Minouche Shafiková, ekonomka s oslnivou kariérou od vysokých funkcí ve Světové bance či britské vládě až po její současné postavení šéfky London School of Economics. Tato univerzita má dlouholetou tradici myslitelů, kteří chtěli zlepšit svět, a Shafiková přiznává, že chce kráčet v jejich stopách.
Článek o její knize, která nejen přesně pojmenovává příčiny současné krize lidstva, ale nabízí také bohatý seznam praktických řešení, jak se připravit na budoucnost.
Ve svazku s s názvem What We Owe Each Other – A New Social Contract (Co dlužíme jeden druhému – Nová společenská smlouva), přichází se zajímavými návrhy, jak může lidstvo i naše planeta vyjít ze současné krize bez tragických ztrát, a dokonce s lepšími vyhlídkami na budoucnost.
To, čemu říkáme společenská smlouva, je nepsaná dohoda mezi politiky a společenskými vrstvami o tom, že existují společné základní předpoklady našeho života.
Téměř až do konce 20. století to byla (+:-) v různých kulturách a systémech například skutečnost, že muži pracují a ženy se starají o děti a prarodiče. Existoval i přirozený předpoklad, že jedno manželství je na celý život a že děti se narodí až po jeho uzavření. Že i jedno zaměstnání je na celý život a vzdělání získané ve škole vystačí až do penze. Že důchod si člověk užije jen pár let a že ve stáří se postará rodina, ne stát.
Tyto předpoklady zmizely. Více než polovina žen na celém světě dnes pracuje, polovina manželství se rozpadá, stále větší počet dětí se rodí mimo ně. Člověk dnes vystřídá v životě několik zaměstnání a profesí. V roce 2018 poprvé v dějinách lidstva převýšil počet lidí nad 64 let počet dětí do pěti let. V takovém světě původní společenské smlouvy nemohou platit. Jenže nové se ještě neobjevily. Proto ten chaos a pocit, že se svět nachází na pokraji zhroucení.
Shafiková využívá obrovské množství globálních dat, se kterými během své kariéry pracovala. Například statistické údaje, že i přesto, že se posiluje role mužů v domácnosti a péči o děti, ženy stále tráví domácími pracemi denně o dvě hodiny déle než muži. V Norsku je sice rozdíl už jen 20 %, ale například v Pákistánu je rozdíl až tisíc procent. A přesto, že rozdíly v možnostech uplatnění v zaměstnání se postupně snižují, stále jsou tak velké, že pokud by ženy dostaly stejné možnosti jako muži, ekonomický přínos by byl obrovský – až 35 % HDP.
Další nevyužitou možností je pomoc státu při výchově dětí. Například USA jsou jedinou vyspělou ekonomikou, kde neexistuje státem placená mateřská dovolená (případně otcovská). A je paradoxní, že státy jako Itálie, Španělsko či Irsko čelí největšímu riziku poklesu populace. Je to proto, že jsou převážně katolické a vládne tam představa, že o děti se mají starat rodiny.
Naopak skandinávské země už dříve přijaly novou společenskou smlouvu, která umožňuje vysokou zaměstnanost žen a zároveň velkorysou podporu státu při výchově dětí. Díky tomu je tam porodnost na úrovni, která brání populačnímu poklesu.
Ohromující jsou data, která Shafiková používá v argumentech pro podporu vzdělání. Ekonomové vypočítali na základě dat za posledních 120 let ze 139 zemí, že každý další rok vzdělávání přináší jednotlivci zhruba o 10 % vyšší příjem. To je více než osmiprocentní výnos akciových trhů z roku 1957 (kdy vznikl Index S & P 500).
A vydělává na tom nejen jednotlivec, ale i stát. Každá libra investovaná v Británii do vzdělání přináší jednotlivci sedm liber v osobním příjmu, ale státu až 25 liber ve formě daní, nižších výdajů na nezaměstnanost či na potlačování kriminality.
