Česká (a Slovenská) republika si v těchto dnech připomíná výročí okupace ze srpna 1968. Zároveň slaví Ukrajina den nezávislosti a dění tam připomíná, že svoboda a ani právě nezávislost nejsou samozřejmostí.
Jen málokde stačí, zjednodušeně řečeno, cinkat klíči. Většinou to bolí a někdy až moc.
K těmto datům tu mám několik aktuálních vizuálních střípků, které mě v posledních dnech zaujaly natolik, že bych se o ně rád podělil.
Nejprve tu mám ukrajinské poděkování České republice za její podporu, právě ke dni ukrajinské nezávislosti. Ukrajinci vytvořili speciální videa všem hodně pomáhajícím zemím.
Ukrajinci jsou za naši pomoc skutečně vděčni a není pro ně pouze formalitou. Mluví o tom prakticky všichni, kteří se setkávají s naší pomocí napřímo:
Česko žije (mj.) i vzpomínkovým týdnem na okupaci „bratrských armád“ ze srpna 1968. V poslední době se vnímání tohoto bezprecedentního aktu násilí a bezpráví u nás zintenzivnilo, právě přes válku v Ukrajině.
Dobře to dokázal ve svém příspěvku k tomuto výročí propojit ministr zahraničí Jan Lipavský.
Česko bohužel žije i jinými příběhy. Jejich aktérům bych chtěl vzkázat, že Rusko, jehož zájmy v ČR významně zastupuje a podporuje Martin Nejedlý, je přesně tohle a nic jiného…
… a taky tohle: vojáci, kteří jen bránili svou zemi před útočným agresorem, odsouzeni na 18 a 20 let. Budou vystaveni šikaně, mučení, znásilňování a jestli Ukrajina válku nevyhraje, dost možná z vězení už nikdy nevyjdou a zemřou někde v zakavkazských pláních …
Nejpůsobivěji mluvil v těchto dnech o tom, co se v Ukrajině odehrává režisér a producent Václav Marhoul:
„Vidět lidi umírat násilnou smrtí je příšernej zážitek – a to je něco, co my tady neznáme v souvislosti s Ukrajinou. Tady si lidi absolutně neumí představit, co to je. Jim schází vůbec ta představivost, to vnímání, ta empatie.
Co se děje na Ukrajině, když na vás dopadají rakety, kdy umírají děti. Nebo jsou následně deportovány do Ruska.“
Ano, neumíme si to představit, protože mezi chvílemi, kdy se to (v mnohem menším měřítku) dělo nám, uběhla už strašně dlouhá doba …
Každopádně události před 55 lety a současné dění v Ukrajině, svázalo obě země pupeční šňůrou, oni potřebují nás a my potřebujeme jejich vítězství.
Většina z nás zná předválečné heslo (IIWW) našich interbrigadistů „U Madridu se bojuje za Prahu“, který se pokoušeli zastavit nástup fašismu v Evropě účastí v občanské válce ve Španělsku.
Antifašisté tehdy ale nakonec prohráli, fašismus a nacismus nakonec mj. i díky vítězství ve Španělsku, vyrazil na svůj pochod Evropu s cílem ji dobýt, porobit a vyhladit nepohodlné.
Celý svět stálo pak nezměrné úsilí a milióny obětí je zastavit…
Proto se dnes na Donbasu a u Tokmaku bojuje za Prahu.
Mimochodem: Španělský král Juan Carlos vyznamenal v roce 1996 všechny žijící české interbrigadisty a udělil jim z vděčnosti i španělské občanství.
Podpořte provoz této stránky
Tuto stránku jste zresuscitovali Vy, kteří přispíváte, abych mohl udržet v práci snížený úvazek a mohl vytvářet a sdílet její obsah. Visegradský jezdec není Karel Paták, ale jsme to my všichni.
Díky!
Pokud vás stránka Visegradský jezdec zaujala a rádi byste přispěli na její provoz, můžete ji podpořit prostřednictvím služby Donio.cz nebo na transparentní účet číslo 2301923262 / 2010.
Všem dárcům samozřejmě mnohokrát děkuji
