Organizace Paměť národa (podporujeme!) už na Ukrajinu poslala pomoc v hodnotě půl miliardy korun. Její poslední várka obsahovala kromě polních lékárniček a plicních ventilátorů i jednu speciální a symbolickou záležitost. .
To ráno, kdy 21. srpna 1968 dorazily do Prahy tanky okupantů, vyrazil Petr Maišaidr z Vysočan do centra Prahy. „Sbalil jsem rybičku, obvazy a kolem těla jsem si omotal vlajku, kterou jsme měli na skautském táboře.“
Tehdy 27letý skautský vůdce pražského 43. oddílu Petr Maišaidr – Kim jel na korbě náklaďáku do centra a vypráví: „V Karlíně se za námi objevila kolona sovětských tanků, která přijížděla do Prahy od východu. Tanky tlačily náklaďák velkou rychlostí před sebou. Báli jsme se, že nás převálcují. Odvinul jsem svou vlajku, přehodil ji přes zadní sajtnu náklaďáku, a za šílené jízdy jsme začali zpívat Kde domov můj. Naštěstí k ničemu nedošlo a dojeli jsme až na Václavské náměstí.“
Poblíž rozhlasu na Vinohradské shromážděné davy stavěly okupantům do cesty barikády, ti však zahájili ostrou střelbu. Několik osob padlo k zemi mrtvých, další byli zraněni. Lidé je odnášeli do budovy restaurace Hajnovka, která je kousek nad rozhlasem. Tam byla postiženým poskytována první pomoc a vyčkávalo se příjezdu sanitek.
„Snažil jsem se pomáhat také, vždyť jsem měl za sebou i počátek studia medicíny,“ pokračuje Kim ve vzpomínkách. „Vlajku na žerdi jsem odložil stranou a tak se stalo, že se potřísnila krví obětí, které bylo na podlaze restaurace mnoho. Když jsem si poté skvrn na vlajce všiml, bylo mi hned jasné, že tato krev musí na vlajce zůstat jako připomínka sovětské hanebnosti.„
Konkrétně šlo o krev čtyř lidí, kteří u rozhlasu padli a leželi v průjezdu domu v Balbínově ulici.
V roce 1970 byl skaut (Junák) rozpuštěn. Kimův a jeho skauti se rozhodli pokračovat v práci v ilegalitě. U jeho vlajky potřísněné krví obětí okupace složily tajně skautský slib desítky chlapců. Další desítky pak od roku 1990 až dodnes už svobodně.
Vlajku potřísněnou krví mohl Petr Maišaidr veřejně vytáhnout až po roce 1989. Ukázal ji lidem 14. ledna 1990 při vzpomínkovém shromáždění k 21. výročí sebeupálení Jana Palacha.
V poslední době měli Maišaidrovi vlajku schovanou doma v kufru. A nejspíš by tam zůstala nebýt plukovníka Otakara Foltýna z Vojenské kanceláře prezidenta republiky, který věděl, že vlajka existuje, a požádal Maišaidrovy o její zapůjčení.
A vyrazil s ní, spolu s aktuální várkou pomoci od Paměti národa, na bránící se Ukrajinu.
„To je natolik symbolické, že jsme si řekli: Tohle je přesně to, co dokonale ilustruje, v čem je společný osud Čechů a Ukrajinců, když čelí ruské agresi. Ukrajinci teď bojují za nás, aby se rok 1968 neopakoval.“
Otakar Foltýn a Mikuláš Kroupa.
Česká výprava se s vlajkou, kterou skaut Maišaidr smočil v krvi padlých v srpnu 1968, se kromě zastávky ve Zborově a Kyjevě, otočila ještě v Buče a Irpini a skupina ji dovezla až na frontu poblíž Vuhledaru, kde se setkala s ukrajinskými vojáky.
🏇 Tahle symbolika se povedla je skutečně silná. Ve válce se důležitost podobných odkazů násobí, ostatně jistě většina z vás viděla naše tanky z IIWW s nápisy „Lidice“, „Žižka, nebo „Pravda vítězí“.
A toto gesto nepůsobí jen směrem k Ukrajincům, ale i dovnitř České republiky, opět zdůrazňuje podobu našeho národního traumatu a tím, čím si dnes Ukrajina prochází.
A myslím, že pan Foltýn si to dobře uvědomuje a vydal se s ní na frontu mj. i proto.
Ukrajinci musí Rusko zadržet i za cenu desítek tisíc (minimálně) životů, nám, bohudík, zatím stačí jenom vydržet a stupňovat podporu.
Podpořte provoz této stránky
Tuto stránku jste zresuscitovali Vy, kteří přispíváte, abych mohl udržet v práci snížený úvazek a mohl vytvářet a sdílet její obsah. Visegradský jezdec není Karel Paták, ale jsme to my všichni.
Díky!
Pokud vás stránka Visegradský jezdec zaujala a rádi byste přispěli na její provoz, můžete ji podpořit prostřednictvím služby Donio.cz nebo na transparentní účet číslo 2301923262 / 2010.
Všem dárcům samozřejmě mnohokrát děkuji