Zdravotnictví
Zdravotnictví je jedním z klíčových témat nové společenské smlouvy, neboť v původní podobě už neobstojí. Na jedné straně roste počet starých lidí, jejichž léčení je stále dražší kvůli novým lékům a technologiím, a stojíme tak před otázkou, kolik si můžeme dovolit utrácet za prodlužování jejich života.
Na druhé straně bychom neměli podléhat představě, že za staré lidi vyhazujeme příliš mnoho peněz: z dat vyplývá, že ve vyspělých zemích jsou výdaje na léčbu osmdesátiletého člověka jen čtyřikrát až pětkrát vyšší než v případě člověka dvacetiletého – tedy podstatně méně, než je obvyklá představa.
Shafiková si klade otázku, zda by státy měly trestat lidi, kteří žijí nezdravým životním stylem, vyššími odvody zdravotní pojišťovně nebo zvýšením spotřební daně na produkty, které škodí zdraví. Na jedné straně píše, že pokud by všechny státy na světě zvýšily daně na tabák, alkohol a cukr, snížil by se počet předčasných úmrtí o 50 milionů ročně během 50 let a globální přínos by byl 20 bilionů dolarů.
Na druhé straně upozorňuje na rozdíly ve filozofickém přístupu ke svobodě, že svoboda znamená být svobodný i v rozhodování o způsobu života, pokud ten nikomu jinému neubližuje. Jiní filozofové a právníci argumentují, že lidé by měli dokázat svobodně přijmout omezení ve prospěch celku, například kuřáci by tedy měli souhlasit s vyššími daněmi.
Shafiková píše, že je správné přijmout omezení během epidemie, jako byl lockdown či nošení roušek, o očkování ani nemluvě. Minimální shoda v budoucí společenské smlouvě by podle ní měla být na tom, že „společnost má právo podporovat chování lidí, které je prospěšné zdraví celé populace“.
Generační konflikt
Dalším velkým tématem budoucí společenské smlouvy je vztah mezi prací, mzdou a kvalitou života. Neoliberalismus v posledních dekádách nezaznamenává povzbudivé výsledky.
Co s tím? Lidé, zejména mladí, jsou právem frustrovaní a do života vstoupila úzkost ze ztráty zaměstnání či nemožnosti najít si práci. Shafiková se podrobně věnuje různým možnostem – od tzv. „základního nepodmíněného přijmu“ až po různé formy rovnováhy mezi pružností pracovního trhu a ochranou před jeho nemilosrdností. Opět přichází k závěru, že klíčem je vzdělání. Jak řekl nositel Nobelovy ceny za ekonomii Arthur Lewis, „základní léčbou chudoby nejsou peníze, ale znalosti“.
Jenže státy, které by chtěly investovat do vzdělání mladých lidí více, jsou omezovány nároky starší generace, která se nechce vzdát svých privilegií. Je to politický problém, protože starších voličů je více než mladých, a navíc účast voličů nad 55 let ve volbách ve vyspělých státech je v průměru 86 %, zatímco u mladých voličů je to jen 70 %. Proto „není náhoda“, píše Shafiková, že s rostoucím věkem voličů vzrostly ve vyspělých ekonomikách veřejné výdaje na penze o 0,5 % HDP. (kéž by jen 0,5%)
Mladí lidé mají dnes podstatně horší vyhlídky než předešlé generace nejen proto, že se musí zadlužovat kvůli bydlení a vzdělání, ale i proto, že budou čelit klimatickým hrozbám. Jak mají splatit obrovský dluh, který jim předala poválečná generace? Pandemie covidu-19 navíc přispěla k dramatickému zvýšení zadlužení států, které dosáhlo úrovně, jakou lidstvo dosud nepoznalo. „Mladé generace budou dávat značnou část ze svých budoucích příjmů na splácení dluhů, které vytvořily současné vlády,“ píše Shafiková. (zdravíme do Strakovky)
Dluh vůči planetě
Kdybychom se soustředili pouze na ekonomické propočty, pak starší generace nebude působit vůči mladé tak egoisticky. Existují tři druhy kapitálu, který se generačně dědí. Jedním je nashromážděné bohatství, druhým je tzv. sociální kapitál a třetím je kapitál přírodní. Bohatství vzrostlo mezi lety 1992 až 2014 dvojnásobně, sociální kapitál (tedy v principu vzdělanost) o 13 %. Jenže přírodní kapitál, tedy bohatství naší planety, se snížil o 40 %…
Nová společenská smlouva by tedy měla obsahovat shodu na tom, že bohatství naší planety je potřeba aktivně chránit. V současnosti je to naopak: vlády ve skutečnosti dotují její ničení globální sumou čtyři až šest bilionů dolarů ročně, například podporou farmářů či rybářů, kteří drancují planetu, o podpoře těžby fosilních paliv ani nemluvě. „Tyto dotace podporují bezuzdné ničení přírody a podílíme se na něm prostřednictvím daní my všichni,“ píše Shafiková.
