abych mohl udržet v práci snížený úvazek a mohl vytvářet a sdílet její obsah. Visegradský jezdec není Karel Paták, ale jsme to my všichni.

Díky!

Pokud vás stránka Visegradský jezdec zaujala a rádi byste přispěli na její provoz, můžete ji podpořit prostřednictvím služby Donio.cz nebo na transparentní účet číslo 2301923262 / 2010.

Všem dárcům samozřejmě mnohokrát děkuji

Nejnovější články

Autor

Karel Paták - Zdravotník s přesahem

Zajímá mě politika, proto ji sleduji a snažím se svoje postřehy a poznatky prostřednictvím textu předat dál, mezi další lidi. Mám totiž za to, že v době nástupu populismu a dezinformací, jako běžného politického nástroje, je dvojnásob nutné, aby každý, kdo dorazí k volební urně, vhodil svůj hlas na základě co nejširšího spektra informací a podle něj se potom rozhodoval. Mediálních výstupů je dnes přebytek a vytváří tak informační chaos, proto se snažím, aby můj web sloužil k jejich tříbení.

Můj příběh