Černobílý svět

V sobotu zemřela Leila Mustafa, první poválečná starostka Rakká, města z něhož si udělal svou metropoli teroristický Islámský stát.

Zemřela v nemocnici v Damašku, při operaci spojené s onkologickým onemocněním, ve věku 35 let.

Její příběh je taky součástí islámského světa, který není zdaleka tak jednobarevný, jak jej rádi hodnotíme ze země, která s ním nemá jinou, než zprostředkovanou zkušenost.

Muslimové jsou totiž i třeba Indonésané (nejpočetnější islámský stát), slovanští Bosňáci, nebo přibližně tři čtvrtě miliónu Bulharů.

Muslimové jsou i ukrajinští (Rusy obzvlášť pronásledování) Krymští Tataři a právě téměř všichni Kurdové, kteří mají zásadní podíl na porážce Daeš, jejichž zástupcem právě Leila Mustafa byla.

Leila Mustafa vystudovala už před válkou stavařinu, což bylo v poválečné době její velké plus. Nicméně ještě před tím, než mohla svá studia zúročit proběhla zmiňovaná válka.

V březnu 2013 převzali město od vládních sil rebelové ze Svobodné syrské armády a Džabhat al-Nusra napojené na al-Káidu. O necelý rok později do Rakky přišel Islámský stát a ovládl ji. Když se tak stalo, Mustafa z města uprchla. Zaplatila pašerákům, aby ji a její rodinu odvezli do Hassaky, asi 180 km daleko od Rakká.

„V Rakká nikdo nekladl odpor – ani režim, ani opozice. Režimní síly
město evakuovaly uprostřed noci.“

Syrské demokratické síly (SDF) podporované USA, složené z kurdských YPG a arabských vojáků, dobyly město zpět v říjnu 2017 po několikaměsíčních bojích – a to bylo milníkem v likvidaci celého chalifátu IS.

Po pádu IS Leila Mustafa nejprve byla spolustarostkou blízkého menšího města Tal Abyad, do vedení města Rakká byla zvolena až po několika měsících.

Tam pak Mustafa procházela každý den na cestě do své kanceláře ruinami města, kde vyrostla. Její cesta vedla ulicemi, které jsou nejsou nic jiného, než jen pokroucený kov a betonové sutiny. Každý den si připomínala nekonečnost jejího úkolu.

Máme hodně práce. Veškerá infrastruktura byla zničena, není tu elektřina, žádná komunikace, všude jsou nášlapné miny, všechny mosty jsou pryč a hlavní nemocnice je stále mimo provoz. A to je jen začátek.“

Její mise nespočívala jen ve fyzické obnově regionu, ale taky v budování demokratických struktur a pravidel, k čemuž přibrala jako agendu na tamní poměry nezvyklou feminizaci veřejného prostoru a obecně emancipaci žen.

Za to to svoje snažení v nelehké době a v nepříznivých podmínkách obdržela v roce 2021 cenu Global Mayors Jury Prize pro výjimečné a inspirativní starosty světa.

Být (spolu)starostou lokality jakou je dnešní Rakká je skutečně mise nesrovnatelná s jakýmkoli starostováním v Evropě. Tím spíš, když jste ještě dost mladší, než většina těch, kterým „velíte“ a s nimiž jednáte a nad to jste ještě žena.

Navíc se ke znovuobnovení města nedostavila slibovaná mezinárodní pomoc, což je v současných podmínkách takřka neřešitelná přítěž:

„Když naši synové a dcery bojovali o znovudobytí Rakky od ISIS, byli jsme středem mezinárodní pozornosti.  Ale přestože jsme společně lovili tohoto společného nepřítele, jsme nyní prakticky sami.  Tato situace souvisí s postojem Turecka, které si západní země nechtějí zcela odcizit. Vzhledem k obětem, které jsme přinesli, není současné zapojení mezinárodního společenství na odpovídající úrovni.“

Leila Mustafa, Le Monde, 15. června 2021

Epilog: v dubnu 2022 městská rada Rakká při hlasování o dalším mandátu, překvapivě nahradila Leilu Mustafa jinou ženou, zmocněnkyní pro věci sociální severovýchodní Sýrie Hêvîn Îsmaîl.

Bohužel tak prakticky jen o několik měsíců předběhla další vývoj (údajně nespokojenost s tempem rekonstrukce města), protože jen o několik měsíců paní Mustafa vážně onemocněla a začala psát krátkou poslední životní kapitolu…

Text jsem napsal nejen jako připomínku inspirativní ženy, ale abychom si my doma uvědomili, že věci jsou téměř vždy složitější a vícevrstevné, než se na první pohled zdá. Soudy od klávesnice na sociálních sítích, za které pisatel nenese žádnou zodpovědnost, jsou často velmi zjednodušující realitu.

Asi bychom sami nechtěli, aby nás někdo hodil všechny komplet do kolonky: „Jo, Češi, ti jsou jasní. Zvolili si Zemana a to dokonce dvakrát a aby jim to nebylo málo, tak ještě Babiše.“

K tomu jeden aktuální citát od kněze Tomáše Halíka, z rozhovoru, který jsem sdílel o víkendu: „Jako naprosto klíčové vidím, že svět potřebuje naše zastavení se, ponoření, podívání se do hloubky. Je třeba hlasitě volat: Lidi, proboha, zastavte se, vzpamatujte se, jestli budete jen povrchně reagovat na události kolem nás, tak nás to semele.“

Být opatrný a klást důraz na vnitřní bezpečnost našeho prostoru, není totiž v žádném rozporu s tím, rozlišovat přesně kdo je kdo, bez ohledu na původ, víru, nebo třeba barvu kůže.

Možná právě naopak.