Existují ekonomická vyčíslení hodnoty zvířat, která zabíjíme ve velkém. Například Mezinárodní měnový fond (MMF) vypočítal, že každá žijící velryba snižuje naši uhlíkovou stopu v hodnotě dvou milionů dolarů (slon má hodnotu 1,7 milionu). Kdybychom obnovili populaci velryb do stavu před jejich masivním zabíjením, byl by účinek na snižování skleníkových plynů stejný jako v případě dvou miliard stromů. (pro mě nečekaná souvislost)
Rady lidstvu
Shafiková díky své kariéře a zkušenosti nepředkládá předkládat čtenáři utopické vize – příliš dobře zná povahu lidstva, politických systémů a setrvačnost kulturních kódů. Nepodléhá ani iluzi, že její kniha změní svět, ačkoliv kdyby se lidstvo a politici řídili jejími radami, svět by se zcela jistě změnil k lepšímu.
Přesto napsala tuto knihu v přesvědčení, že lidstvo, komunity a národy se nutně potřebují dohodnout na nové společenské smlouvě. Napsala ji proto, aby jim usnadnila její tvorbu. Ví, že čelíme obrovským výzvám, které ještě ani neumíme pojmenovat, natož vyřešit.
V závěru knihy nabízí mnohá řešení, jejichž výčet se nevejde do tohoto textu, ale jsou promyšlená a zejména proveditelná, aniž si lidstvo musí utahovat opasky: od záplatování děr, kterými unikají biliony dolarů do daňových rájů, přes snížení koncentrace moci nadnárodních firem, zvýšení daně z bohatství a zavedení daně z uhlíku až po snížení daně z práce v poměru ke zdanění kapitálu či vylepšení volebních systémů.
Ale ani kdyby státy nenašly odvahu k většině z nich, jedna jediná změna by zlepšila život budoucích generací radikálně: investice do výchovy a kvality života dětí v předškolním věku. To je „nejefektivnější cesta k vyrovnání příležitostí a zvýšení sociální mobility,“
Vlády si nerady přiznávají neutěšený stav věcí, protože by musely voličům přinášet špatné zprávy. Ale jednoho dne nastane doba, kdy už nebude možné mlčet. Tehdy se bude muset společnost a vláda dohodnout, že něco je potřeba dělat. „Jedna z věcí, které jsem se během desítek let vyjednávání naučila, je to, že někdy se větší problém řeší snáz než ten menší,“ píše.
Budeme potřebovat „odvahu vidět problém v jeho velikosti“, budeme potřebovat „víru v budoucnost“, budeme potřebovat „cit pro jednotu“, budeme potřebovat věřit „ideálům spravedlnosti a svobody, za které byli naši předkové po staletí připraveni umírat“. Tohle všechno budeme potřebovat, neboť tohle všechno si navzájem dlužíme.
🏇 Lidstvo skutečně rychlým krokem vchází do doby, kdy se toho spousta zásadním způsobem změní a je dost možné, že státy a společnosti, které tuto změnu budou co nejdéle ignorovat, z ní nakonec vyjdou jako nejvíc poražení.
A nebudou to, díky svým kontaktům a sociálnímu budgetu ani tak politici a podnikatelé, jako my, běžní občané země, která zaspala.
